Editorial

Hodnocení sta dnů nové vlády probíhá obvykle podle tří základních kritérií. Za prvé, proniknutí vlády do mocenských struktur a zkoumání toho, jak naplňuje instituce demokracie a jak funguje státní byrokracie. Za druhé, jak se uvedla představitelům české a mezinárodní ekonomické elity. Za třetí, pečlivé bilancování chování samotného ministerského předsedy a způsob jeho vládnutí.

Sociální demokraté se těsně před volbami chys-tali na to, že až vyhrají, zpřetrhají ekonomické a společenské sítě Klausovy vlády včetně obsazení všech klíčových pozic v tajných službách.

Zeman má co ztratit. Místo nesmlouvavé ofenzivy musel brát dohodu s ODS vážně a přenechal svému bývalému úhlavnímu nepříteli velký manévrovací prostor. Sociální demokracie nebyla schopna navázat s ODS takovou spolupráci, která by byla jasná a průhledná nejen pro politické protivníky, ale i pro veřejnost.

Zdá se, že pro Zemana je důležitější jeho vztah k ODS než k různým frakcím vlastní strany, jejíž představitelé žádají čím dál větší podíl na moci. Volební výsledky mu nedovolily rychle rozbít strukturu a dobýt řadu opevnění, která sedm let budovala jiná vládní garnitura. Kvůli menšinové vládě se Zemanovi nepodařilo nalézt dost funkcí pro všechny klíčové lidi jeho strany. Tím si ovšem nezajis-til jejich věrnost a nepodařilo se mu zmrazit jejich myšlenky na vzpouru.

Nicméně ani Klaus, ani Zeman nebyli na pakt připraveni, nejsou vůči sobě loajální, nectí hranice jeden druhého a navzájem se dráždí prostřednictvím médií. Na druhou stranu je pravda, že kdyby pakt dodržovali a dávali to najevo, zmenšil by se tábor jak voličů ODS, tak i ČSSD.

Prvních sto dnů vlády tedy lze popsat jako válku v zákopech bez větší ofenzivy. Zeman zvolil opatrnou cestu s ústupky, dlouhé vyjednávání s ODS, KDU-ČSL a Unií svobody, Snaží se zjistit, zda může vyměnit jejich lidi ve státem ovládaných podnicích jako ČEZ, Unipetrol, SPT Telecom, Komerční banka, Česká spořitelna či v různých státních, fondech jako FNM či Pozemkový fond, které peníze rozdělují, či rozhodují o privatizaci.

Kdyby vláda razantně řešila personální změny ve státem kontrolovaných společnostech, které mnohdy bojují s existenčními potížemi a s dluhy ve výši desítek miliard, získala by důvěru veřejnosti, ale také by si vysloužila zlost politických rivalů, kteří dodnes zuby nehty drží neschopné manažery na jejich postech.

Ani po stu dnech proto není jasné, co míní vláda dělat s předluženými velkými bankami a s průmyslovými molochy. Důsledky neprůhledných vztahů s polostátními institucemi pocítíme brzy všichni. Jestliže vláda deklarovala pevnou rukou chránit státní majetek a rozumně řídit své podniky, tak by se měla svým heslem řídit. Jinak zůstane vše po starém. Zeman je v nevýhodě i z toho důvodu, že ČSSD má silné zázemí mezi odboráři, chybějí jí však pevné a dlouhodobé vazby na velké zaměstnavatelské svazy.

Zeman zároveň nemohl doufat, že jak vnitřní, tak globální hospodářská situace pomůže ekonomické konjunktuře. O skutečném stavu bank a průmyslu se vláda dozvěděla až na podzim, navíc ve stejné době ji zaskočila i globální krize. Chtě nechtě musela čelit přímým i nepřímým důsledkům pádu ruské ekonomiky a poklesu cen akcií na pražské burze, což možná zabrzdilo její razantnější rozjezd. Své předvolební plány musela čím dál více koordinovat s centrální bankou a podle toho zrevidovat velkolepé projekty na příští roky.

Mezi ministry těžko najdeme odborníky s jasným programem, který by veřejnost všeobecně přijala. Zemanův aparát zatím nedokázal, že by pracoval dobře, avšak nelze jednoznačně tvrdit ani to, že selhal.

Země může fungovat bez větších zásahů vlády, pokud ovšem reformní kroky, ošetřené dostatečně legislativou, a ekonomika běží bez potíží. Bohužel, v době domácí i vnější krize a při přípravách na další transformační kroky potřebujeme vládu, která důsledně pokračuje v reformách, koordinuje je a řídí. Vláda, která si nechala svázat ruce paktem s ODS, takové ambice mít nemůže.