POPEKONOMIE Lidé věří, že ostatní jsou na tom stejně jako oni, a podceňují hloubku příjmové nerovnosti
Chlubí se normální člověk, že mu banka nedala hypotéku? Zpravidla ne. Taková informace totiž okolí prozradí, že nedisponuje dostatečným příjmem, majetkem, bonitou nebo že třeba nemá stabilní zaměstnání. Kdo by se zrovna tímhle chvástal? Třeba Ben Bernanke, do letošního roku šéf americké centrální banky.
„Jen tak mezi námi,“ prohodil nedávno k početnému auditoriu jedné konference v Chicagu, „zkoušel jsem teď refinancovat svoji hypotéku – a neúspěšně.“ Podobně sdílný byl o pár dní později i Alan Krueger, do loňského roku šéf ekonomických poradců prezidenta Obamy. Ten se zase veřejně – ve videorozhovoru pro agenturu Bloomberg – doznal k tomu, že mu banka nepřiklepla hypotéku na druhý dům.
Jak je možné, že banky jsou k lidem jako Bernanke nebo Krueger tak skoupé? Jde bezpochyby o velmi dobře situované jedince.
Vždyť Bernanke si podle důvěryhodných zdrojů může v současnosti za jednu přednášku říct až o čtvrt milionu dolarů. Jedním z možných vysvětlení je, že o přiklepnutí hypotéky dnes rozhodují algoritmizované automatické systémy, které nedávnou změnu zaměstnání vyhodnotí jako rizikový faktor – a fakt, že někdo královsky, leč příležitostně vydělává na přednáškách, již nezohledňují.
To, co ale skutečně stojí za pozornost, je ona otevřenost, s jakou dotyční svoji zkušenost sdělují světu. Ona samozřejmost, s níž vytrubují to, co by si běžný smrtelník nejspíše nechal pro sebe. Právě tím se svým způsobem „odkopávají“. Rádi by demonstrovali, že jsou „jedněmi z nás“, ale pokud by byli, zřejmě by mnohem spíše o svém fiasku u bankovní přepážky pomlčeli.
Z hlediska sebepropagace jde ale i tak o celkem chytrý tah. Jak vědí psychologové, lidem bývá vlastní mentální zkreslení zvané efekt klamné shody.
Člověk pod jeho vlivem přisuzuje nepatřičně vysokou pravděpodobnost tomu, že ostatní jsou jako on. A třeba kvůli tomu nepřijde k volbám – proč vůbec, když ostatní budou volit shodně. Dlouhán zase přecení počet nadprůměrně vysokých lidí ve společnosti a majitel mobilu HTC oblíbenost právě této značky.
Aktuální výzkumná studie, zveřejněná na stránkách Harvard Business School, pak prokazuje, že lidé napříč různými zeměmi vlivem efektu klamné shody podceňují závažnost příjmové nerovnosti. Třeba ve Spojených státech míní řadový občan, že nejvyšší ředitel velké firmy bere v průměru 30krát více než nekvalifikovaný pracovník.
Ideálně by podle takového občana měl brát pouze sedmkrát více.
Jenže skutečnost je zcela odlišná – nejvyšší šéfové mají v průměru 354krát vyšší příjem než nekvalifikovaní. Když si ale pak v televizi postěžují, že těžko shánějí hypotéku, lidé tomu chtějí věřit – a ti obzvláště naivní snad i vykážou známky chápavého soucitu. I když ve skutečnosti jde vlastně jen o PR manipulaci.
O autorovi| LUKÁŠ KOVANDA, hlavní ekonom finanční skupiny Roklen
