V polovině minulého týdne se vítězství egyptské revoluce začalo vzdalovat. Stále více bylo zřejmé, že armáda zůstává oporou režimu Husního Mubáraka a nanejvýš garantem jeho „spořádaných změn“. Že mocné síly nehodlají pustit klíčovou arabskou zemi z globálních silokřivek.
Foto: ČTK
Viděli jsme, jak „strana pořádku“ realizuje klasický nástroj puče shora: scénář chaosu. Avšak bez ohledu na rozuzlení egyptských revolučních událostí skýtá země pyramid jedno velké, v ekonomice ukotvené poučení.
Základní závěr může překvapit: Nepřísahejme na sociální a politickou stabilitu žádné země na základě příznivých makroekonomických ukazatelů! Ty by totiž Egypt před vlastní politickou explozí mohl rozdávat státům méně šťastným. V letech 2005 až 2008 rostl jeho HDP téměř čínským sedmiprocentním tempem. I v nejtěžším období globální recese (2008 až 2009) dosahoval egyptský růst stále velmi slušných 4,7 procenta. Egypt tehdy rostl stejně, jako se Česko smršťovalo.
A to není zdaleka vše: Mubárakova vláda po vzoru vyspělých starých i nových mocností investovala 6 miliard dolarů do protikrizového „plánu oživení“. Umožnila tak ve třetím čtvrtletí 2010 růstový skok ve výši 5,5 procenta HDP. Obchodní a platební bilance země pyramid vykazovala aktivní saldo a její čtyři pilíře – vývoz zemního plynu, transfer finančních prostředků od Egypťanů pracujících v zahraničí, zdroje z turistiky a výběr „výpalného“ za proplutí Suezským kanálem – byly většinou na vzestupu.
Líc zářivé nutnosti…
Finanční trhy mohly být rovněž spokojeny. Obecně nepokládaly egyptský rozpočtový deficit (7,9 procenta) za katastrofu a dopady krize i plánu oživení na fiskální příjmy se jim jevily jako „rozumné“. Ještě rozumněji podle nich fungovala přísná centrální banka, která celý bankovní sektor donutila k úvěrové ostražitosti. Podařilo se dosáhnout navýšení devizových rezerv země na 35,5 miliard dolarů.
I ti Středoevropané, kteří nikdy neviděli bídné slumy v Káhiře, Suezu či Alexandrii, by si před 25. lednem zřejmě řekli, že mají před sebou egyptskou variantu „rozpočtové zodpovědnosti“ a zdravého rozumu. Překvapivé jsou některé analogie se současným evropským přitvrzením liberálních receptů na běžný ekonomický provoz, globální krizi, sociální otázku a vlastně na všechno.
Syn stávajícího egyptského prezidenta Gamal Mubárak, jehož automatické nástupnictví po otci veřejnost pokládala za jednu ze zvlášť odporných provokací autoritářského režimu, přivedl v roce 2004 do centra politické moci skupinu mladých reformátorů. Ti se pustili do práce, kterou dobře známe – do privatizací, do „zjednodušení“ a větší adresnosti sociálních dávek, do odstraňování „byrokratických překážek“, které komplikovaly život podnikatelům. Jejich „dobré výsledky“ získaly renomé v kruzích ekonomických expertů.
… a temný rub života
Jeden háček – rovněž odjinud důvěrně známý – tato hospodářská politika přece jen měla. Sociální základna Mubárakova režimu byla tvořena středními vrstvami, převážně – a ještě mnohem více než ve vyspělých zemích – zaměstnanými za pouhý „bakšiš“ ve veřejném sektoru. Přísná rozpočtová politika, privatizace veřejných funkcí, různé další formy protikrizové „zodpovědnosti“ a bezprostřední důsledky krize samotné, včetně „býčích“ spekulací finančních trhů na vzestup cen zemědělských komodit (o 40 až 70 procent v roce 2010), jejichž domácí spotřebu musí Egypt ze dvou třetin zajišťovat dovozem – to vše nepochybně zdegradovalo životní úroveň těchto středních vrstev.
Právě tito státní zaměstnanci, tento „obslužný proletariát“ neoliberálních pyramid, mezi nímž má ovšem armáda („zelené límečky“) nejlepší pozici s velkou nadějí na sociální vzestup, především vyrazil do ulic egyptských aglomerací.
Ulice ovšem zaplnila také chudina, jejíž roční příjem nepřesahuje šest tisíc dolarů na hlavu a jejíž přesný podíl v populaci ani není znám (OSN uvádí 18 procent chudých Egypťanů, nevládní organizace 40 procent). Negramotnost těchto vrstev, jejich neobeznámenost se sofistikovanými obsahy politických střetů umožňuje jistou míru jejich manipulovatelnosti „taťkovským“ režimem s ocelovými zuby.
Těžko jim to vyčítat. I vědomí některých euroamerických vzdělanců postihla „egyptská tma“. Už se sice sami trápí tím, že i ta nejsprávnější – a „jedině možná“ – ekonomická politika dozajista má svůj rub a líc. Ještě je však ani nenapadlo, že v tomto našem jediném světě jsou obě „strany téže mince“ už asi nespojitelné. Tak jako dávno nelze spojit lidskou svobodu a demokracii se státním násilím a diktátem.
