Ekonomický expert jako Kassandra

Na to, že se všichni chtějí mít dobře, ale ne vždy to vyjde, je každý odborník krátký.

Její Veličenstvo Alžběta II. se na podzim 2008 ptala, kde byli experti, když měli svět varovat před blížící se finanční krizí. S experty je to těžké. Třeba takový Raghurám Rádžan varoval před krizí už dobré tři roky předtím. Nebyl to ani tehdy žádný čučkař, ale hlavní ekonom Mezinárodního měnového fondu a jako místo svého varování si vybral Jackson Hole ve státě Wyoming, kde se na sklonku léta scházívají centrální bankéři z celého světa na každoroční konferenci pořádanou pobočkou Federal Reserve Bank z Kansas City.

Jde o jednu z nejprestižnějších akcí ve světě vysokých financí. Ta v roce 2005 přitom byla zasvěcena chvalozpěvům na tehdejšího šéfa Fedu Alana Greenspana, který končil ve funkci nejvlivnějšího centrálního bankéře planety a byl až nekriticky uctíván. A právě na téhle půdě a při téhle příležitosti Rádžan v podstatě celou Greenspanovu éru nemilosrdně strhal za to, že vytvořila ve finančním sektoru pro manažery naprosto pokřivené motivační struktury, které je pobízejí k přijímání nepřiměřených rizik.

Tehdejší americký ministr financí (a kdysi též šéfekonom Světové banky) Larry Summers nazval Rádžanův příspěvek „pomýleným“ a autora samotného ludditou. Pár let nato byl Rádžan oslavován spolu s Nourielem Roubinim jako nejsvětlejší příklad těch, kteří varovali předem.

Úplně jiná věc je, že tou dobou tohle varování sice mohlo zmírnit celkové náklady krize, ale nikoli ji odvrátit. Vracíme se k velmi starému tématu, jak jsou přijímány Kassandry. Nedosti na tom. Co by se asi tak stalo, kdyby byly výrazně menšinové varovné hlasy brány již tehdy vážně? Pravděpodobně by příchod finanční krize pouze uspíšily, nikoli mu zabránily.

Přečtěte si příspěvek, na který Miroslav Zámečník reaguje Jean Pisani-Ferry: Proč voliči ignorují experty?

Když už jsme u samotného Raghuráma Rádžana. Ten se posléze stal guvernérem indické centrální banky, ale jenom na jedno volební období, které mu letos v září vyprší. Ačkoli je zjevně nejkompetentnějším člověkem, který v dějinách moderní Indie tuhle funkci zastával, sám se rozhodl ani nezkoušet znovu o ni usilovat. Indickým nacionalistům nebyl nikdy po chuti OE připadal jim málo indický, i když ve skutečnosti jeho asi největším prohřeškem byla skutečnost, že přinutil indické komerční banky ve státním vlastnictví přiznat barvu, pokud jde o kvalitu jejich úvěrového portfolia.

Co čert nechtěl, ukázalo se, že mezi úvěry v selhání a projekty vlivných a mocných existuje překvapivě těsná korelace. Když už se nepotvrdila jejich obvinění, že má dvojí občanství, pořád jim zůstal k dispozici argument, že se nevzdal svého místa profesora financí na prestižní americké University of Chicago Booth School of Business. Protože má jenom leave of absence, je to důkaz toho, že je to vlastně kosmopolita, který si drží otevřená zadní vrátka, a není skutečný, autentický Ind. Netvrďte, že jste odsudky neslyšeli v čistě českém provedení, například v případě Jana Švejnara. Jako přes kopírák.

Naivní požadavek

Ve svém aktuálním příspěvku Jean Pisani-Ferry zmiňuje vskutku pozoruhodný vzestup nedůvěry vůči expertním názorům, které byly třeba voliči hlasujícími ve prospěch brexitu ostentativně ignorovány. Nedosti na tom, neláska a nedůvěra vůči intelektuálům nebo elitám klidně mohla dojít tak daleko, že vedla k volbě „natruc“.

Hledat příčiny je jistě důležité a jistěže má Pisani-Ferry pravdu třeba v tom, že je rozumné předem reagovat na negativní distribuční efekty jinak žádoucího fenoménu typu globalizace a pamatovat nejen na vítěze, ale i na ty, kteří prohrávají. Jenže právě to je v praxi neuvěřitelně obtížné a očekávat od ekonomů, že přijdou s geniálním řešením, které uspokojí všechny, je naivní a nenaplnitelný požadavek.

Chybějící soulad

Česko má momentálně nejnižší nezaměstnanost od roku 2008, naopak míra zaměstnanosti je na rekordní úrovni a v zemi je sto třicet tisíc neobsazených pracovních míst, ale stále ještě přes tři sta osmdesát tisíc registrovaných nezaměstnaných a skoro stejný počet cizinců. Recepty, jak se s tím vypořádat, se zásadně odlišují.

Zaměstnavatelé by nejraději řešili situaci tady a teď dovozem levné a přitom kvalifikované pracovní síly podle jejich profesních specifikací ze zahraničí, nejlépe z Ukrajiny s její superslabou měnou a v přepočtu na eura nebo koruny ještě nižšími výplatami. V podmínkách nejistoty je to zcela racionální reakce, která vám dává maximální flexibilitu, zvláště když přijímáte agenturní pracovníky. Teoreticky sice můžete pracovní sílu nahradit investicemi do technologií, ale je to rozhodnutí o velkých penězích, které předpokládá optimismus, pokud jde o budoucí vývoj. Může se ukázat jako málo flexibilní a potenciálně nákladné.

Odbory jsou rozhodně proti. Dovozu pracovní síly z Ukrajiny se vehementně brání s poukazem, že se potřební lidé najdou doma, když se zvednou mzdy. Tohle řešení poněkud přehlíží problém s kvalifikační strukturou současné české nabídky na trhu práce, ale kdy jindy by měly odbory tlačit na mzdy, když ne teď?

Zaměstnavatelé i odbory se shodnou v kritice toho, že vláda promarnila čas a nezajistila vzdělávací politikou potřebný strukturální soulad mezi nabídkou a poptávkou po pracovní síle. Ta by ráda vyhověla, ale zároveň odpovídá voličům.

Nemožný průnik

A voliči chtějí pro své děti to nejlepší. V každé vyspělé zemi od Spojených států po Japonsko, od velkých pobřežních měst Číny po Nový Zéland se za tím skrývá představa, že dobrá práce je ta, která po směně nevyžaduje použití solviny a přitom je dobře placená.

Průnik těchto množin v krátkém horizontu? Nemožné. Že to způsobí tenze vyvolané nenaplněnými očekáváními? Zákonité. Co s tím mají společného experti a jaké mají možnosti? Jako Kassandra.

Přečtěte si další komentáře autora:

Migrace ochuzuje? Jak koho, jak kdy

Evropské nadšení z hnoje

Czexit jako recept na ekonomickou katastrofu