Stát je elektronizací posedlý i tam, kde by stačily papír a tužka
Fronty na úřadech nejsou nic příjemného.
Lze v nich ale zažít i humorné scény. Nedávno jsem si byl pro nový občanský průkaz a pán přede mnou si vyzvedával stejnou kartu. Volil ale občanku s čipem. Jako novopečený hrdý majitel elektronického průkazu pro 21. století ho zastrčil do čtečky a dostalo se mu poučení: „Teď zadejte BOK, PIN a PUK.“ Po nechápavém pohledu úřednice u okénka upřesnila, že to první si musí vymyslet a ostatní přeťukat z papírku, který s občankou (pardon, správně s eOP) obdržel. „A co když si to nebudu pamatovat?“ zeptal se pán nešťastně. „Tak si to napište na papírek a dejte si ho do peněženky,“ pravila soucitně úřednice.
Šlamastyka s očipovaným občanským průkazem dobře vystihuje osidla elektronizace veřejné správy. Mít vše na kliknutí daleko je jistě pohodlné – pro úředníky i pro občany.
A že na něco takového dává peníze EU, je vzhledem k pověsti Bruselu jako superstátu, který nás všechny řídí, jen logické. V Česku se ale projekt digitální správy zvrhl v hotové orgie. Sotva stát s dvouletým zpožděním spustil čtyři základní registry, které by měly tvořit páteř veškerých elektronických služeb, už se vynořují další a další databáze. Jedním z posledních hitů je centrální přehled o nemovitostech, kde sedí státní úředníci.
Záměr zmapovat úřednické nemovitosti není špatný. Potíž ale je, že se nikdo nezamýšlí nad tím, že by to možná šlo udělat levněji a jinak. Z registru CRAB půjde vytáhnout, kolik v jaké budově sedí úředníků a kolik se kde prosvítí a protopí. Nejsou to nová data, protože podobné údaje by měl mít každý správce budovy. Teď se k nim proklikají i ostatní. Ale proč vlastně centrálně rozhodovat o tom, jaké ministerstvo by si mělo utáhnout kohoutky topení a kde je třeba vyměnit netěsnící okna? Neměl by si to každý úřad ohlídat sám? Stačily by k tomu účty za poslední rok a trocha selského rozumu.
Scestí všech databází je právě v tom, že jejich zadavatelé vymýšlejí nové a nové fígle, které s nimi půjdou dělat, aniž by si uvědomili, že mnohdy stačí obyčejná tužka a papír.
Nástroje byrokratů z 19. století mají oproti moderní změti dat dokonce jednu výhodu – dokážou přinutit k přemýšlení. Ne nadarmo se i z úžasných počítačových databází stále tisknou stohy papíru, aby bylo vše pěkně černé na bílém. Není se čemu divit, data uložená někde na serveru, o jehož fyzické existenci má potuchy jen pár zasvěcenců, nikdy nebudou tak průkazná jako list papíru s číslem jednacím.
Alespoň nás může těšit, že „ajťáci“ neztrácejí v té posedlosti vším elektronickým smysl pro humor. Slyšeli jste někdy o portálu ePusa? Opravdu existuje. Elektronický portál územních samospráv by ale šel vydat jako telefonní seznam na CD za desetinu ceny. Obsahuje totiž jen adresy, emaily a čísla ústředen obecních a krajských úřadů. Kdo by se v ePuse přesto nevyznal, může si na webu otevřít třeba Seznam držitelů datových schránek. Ten totiž obsahuje úplně to samé. Zdvojování je vůbec oblíbeným nešvarem digitálního světa úřednické praxe. Jednotná koncepce nefunguje, a tak jedna databáze střídá druhou, svou elektronickou agendu mají ministerstva, kraje, obce i jednotlivé úřady. K tomu ještě moduly, platformy a podsítě sítí, aby to mezi sebou komunikovalo. Ještě že to všechno EU ochotně platí.
A bude hůř. Zatímco propojení všech databází pokulhává a nešťastní úředníci nestíhají nová a nová školení, ministerstvo vnitra už chystá CMS 2.0 čili Centrální místo služeb.
Půjde o hlavní propojovací modul všech státních jedniček a nul. Docela by se pro takovou manickou fázi totální elektronizace hodila úplně jiná zkratka – CML čili Centrální mozek lidstva. Pak už by nám občanům zbývalo jediné. Zavřít se do lesní poustevny, kam vírou v digitální zítřky posedlí elektronizátoři státní správy nedosáhnou, a dát jim z bezpečného úkrytu pac a pusu. Pardon, epac a ePusu.
O autorovi| BLAHOSLAV HRUŠKA hruskab@mf.cz
