Němci mají lepší vývoz a menší dluhy, Američané jsou úspěšnější ve snižování energetické závislosti a v růstu spotřeby
Reakce makroekonomického vývoje na vznik současné dluhové krize má v jednotlivých vyspělých zemích paralely i specifika. Ta souvisejí nejen se stupněm dosažené ekonomické úrovně, hospodářskými politikami – především v oblasti měnové, fiskální a na trhu práce –, ale i s konkurenceschopností, makroekonomickými (ne) rovnováhami, mírou zadluženosti a zdravím bankovního sektoru. K analýze porovnání významnějších kontextů byly vybrány Spojené státy a Německo, které by vzhledem ke své velikosti a ekonomické vyspělosti měly v dalším směřování světové a evropské ekonomiky sehrát významnou úlohu. K posouzení charakteru a k interpretaci trendů jsou použity průměrné hodnoty hlavních makroekonomických ukazatelů z let 2010 až 2012.
Ekonomický růst Silnou stránkou Německa byl průměrný ekonomický růst, který ve sledovaném období činil 2,6 procenta. Došlo k převýšení růstu HDP oproti USA o 0,5 p. b. Přispěl k němu zejména podstatný převis vývozu nad dovozem, přičemž výše investic překonala růst HDP. Oba faktory souvisely s restrukturalizací vývozu ve prospěch nových trhů v asijském regionu. Ekonomický růst v letech 2012 a 2013 je však již vyšší v USA.
Konkurenceschopnost posuzovaná výsledky zahraničního obchodu byla prokázána vyšší u německých výrobků a služeb v porovnání s americkými produkty, o čemž svědčí vysoké kladné saldo zahraničního obchodu a naopak vysoké záporné saldo u zahraničněobchodních vztahů USA. Německo je v současné době čtvrtá největší ekonomika světa a po Číně druhý největší exportér. Slabou stránkou komponent ekonomického růstu v Německu byla spotřeba obyvatel, která jen mírně převýšila jedno procento.
Silnější stránkou americké ekonomiky byla naopak spotřeba domácností, jež dosáhla v průměru dvouprocentního meziročního růstu. Jejím stimulem byla jak nízká inflace, tak i růst mezd a pozvolná konsolidace veřejných financí.
K průlomovým pozitivům v USA patří výrazné snížení dovozní závislosti na energiích související s masivní domácí výrobou plynu z břidlic. Slabou stránku však představovalo nevyužití kapacity ekonomiky, když produkční mezera, která představuje rozdíl mezi potenciálním a reálně dosaženým produktem, se dostala do blízkosti čtyř procent. Slabým místem mezi komponenty ekonomiky je i nízká úroveň úspor, a to národních i obyvatelstva, které pak chybějí v krizových situacích.
Naopak u německé ekonomiky jsou tyto komponenty na dvojnásobných úrovních a vytvářejí tak pro krizové situace polštář.
Obdobný vývoj byl v obou ekonomikách dosažen u investic, které rostly o tři procenta, a u produktivity práce rostoucí o 1,6 procenta. Tyto výsledky lze do určité míry vysvětlit sílícím přesvědčením firemního sektoru, že je potřeba pozastavit přesun finančních a pracovních zdrojů do asijských regionů.
K příčinám těchto úvah patří nejen snižování konkurenční výhody méně vyspělých zemí v podobě nízkých mezd, které začínají rychle růst, ale i zvyšování dopravních nákladů.
Přitom se stupňuje zájem řady firem vyspělých zemí zvýšit svou konkurenceschopnost pomocí technologického pokroku stimulovaného růstem investic. Tento manévr by mohl přinést rozvinutým zemím zvýšenou produktivitu práce a kapitálu, která by mohla postupně začít konkurovat levné pracovní síle na trzích asijského kontinentu.
Zadluženost a trh práce Odlišnosti ve vývoji obou ekonomik se projevily ve vývoji veřejných financí. Meziroční deficit veřejných financí v USA se z enormní výše v blízkosti deseti procent v roce 2009 postupně snižoval k hranici šesti procent, ale stále zůstává zhruba na dvojnásobné úrovni vůči Německu. Rovněž u dluhu veřejných financí je evidován významnější rozdíl, v případě USA dosahuje 105 procent HDP, v Německu činí jeho výše 82 procent.
Za hlavní příčiny těchto rozdílů lze označit více faktorů. Patří k nim především nižší úroveň dluhu Německa již na počátku dluhové krize. Druhým faktorem je upřednostnění strategie konsolidace veřejných financí v EU před cílem posilovat hlavně ekonomický růst, jak tomu bylo v USA.
Za další důležitý důvod nižšího nárůstu deficitu a vládního dluhu v Německu lze považovat výrazné zvýšení flexibility trhu práce pomocí většího množství nástrojů, jež doprovázely adaptační proces na nové podmínky na trhu práce. Patřil k nim pružný pohyb mezd směrem dolů, zkrácení pracovní doby, neplacené volno, zkrácené pracovní úvazky, rekvalifikace, dočasné dotace mezd (ve čtvrtletích, kdy byla evidována recese). Tato opatření přispěla k tomu, že se zaměstnanost v krizovém roce 2009 snížila jen nevýrazně. Překvapivě rychlé oživení HDP v roce 2010 tak mohlo být v nemalé míře podpořeno právě disponibilitou pracovních zdrojů.
V USA nedošlo, tak jako při minulých bankovních krizích či recesích, k rychlému oživení poptávky po práci, která probíhala zpravidla u nově vznikajících malých a středních podniků, které usilovaly nahradit firmy, jež zbankrotovaly. Šlo prakticky o vyčištění trhu a vznik firem nových, uplatňujících potřebnou restrukturalizaci programů vhodných pro pozměněné globalizační podmínky.
V současné dluhové a bankovní krizi doprovázené opakovanými recesními tlaky však vznikla relativně nová situace, jejíž podstatou je větší nejistota. K otevřeným otázkám patří, jak se dále budou vyvíjet ceny, mzdy, finance i reálná ekonomika.
Takto pozměněná situace zasáhla ve větší míře i americký trh práce, který se oživuje pomaleji proto, že zatím nenastaly zvýšené migrační přesuny pracovních sil za kapitálem do jiných regionů. Souvisí to zejména s důsledky hypoteční krize, kdy prodeje a nákupy bytů nefungují tak jako dříve, kdy se občané USA stěhovali, převážně za prací, v průměru desetkrát za život.
Konsolidace veřejných financí je v USA na rozdíl od Německa rozložena na delší období, fiskální politika není tudíž tak restriktivní. Prokázalo to setrvání nižších a ne tolik progresivních daní v počátečních letech dluhové krize. K nepříliš velkým úsporám docházelo i na výdajové straně veřejných rozpočtů.
Hospodářská politika reagovala na průběh krize dvěma fiskálními programovými opatřeními orientovanými na celou dekádu a politikou centrální banky cílenou převážně na kvantitativní uvolňování. Dříve vyhlášený program (TARP 2008) měl oživit bankovní kapitál tak, že nahrazoval problémová aktiva bank vládními aktivy. Problém je, že podporuje nejen banky, ale i jejich věřitele, není orientován pouze na banky v úpadku a neuplatnil limity na dividendy. Další program (ARRA 2009) byl věcně orientován především na snížení nezaměstnanosti a podporu spotřeby a investic. Poměrně značným rizikem této stimulační politiky je generování růstu zadluženosti státu i v dlouhodobém horizontu.
Výhledové priority K prioritám americké ekonomiky v budoucím období patří podle studií OECD tři cíle.
Jedním z nich je dlouhodobá fiskální udržitelnost za pomoci pozvolného snižování rozpočtových výdajů a rizik finančních krizí prohloubených posílením bankovního kapitálu a zdokonalením systému pro monitorování a analýzu bankovních rizik.
K dalšímu cíli patří snižování vysoké míry dlouhodobé nezaměstnanosti, kterého má být dosaženo zejména prostřednictvím zřizování a vyhledávání adekvátních tréninkových a operačních programů orientovaných na zvýšení kvalifikace a mezd pracovní síly. Vzhledem k tomu, že příjmová nerovnost a chudoba dosažená v USA patří k nejvyšším ze zemí OECD, je navrhováno její snížení za pomoci limitů některých benefitů a použití efektivní daňové sazby na korporátní investice. Německý stabilizační program ministerstva financí z roku 2013 se opírá jak o určité strategické priority, tak i o makroekonomické trendy mapující vývoj ve střednědobém horizontu let 2013 až 2017. Hlavní východiska rozpočtového programu tvoří teze o takové konsolidaci veřejných rozpočtů, která nebrzdí ekonomiku. Federální dluh vlády v relaci k HDP se má postupně snižovat z 82 procent v roce 2012 na 69 procent v roce 2017.
Meziroční rozpočtová bilance spolkové vlády má být v roce 2013 mírně deficitní, avšak od roku 2014 se počítá s vyrovnaností příjmové a výdajové stránky rozpočtu. Výdajová stránka rozpočtové bilance se má měnit jen nevýrazně ze 45 procent HDP v roce 2012 na 44 procent v roce 2017. Daňová kvóta se má pohybovat kolem 23 procent HDP, sociální pojištění v blízkosti 17 procent HDP a celkové rozpočtové příjmy kolem 44 procent HDP. Přitom HDP má růst rychleji než příjmy a výdaje veřejných rozpočtů.
Z uvedených kvantifikací je patrné, že větší změny na straně daní i výdajů se neočekávají, přičemž jsou k tomu vytvořeny příslušné stropové limity na výdajové straně rozpočtů. l
Obdobný vývoj byl u obou ekonomik dosažen u investic, které rostly o tři procenta, a u produktivity práce rostoucí o 1,6 procenta. Konsolidace veřejných financí je v USA na rozdíl od Německa rozložena na delší období, fiskální politika není tudíž tak restriktivní.
O autorovi| Slavoj Czesaný • VŠE, Praha
