V době konání mnoha mimořádných valných hromad jsme znovu svědky velice výmluvného jevu, který v této zemi můžeme pozorovat již téměř deset let. Lze také bez nadsázky říci, že čeští manažeři, jejichž osud přímo či nepřímo závisí na vůli vládních politiků, nezažili od počátku devadesátých let větší změny.
První silné personální zemětřesení přišlo v roce 1992 po nástupu koalice ODS, ODA a KDU-ČSL, když si tyto strany mezi sebou rozdělily jednotlivé sektory ekonomiky. Jedna skupina (strana) se starala o polostátní banky a o telekomunikace, druhá o polostátní průmyslové podniky, třetí zas o potravinářský průmysl a zemědělství. Do kariéry mnoha manažerů zasáhl lustrační zákon, nicméně estébáci a milicionáři si nakonec našli uplatnění v soukromém sektoru a vedou si vcelku dobře.
Po takzvaném sarajevském puči nastoupil kabinet Josefa Tošovského, kterému však krátká doba vládnutí nedovolila provést plánované personální změny v polostátních bankách a podnicích podle přání tehdy koaličních politiků (KDU a Unie svobody). Přesto se těmto stranám podařilo něco udělat „alespoň , či „naštěstí jen v Komerční bance a ve společnosti ČEZ.
Jestliže někdo očekával, že s příchodem sociální demokracie do vlády se v tomto směru něco změní k lepšímu, nezná poměry a skutečné motivy drtivé většiny současných politiků.
Proč jsou ale současné změny tak zvláštní? Odpověď najdeme, když se podíváme na seznam podniků, kde po mimořádných valných hromadách došlo k velikým personálním změnám v dozorčích radách a v představenstvech.
Padají hlavy šéfů firem jako SPT Telecom, ČEZ, Transgas a Unipetrol. Tyto podniky vydělávají a není důvod očekávat, že by tomu v brzku mělo být jinak.
Naopak Škoda Plzeň, Chemapol Group, ČKD Praha Holding a Česká spořitelna prodělávají. V těchto společnostech však Zemanova vláda žádné změny neprovádí a ani se o to nepokouší.
Pokud tedy projevují odpovědní ministři takovou aktivitu v ziskových firmách, je možné najít dvě vysvětlení. Buď současnému managementu nevěří - bojí se například tunelování - a chtějí podnik zachránit, nebo si brousí zuby na korunky odváděné do kapes stranických či vlastních. Jestliže ovšem vláda nepředloží žádný důvěryhodný důkaz o tom, že dosavadní zástupci státu a managementu těchto firem stát okrádali, neměla by změny v podnicích provádět. Jinak logicky vzniká dojem, že platí vysvětlení číslo dvě. Vládní strana žádá podíl na státním zisku.
Jenom ziskové podniky jsou schopny sponzorovat kdeco - od politiky přes kulturu až po sport. Jestliže například polostátní společnost XY přispěje soukromé firmě ZŽ na pořádaní tenisového turnaje v Olomouci, vzniká pochopitelně otázka, proč peníze získala právě firma ZŽ a ne třeba XX nebo YY. Má-li firma XY dobré kontakty s premiérem (platí-li například vydání na jeho dovolenou v zahraničí), pak tu máme co do činění s tím, co se všude v civilizovaném světě nazývá korupce. Takový premiér se může tvářit, jak chce, ale uvedený výklad prostě platí. Je to totiž především on, kdo nese odpovědnost za ministry, kteří do polostátních „sponzorujících firem delegují své zástupce.
Pro výše uvedený postup se už v Česku zakořenil výraz „vata do kapsy nominátorů . Je třeba říci, že taková věc v dobře fungující demokratické společnosti nemá co dělat! Neomlouvá nás, že se to občas děje i jinde.
V dozorčích radách a v představenstvech polostátních firem je účast zástupců státu samozřejmě žádanou věcí. Tito úředníci však nemají být zavázáni právě teď vládnoucí politické elitě, nýbrž mají vynikat především loajalitou ke svému státu. Jinak nutně vzniká dojem, že byli do svých pozic dosazeni jen proto, aby se postarali o plnění stranické kasy.
Je ovšem také možné, že ani vláda Václava Klause, ani vláda Josefa Tošovského a ani vláda Miloše Zemana loajální státní úředníky prostě neměla a nemá. Pokud tomu tak opravdu je, pak si nezasloužíme žít ani v kapitalismu, ani v demokracii.
,
