Neodmyslitelným partnerem v řešení uprchlické krize musí být pro Evropu Turecko. Snahou přitom je i spolupráce s dalšími zeměmi. Není to ale bez komplikací. „Například když chcete spolupracovat s Libyí, je důležité, s kým by to mělo být. V zemi operují stovky milic, otázkou je také dodržování lidských práv,“ popisuje španělský politolog a odborník na oblast Středozemního moře a Blízkého východu Eduard Soler.
Představa, že Evropa zvládne migrační krizi bez spolupráce s Tureckem, je nesmyslná. Evropská unie má s Tureckem společnou hranici na moři i pevnině a mnoho dalších pout. Je škoda, že spolupráce nezačala fungovat už dříve. Dnes je vzhledem k migrační krizi ochota mnohem vyšší. Takže zřejmě uvidíme, že Turecko zvýší snahu kontrolovat své západní hranice. Od EU za to bude požadovat nejen finanční sdílení břemene, ale i urychlení procesu liberalizace víz mezi Tureckem a EU. O tom se ale začalo diskutovat už před krizí. Nyní je ovšem pravděpodobnější, že k tomu opravdu dojde.
Evropští politici stále častěji hovoří o důležitosti spolupráce s Tureckem pro úspěšné řešení migrační krize. Jak významná je podle vás?
Součástí spolupráce by měla být i finanční podpora Turecka. Jak výrazná?
Turecký argument zní, že za poslední léta měla země obrovské náklady na zvládání uprchlické krize. Pokud má dál běžence hostit, tak potřebuje asistenci Evropy. To je férové i ve vlastním zájmu EU. Jedním z důvodů, proč lidé odcházejí z prvních hostitelských zemí, jako je Jordánsko, Libanon nebo Turecko, je ten, že tam nejsou dobré podmínky. Takže čím budou lepší, tím méně migrantů bude odcházet do Evropy.
Libyjští pašeráci fungují tak, že si vyberou a koupí loď noc před vyplutím. Pak řeknou jednomu z pasažérů, že bude moct jet zadarmo, když bude loď řídit.
Má příchod zhruba dvou milionů uprchlíků do země vliv na vnitropolitickou situaci Turecka?
Je pravda, že mnoho Turků nyní má k uprchlíkům odmítavější postoj než přede dvěma lety. Vnímají je jako konkurenci na trhu práce. Některá místa se také mění z demografického pohledu a tak dále. Výsledek posledních voleb to ale nezvrátilo, i když byl vidět růst opozičních stran, které byly kritické k turecké politice vůči Sýrii. Syrští uprchlíci si přáli vítězství prezidenta Recepa Erdogana. Jeho strana je vnímána jako přátelštější k běžencům.
Zmiňoval jste, že Evropa je nyní vůči Turecku otevřenější. Jak to vnímají samotní Turci?
Myslím, že většina Turků naneštěstí ztratila naději v to, že bude Turecko integrované do EU. Mnoho Turků by chtělo být součástí unie, ale nevěří, že k tomu dojde, jsou skeptičtí. Myslí si, že obnovení jednání o jejich přístupu do EU je jen zoufalým, taktickým krokem unie, ale ne dost upřímným. Takže nejpravděpodobnější scénář je ten, že proces bude pokračovat, ale neočekávám žádný významný posun. Erdogan teď díky krizi hlavně získává důležitost, je legitimizován jako jeden z důležitých lídrů.
Při ochraně evropských hranic je dnes snaha problém externalizovat, tedy více spolupracovat na kontrole migrace se zeměmi mimo EU. Funguje to?
Externalizace může fungovat jen do určité míry. Například když chcete spolupracovat s Libyí, je otázka, s kým konkrétně by to mělo být. V zemi operují stovky milic. Když poskytujete někomu technologie, trénink nebo lidský kapitál, je nutné brát ohled na dodržování lidských práv. Podpora Turecka v kontrole jeho hranic ale není nic proti evropským hodnotám.
Pocházíte ze Španělska, které má zkušenost s mimořádnou ochranou hranic pomocí plotů, a to přímo na africkém území. Vysoké bariéry obklopují španělská města Ceuta a Melilla na pobřeží severní Afriky. Jak efektivně ploty fungují?
Důsledek budování plotů je ten, že se lidé vydají delší cestou. Například dnes nejde většina přes Maroko, ale přes Libyi. Problém se tak stane problémem někoho jiného. Ploty u španělských území v Africe mají také tu nevýhodu, že města jsou závislá na obchodu a interakci s Marokem. Občané ze sousedních provincií do nich mohou volně cestovat. Nejsou tedy úplně zavřená.
Ploty, které jsou zbudované do neuvěřitelné výšky a vybavené moderními technologiemi, nemají zastavit migraci z Maroka do Španělska, ale transafrické migrační proudy. V posledních letech přitom nebylo španělskou taktikou jen budování opevnění, ale také rozvojové projekty, které mají za cíl udržet lidi v zemích původu.
Po Evropě rostou nové a nové ploty. Zhoršuje se počasí, takže plavba přes Středozemní moře je riskantnější. Jak to omezí počet přicházejících migrantů?
Mnoho běženců má pocit, že je to buď teď, nebo nikdy. Vnímají, že se v blízké budoucnosti nebudou moct vrátit domů. V takové situaci slyší, že Evropa staví ploty. Takže pociťují tu naléhavost. Typické je to spíš pro Syřany. Například pro Eritrejce, kteří dojdou po dlouhé cestě do Libye, ale také nedává žádný smysl vrátit se zpět nebo v zemi zůstat. Existuje pouze jedna cesta, a to ta do Evropy.
V migrační agendě EU, která má za cíl uprchlickou krizi řešit, je významným bodem operace proti pašerákům ve Středozemním moři.
Ano, ale nemyslím si, že je účinná. Evropská unie se snaží zopakovat úspěch mise Atalanta, která byla zaměřená proti somálským pirátům. Boj s převaděči ale není totéž. Libyjští pašeráci fungují tak, že si vyberou a koupí loď noc před vyplutím. Pak řeknou jednomu z pasažérů, že bude moct jet zadarmo, když bude loď řídit. To znamená, že zastavit tento proces na začátku by vyžadovalo velkou operaci. Bylo by nutné spolupracovat s místními bezpečnostními autoritami.
Problém je ale ten, že v Libyi žádné nejsou. Některé z tamních milic na pašeráctví přímo vydělávají. Ničit lodě na pobřeží nedává smysl. Jedinou možností je nabídnout legální a bezpečnou cestu těm, kteří opravdu mají nárok na mezinárodní ochranu. Ne se jen snažit odsouvat krizi co nejdál od nás.
Mnoho běženců má pocit, že je to buď teď, nebo nikdy. Vnímají, že se v blízké budoucnosti nebudou moct vrátit, a slyší, že Evropa staví ploty.
Jak by ale podle vás měly tyto legální cesty v praxi fungovat?
Samozřejmě nyní nemůžete čekat, že někdo půjde na evropskou ambasádu v Damašku. Ta nefunguje. Ale lidé, kteří přicházejí do Turecka, Jordánska nebo Libanonu, by měli mít možnost navštívit v zemi některý ze zastupitelských úřadů a požádat o vízum. Na základě něj by mohli cestovat do Evropy letadlem a podat tu žádost o mezinárodní ochranu. Ambasády by tak mohly analyzovat, zda mají daní migranti opravdu nárok na azyl. O jejich statusu by tak mohlo být rozhodnuto už předtím, než se vydají na nebezpečnou cestu do Evropy.
Samozřejmě ne všichni nároky splní. Budou muset dlouho čekat, ale bude to alespoň nějaká možnost. Migranti by tak mohli být ochotní zůstat například v Libanonu, kdyby měli před sebou výhled, že budou moct do Evropy odcestovat legálně a bezpečně. A my bychom se také mohli na jejich příchod připravit. Musíme zároveň navýšit naše přesídlovací kapacity, což znamená spolupráci s Úřadem Vysokého komisaře Organizace spojených národů pro uprchlíky.
Součástí plánů EU jsou také hotspoty, tedy místa v nárazníkových zemích EU, kde dochází k registraci příchozích migrantů a rozhodování, zda mají nárok na mezinárodní ochranu.
Hotspoty by mohly fungovat. Bylo by ale potřeba velmi zvýšit kapacity. A to mluvíme například o Řecku, které má kvůli úsporným škrtům se zvládáním situace okolo migrantů problém.
| Eduard Soler (36) |
|---|
| Politolog, který přednáší o mezinárodních vztazích na Institut Barcelona d’Estudis Internacionals a na Blanquerna-Ramon Llull University. Zároveň vede projekt El-Hiwar, který se zaměřuje na euro-arabskou diplomacii. V roce 2010 se stal poradcem španělského ministerstva zahraničních věcí pro oblast Středozemního moře, Maghrebu a Blízkého východu. V Česku se zúčastnil Pražského evropského summitu, který se zabýval situací na Ukrajině, bojem proti Islámskému státu či migrační krizí. |
Čtěte také:
Sobotka: Jsme připraveni poslat Turecku 400 milionů na uprchlíky
Balkánské země na summitu dohodly součinnost v migrační krizi
Migrační krize rozděluje Němce. Východ země nevěří, že ji lze zvládnout
