Podle statistických údajů mají české podniky privatizované do zahraničních rukou zhruba dvakrát vyšší produktivitu než podniky privatizované kuponovou metodou. Tuto základní informaci není třeba zpochybňovat, i když neříká nic o tom, že například jeden kanadský investor už firmu v České republice zavřel a druhý třeba z Itálie s jinou firmou neumí zacházet. Stejně tak statistika nevypovídá nic o tom, že privatizace do zahraničních rukou se ještě nejvíc podobala standardním, ve světě známým privatizačním postupům, či o tom, že většina přinejmenším velkých zahraničních investorů měla podmínky, o nichž se kuponovým firmám ani nesnilo. A nesnilo se o nich ani českým podnikatelům, kteří privatizovali na úvěry. Kterému z nich byl popřán přepych přesunutí dluhů z privatizované firmy na zbytkové státní podniky? A kdo z nich dostal náplast na ekologická poranění? Ze statistiky nelze vyčíst ani to, že si zahraniční investoři vybírali z českého průmyslu právě ty nejlákavější hrozinky, od polévek Vitana přes tyčinky Deli až k osobním vozům Škoda.
Statistický úspěch zahraničních investorů v českém průmyslu však bezpochyby nevyrostl jen na faktorech zdejší vstřícnosti. Vlivným a možná rozhodujícím parametrem byla jejich kapitálová a technologická síla. Proto lze velice dobře rozumět sociálnědemokratické vládě, když slibuje zahraničním investorům všechna možná zvýhodnění, jen aby byli ochotni angažovat se v českém průmyslu, jen aby v této zemi investovali. Zemanovu kabinetu lze rozumět i přesto, že navržená zvýhodnění jsou skutečně velkorysá a státní rozpočet je v prvních etapách musí pocítit negativně. Lze tomu rozumět, protože podstatně větší, ale naopak pozitivní dopad by tyto investice měly mít později. Čemu rozumět nelze, je způsob, jakým se tato vláda chová k zahraničním investorům, kteří zde už aktivně působí. A to dokonce k těm, jejichž projekty patří k nejúspěšnějším.
Zahraniční konsorcium TelSource vyhrálo soutěž na privatizaci necelé třetiny akcií SPT Telecom. Ministr Antonín Peltrám bez jediného konkrétního důvodu konsorcium znechucuje veřejnými pro- klamacemi, které se málem blíží k urážkám na cti. Peltrám snad může být teoretickým odborníkem na dopravu, ale v praxi je komunikačním analfabetem: se zahraničním investorem evidentně komunikovat neumí. Nebo nechce umět?
Variací na stejné téma je akce „Ježek v kleci neboli zpochybnění privatizace akciové společnosti Čokoládovny. Výsledky této privatizace (jen tak mimochodem: nabyvatelem bylo také v tomto případě konsorcium dvou zahraničních firem) či lépe řečeno výsledky takto privatizované firmy jsou v české realitě nadprůměrně příznivé. Ministr Bašta podal trestní oznámení na tehdejšího státního privatizátora Tomáše Ježka za „delikt , který deliktem není, neboť v principu šlo jen o formální změnu počtu akcií. Tomáš Ježek však v samotné kauze - pokud to tak lze vůbec nazvat - jen „zastupuje právě zahraničního investora.
Vztah nynější vlády vůči zahraničním investorům je rozporuplný: na jedné straně nabízí velkorysé investiční pobídky, na druhé investory zneklidňuje tím víc, že v šuplíku prý má ministr Bašta dalších „pochybných pětadvacet privatizačních kauz. Nikdo z těch, kdo měl odvahu se do privatizace zapojit, si nemůže být jist, zda právě jeho jméno se nebude propírat. Říká se například, že dalším na řadě bude zahraniční konsorcium, které v ostrém privatizačním zápolení získalo skoro polovinu českých rafinérií ropy. Ty jsou přece také hrozinkou.
Proč se vláda chová tak, jak se chová? Je možné, že nechápe význam podnikatelského klimatu. Je možné, že ho chápe, jenže není schopna překonat touhu po vyzkoušení moci. Když už ale TelSource na vlastní kůži poznal, jak nebezpečné je vybírat si v Česku hrozinky, přijde si někdo ukousnout kus obyčejného chleba, byť ho vláda slibovala namazat margarínem?
