Čtenář si nemusel poslední dobou všimnout dvou kauz, jejichž protagonisté se jmenují podobně. Poslední byl případ zaběhlého poslance Petra Wolfa, který zkompiloval z internetu publikaci za takové státní peníze, že s trochou nadsázky by se dalo říci „co slovo, to euro“. Přesto se ho jala „zachraňovat“ před spravedlností vládní koalice, aby na oplátku on podržel ji. Nakonec z toho byl jeden z důvodů, proč vláda padla. Tušili jsme dobře (EURO 12/2009), že ODS za to zaplatí.
O něco dříve (EURO 10/2009) jsme psali o jiném Volfovi, Milanovi, bývalém kladenském primátorovi. Nedávno byl po pětiletém martyriu zproštěn obžaloby z toho, že měl něco zbabrat kolem financování kladenského hokeje a nákupu primátorského audi. Ač by se mu mělo – na rozdíl od předchozího Wolfa – ulevit, necítí prý žádnou zvláštní euforii. Dotrmácet se po pětiletém souzení ke spravedlivému výsledku, to už je jeden rád, že to přežil. Hromadu věcí musel oželet, mnoho dalších bylo zcela zbytečně ohroženo. Sedm soudů člověka poznamená.
Pětiletá lhůta se, doufejme, nestane jakýmsi soudním standardem! Stejnou dobu totiž trvalo i líčení se dvěma osobami ve východních Čechách. Nakonec padly podmíněné tresty – za vypěstování přesně 499 rostlin setého konopí (cannabis sativa). Lépe snad ani neznat přesná čísla, na kolik stát přijdou pět let se táhnoucí soudy. Co lze vytušit lépe, je existence velkého justičního zádrhelu, velmi pravděpodobně spočívajícího v příklonu k procesnímu alibismu na úkor „selského rozumu“.
Cepl je střihoun
Rozsudky soudce Vojtěcha Cepla ml. asi budou budit pozornost častěji. Mnozí jeho kolegové na jeho stylu hledají mouchy, protože tuší, že jim ujel vlak.
Soudce Cepl totiž soudí, aniž by se schovával za paragrafy, a pak na závěr ještě docela polopatě vysvětlí, proč rozhodl tak či onak. Jistě není v justici sám, kdo se s „prostým lidem“ baví.
Neměl však onehdy soudce Cepl jednoduchou práci! Musel rozsoudit rozhádané antikomunisty, kteří se do sebe pustili tak, že snad i ti komunisté z toho vyšli lépe! Stálo by za úvahu, kolik by mohlo být pravdy na jejich vzájemném označování se za „kágébáky“. Tito aktivisté důkladně zdiskreditovali vše, co je na programovém antikomunismu rozumného.
A tak měl soudce Cepl rozhodnout, zda se bude František Šedivý z Konfederace politických vězňů (KPV) omlou- vat publicistovi Janu Šináglovi za to, že ho nazval darebákem. A pralo se špinavé prádlo a svědčil mediálně nejznámější agent Vladimír Hučín a svědčil i proslulý John Bok. Vyplynulo z toho, že Šinágl má rád Hučína a Hučín Šinágla. Jenomže ještě než se Hučína začal zastával Šinágl, zastával se ho Bok, a byl dokonce jeho důvěrníkem v neveřejném procesu. Jenomže Bok se Šináglem se nemají rádi. Ke zvýšení přehlednosti vztahů nutno doplnit, že nikdo z nich nemá v lásce ani KPV. Šinágl však hájí Jiřího Čunka, kdežto John Bok je s průběhem vyšetřování kauzy nespokojen. Pikantní ovšem je, že za všechno můžou komunisté.
Dobrou charakteristikou celé skrumáže je to, že nejklidnějším (!) dojmem působil známý bouřlivák Bok. A v této atmosféře něco rozhodujte! Nicméně soudce Cepl to rozštípl, Šináglovi se nikdo nemusí omlouvat, protože označení „darebák“ je hodnotový soud.. Kdo chce, může se odvolat. A netrvalo to ani pět let.
