Vláda prohrála minulý týden několik významných bitev v Poslanecké sněmovně, u jiných zákonů se pak musela uchýlit k úhybným manévrům. Co je toho příčinou? Zcela jednoznačně převaha pouhého jednoho hlasu vládních stran. To ovšem není žádné novum. Se stejným problémem se koalice potýkala již po volbách v roce 1996, byť opačně.
Tehdy menšinový kabinet Václava Klause přišel s myšlenkou tzv. vypárování. Pod tímto podivným slovem se skrývala nepsaná dohody s opozicí, že v případě důležitých zákonů, při nichž bude chybět koaliční hlas, dojde ke galantní dohodě, že jednoho poslance obětuje při hlasování i opozice. Pochopitelně se musí jednat o důvodnou neúčast, tedy nemoc či pracovní zaneprázdnění. Od počátku této výhody využívali především ministři, kteří měli zároveň mandát. Otázkou ale je, co je pro ně osobně důležitější. Přijetí významného zákona, či práce člena vlády? Vždyť vždycky se mohou mandátu vzdát ve prospěch kandidáta na dalším místě. Tanečky okolo vypárování z minulého týdne měly ještě jedno pozadí. Schválený pořad schůze byl právě na žádost koalice změněn tak, aby mohli ministři-poslanci hlasovat o závažných zákonech. V e chvíli, kdy došlo k samotnému hlasování, však vládní dvojobročníci opět ve Sněmovně chyběli. Prý byli nutně potřeba v Senátu. Omluven účastí v Senátu byl však jenom ministr Vladimír Mlynář. V tu dobu se ale v horní komoře projednávaly výsledky jednání Konventu EU, což není jeho parketa. Otázkou rovněž je, proč se obě komory nedomluvily na časovém rozvrhu, který by jednání nekomplikoval. Vždyť koalice má ve vedení Parlamentu jasnou převahu. Vláda prosazuje změnu jednacího řádu Sněmovny tak, aby byly přesně stanoveny termíny hlasování. Možná by to práci Parlamentu zlepšilo. To by ale musela sama vláda mít vůli tyto časy dodržovat.
