Domácnostem hrozí, že si kromě solárních baronů budou vydržovat i velkoprůmyslníky
Liberalizaci trhu využijeme k tomu, abychom lidem nabídli možnost spoluvytvářet energetický trh budoucnosti.
Tuto větu napsali němečtí Zelení před deseti lety do svého volebního programu. Tehdy u našich západních sousedů už dva roky fungoval zákon o obnovitelných zdrojích energie, kterým se inspiroval Brusel a obloukem ho poslal k nám v podobě evropské směrnice.
Znělo to skvěle. Stát lehce finančně postrčí uvědomělé podnikatele, kteří vsadili na solární, vodní a větrnou budoucnost, a proud budeme vyrábět čistě a ekologicky.
To ovšem nikdo netušil, že dělat chyby umějí nejen soudruzi z NDR, ale i západoněmecké „přítelkyně a přátelé“, jak se Zelení tradičně oslovují. Situace v Německu i u nás je dnes navlas stejná: energetický trh liberalizovaný není (pokud bohatě „dotovanému“ odvětví budeme vůbec říkat trh) a běžná domácnost má minimum šancí, jak ho ovlivňovat. A slibovaná budoucnost? Jedinou jistotou u nás i na západ od Šumavy je fakt, že za elektřinu budeme platit každým rokem více.
Svým způsobem je na tom český maloodběratel ještě dobře. Zelenou energii dotuje nejen on, ale i velcí průmysloví žrouti energie.
Taková solidarita v Německu neexistuje.
Stovky automobilek, papíren, sléváren a chemiček mají výjimku a jejich podíl na balíku o objemu 20 miliard eur, který každoročně putuje na podporu obnovitelných zdrojů, zatáhnou nakonec domácnosti. Zelená solidarita v podobě téměř dvou stovek eur ročně z rodinného rozpočtu navíc je moc i na slušně vydělávající Němce.
Zbystřit by ale měly rovněž české domácnosti. Tak, jako jsme opisovali z německého zákona na podporu obnovitelných zdrojů, se chtějí kapitáni českého průmyslu inspirovat německými výjimkami. Drahý proud je znevýhodňuje, a proto si vymysleli, že zelenou taxu po vzoru svých západních kolegů platit nebudou. Pokud jejich lobby na ministerstvu průmyslu projde, člověk nemusí být ani věštec, aby uhodl, jak to nakonec dopadne. Že by výrobci či distributoři elektřiny vzali zelené manko na sebe, aby koncový zákazník zůstal na svém, je stejně bláhová představa jako očekávat, že banky svoji zvýšenou režii nenaúčtují klientům ve formě poplatků.
Reálně tak hrozí, že spotřebitelé zaplatí za zelenou revoluci hned dvakrát. Poprvé za liknavost vlády, která problematický systém státem garantovaných cen nechala bez povšimnutí i v době, kdy solární byznys sypal miliardy. Podruhé za hráče na trhu, kteří si vyhádají výjimku ze zelené solidarity.
Představa, že energetický trh bude fungovat čistě podle zákona nabídky a poptávky, je samozřejmě nesmysl. Z ceny elektřiny se dotuje nejen zelený proud, ale i ten atomový.
Jaderná elektrárna potřebuje stovky státem placených úředníků dbajících na její bezpečnost. Nemluvě o jaderném odpadu, který nikdo za soukromé peníze nezlikviduje. Jde ale o to, jak takové dotace ve jménu budoucnosti prodat a jak občany přesvědčit, že mají smysl. Svou nemalou roli v tom hraje i estetický motiv. Pohled na pableskující modré světlo vyhasínajícího jaderného paliva ponořeného do hlubokého bazénu je mnohem libější než louky a pole pokryté nevzhlednými krami fotovoltaických panelů.
„Seštelovat“ celý systém tak, aby spotřebitel platil stále něco navíc, a měl přitom pocit, že je to v zájmu jeho budoucnosti, je téměř nemožné. Určitě na to ale nelze jít tak, že se vybere ten méně průrazný jedinec, který účet zatáhne za ostatní. Z Německa je možné okopírovat leccos, jejich energetická politika to však rozhodně není. Kdysi nám politici slibovali, že budeme jednou vydělávat jako Němci. Pokud k tomu patří i ekologický vysavač vložený do peněženky, pak opravdu není o co stát.
O autorovi| BLAHOSLAV HRUŠKA hruskab@mf.cz
