Společnost je navzdory hospodářské prosperitě rozdělena
V bývalé Jugoslávie byli Slovinci oblíbeným terčem vtipů ostatních národností, protože prý jsou příliš pracovití, chladní a germánští…V současnosti se zase stal cílem posměchu prezident Janez Drnovšek, který se údajně po onemocnění rakovinou zbláznil a komunikuje jen s léčiteli a šamany. Posměváčkům však v těchto dnech zmrzl úsměv na rtech. Z Finska totiž míří do Slovinska 1465 tun mincí v hodnotě 103,9 milionu eur. Papírové bankovky jsou také na cestě - z Evropské centrální banky. Slovinsko je první země nejen z bývalé Jugoslávie, jež vstoupila do Evropské unie, ale i z nových členských států EU, která se dostane do eurozóny - 1. ledna 2007. Černá Hora a Kosovo sice také používají euro jako oficiální měnu, ale v jejich případě nejde o ocenění dosažených ekonomických výsledků. Spíše naopak, o důkaz rozvratu zemí, protože nejsou schopny mít ani vlastní měnu. A o vstupu do unie si Bosňané, Srbové, Černohorci, Makedonci či Kosované mohou ještě pěkných pár let nechat jenom zdát.
Příčiny slovinského „zázraku“.
Slovinsko je země, o níž by asi nikdo na Západě nevěděl, kdyby nebylo toho, že tam v létě 1991 začal krátkou desetidenní válkou krvavý rozpad Jugoslávie. Její název se navíc snadno plete se Slovenskem… Slovinsko a Slovensko, Litva a Lotyšsko, všechno to zní pro Francouze či Portugalce podobně. Jediné Slovinsko, jež se navíc podobá Rakousku, však dosahuje makroekonomických ukazatelů, které by mu mohla závidět i leckterá západoevropská země. Státní dluh činí 29 procent HDP a deficit státního rozpočtu jen 1,8 procenta HDP, hluboko pod hranicí tří procent, předepsanou paktem stability. Roční inflace je 2,5 procenta, tedy těsně pod úrovní EU. Exportně orientovaný průmysl pokrývá dovoz zhruba z 90 procent. Za osm měsíců tohoto roku vyvezli Slovinci zboží za skoro jedenáct miliard eur. Tahouny slovinského průmyslu jsou především farmaceutické giganty Krka a Lek, energetický koncern Petrol a slovinský Telekom. Následuje i u nás známý výrobce praček a ledniček Gorenje a obchodní řetězec Merkator, který úspěšně proniká na území bývalého nepřítele Srbska. Kdo si dnes vzpomene na to, že rozpad Jugoslávie začal koncem osmdesátých let vnitrofederální obchodní válkou Srbska se Slovinskem? Dnešní Srbové (a Bosňané či Černohorci) nakupují ve slovinských obchodech Merkator, pijí slovinské pivo Zlatorog a stavějí ze slovinských stavebních materiálů. Slovinci ale mají i plán do budoucnosti. Vláda totiž schválila program rozvoje na léta 2007-2013 a do roku 2013 chce získat 50 000 nových pracovních míst a dosáhnout úrovně starých členských zemí EU. Má v úmyslu nejen investovat do 35 projektů celkem 24 miliard eur - ze státního rozpočtu, evropských fondů i soukromých zdrojů -, především do energetické sítě a komunikací, ale i zlepšit fungování soudů a zdravotnictví a zahájit výstavbu nových průmyslových center a dvou tisíc malých a středních podniků.
Každodenní život.
Průměrný Slovinec by pravděpodobně ani zdaleka neprojevil nad stavem své země takové nadšení jako milovníci makroekomických ukazatelů. Elán, s nímž většina Slovinců vítala euro, se vytrácí, protože se zdražování stalo každodenní realitou. Obchodníci ho chtějí provést včas, aby se po 1. lednu mohli hájit, že zavedení eura neovlivnilo ceny. Takže se zdražuje vše - od chleba přes elektřinu a komunální služby až po oděvy a obuv. Průměrný slovinský plat 700 eur sice vypadá lákavě, ale vyžít s ním není snadné. A s důchodem 200 eur už vůbec ne. Veřejnost tak jen těžko akceptuje výdaje na slovinské předsednictví v unii v roce 2008 (57 milionů eur plus náklady na vybudování luxusního kongresového střediska v Brdu u Kranje) nebo na obrněné transportéry (260 milionů eur), transportní letadla pro armádu a tak dále. Premiér Janez Janša ovšem tvrdí, že zavedení eura sníží úroky a zlevní a zjednoduší obchodní styk se zahraničím, což povede k růstu výroby a zlepšení životní úrovně.
Důsledky vstupu do EU.
Vstup do EU má pro Slovince i nepříjemné dopady. Před Evropským soudem pro lidská práva totiž čeká na Slovinsko žaloba osob, vyškrtnutých v roce 1992 z registru občanů. Po osamostatnění Slovinska žilo na jeho území asi 200 000 lidí, narozených v ostatních částech bývalé Jugoslávie. Necelá desetina z nich si však po získání nezávislosti nepožádala o slovinské občanství, přestože na to měla rok a všichni byli dvakrát upozorněni dopisem ministerstva vnitra. Stačilo pouze souhlasit a každý, kdo měl pobyt ve Slovinsku a byl občanem bývalé jugoslávské federace, občanství okamžitě získal. 18 305 osob to ale neučinilo. Šlo většinou o bývalé důstojníky a ty, kteří se nedokázali vyrovnat se zánikem Jugoslávie. Někteří z nich dokonce doufali, že Milošević opět ovládne celou bývalou Jugoslávií. V roce 1999 pak jejich kauzu otevřela vládnoucí levice, protože se domnívala, že tím získá další voliče. Případu se chopili právníci i sami vyškrtnutí, kteří už pochopili, že vsadili na špatnou kartu. Díky rozhodnutí slovinského ústavního soudu získali nazpět občanství, ale to jim nestačí. Tvrdí totiž, že se stali terčem odplaty nového státu a požadují odškodnění u Evropského soudu pro lidská práva. Ten by jim mohl vyhovět, což se ovšem řadě Slovinců nelíbí. Mnoho z oněch vyškrtnutých jsou totiž důstojníci jugoslávské armády, proti které Slovinci bojovali za svou samostatnost.
Nevyřešená minulost.
Válka za nezávislost byla dosud považována za ukázkový příklad obrany malého národa proti převaze federální armády. V poslední době však vyšlo najevo, že při obsazování hraničního přechodu Holmec zastřelili slovinští domobranci tři jugoslávské vojáky, kteří se vzdávali s bílou vlajkou v ruce. Tak alespoň lze interpretovat záběry natočené z druhé strany hranice rakouskou televizí. A tehdejší ministr obrany je dnešní premiér Janša, který ale nechce ani slyšet, že by jím organizovaný odpor proti útoku federální armády na čerstvě nezávislé Slovinsko měl mít nějaké vady na kráse. Další kostlivci jsou ve skříni už šedesát let. Ve Slovinsku totiž ještě tak úplně neskončila druhá světová válka, která měla podobu krvavé občanské války mezi komunistickými partyzány a katolíky. Komunisté sice bojovali proti italským a německým okupantům, ale stejně aktivně uskutečňovali i svou sociální revoluci a likvidovali všechny skutečné i potenciální odpůrce. Katolíci považovali bezbožný komunismus za takovou hrozbu, že postupně začali kolaborovat s nacisty. Po válce jim to partyzáni spočítali a nejméně deset tisíc jich bez soudu postříleli. Tato kapitola dějin měla zůstat tabu a zůstala jím až donedávna, kdy volby poprvé vyhrála pravice v čele s lidmi, z nichž mnozí mají mezi popravenými své příbuzné. Až do roku 2004 však vládli ti, jejichž příbuzní stáli na vítězné straně.
Rozdělená společnost.
Slovinští (post)komunisté vděčili za svou popularitu postupné liberalizaci. Už v šedesátých letech tam například vláda podala demisi - v komunistickém režimu nevídaná věc. Stejně nevídaná byla i kulturní svoboda. Koncem osmdesátých let uvolnili slovinští soudruzi politický systém, postavili se Slobodanovi Miloševićovi a zemi dovedli k nezávislosti. A úspěšně dál vládli - například prezident Milan Kučan seděl v prezidentském paláci od roku 1986 do roku 2002, a kdyby ústava neomezovala funkci na dvě období, seděl by tam pravděpodobně dodnes (místo něho nastoupil jeho bývalý stranický druh a později dlouholetý premiér Drnovšek). Straničtí reformátoři z osmdesátých let však po získání nezávislosti nedokázali překročit svůj stín. Ve Slovinsku proto neproběhly restituce, nebyly odtajněny svazky tajné policie, ulice se dál jmenují po Leninovi (o Titovi nemluvě) a o přehodnocení poválečných masakrů se vůbec nemluví. Zdánlivě spořádaná slovinská společnost tak zůstává vnitřně rozdělená.
Popisky:
1. Radost z přijetí eura. Slovinský ministr financí Andrej Bajuk před úřadem Evropské komise v Bruselu.
2. Zlatá rybička. Cena ve slovinských tolarech a eurech na akváriu v obchodě s chovatelskými potřebami v Ljubljaně.
3. Nová evropská mine. Dvaceticentové euro s lipicány se razí ve Finsku.
