Nahlédnutí do zdrojů neevropského ekonomického myšlení obohacuje
Japonsko je svéráznou zemí. Lidé, kteří ji krátkodobě navštíví, jsou zasaženi podivuhodným mixem tradice a modernity, do jisté míry hrané a zažité úslužnosti, obří píle, přesnosti a zodpovědnosti. Odborníci, kteří Japonce znají lépe, zase tvrdí, že nejsou příliš kreativní, spíše strojoví, pod rouškou slušnosti a preciznosti lze odhalit maskovaný zmatek i nejistotu a že tradice ty mladší vlastně obtěžuje. Ano, Japonci jsou jiní.
Laboratoř pro teoretiky
Japonci se neustále utvrzují o své jedinečnosti a výlučnosti, čemuž se říká nihondžinron. „Jen těžko bychom hledali jiný národ, který je tak citlivý na vlastní identitu a tak urputně zdůrazňuje svoji odlišnost ve všech aspektech života,“ píše Japanolog Jan Sýkora v knize Ekonomické myšlení v Japonsku. Zemi se na prahu 20. století – jako jedinému státu mimo západní okruh – podařilo projít modernizací a zařadit se ke světovým velmocím. Z jakého podhoubí tento „zázrak“ vyrostl, vypráví kniha, jež se zabývá obdobím Tokugawa (1603–1868) a jeho mysliteli, o nichž evropští ekonomové mnoho neslyšeli. Bohužel.
„Jelikož hospodářský rozvoj tokugawské společnosti probíhal za podmínek relativní izolace, studium tohoto období nám v širším kontextu umožňuje nahlédnout do podstaty jedné ze základních otázek dějin ekonomického myšlení, totiž do jaké míry jsou ekonomické teorie podmíněny metafyzickými a filozofickými tradicemi a do jaké míry jsou ovlivněny ekonomickým prostředím,“ tvrdí Sýkora. Aby se čtenář v této „laboratoři“ zorientoval, je seznámen nejen s hospodářskými dějinami epochy, ale i konfuciánstvím. Může tak sledovat názory osobností, jež dobový étos – který v jistých střípcích dosud žije – formovaly.
„Základním problémem, na který se zaměřuji, je hledání odpovědi na otázku, zda lze i v předmoderním Japonsku najít racionálně uvažující a jednající ekonomický subjekt, který je základním předpokladem vzniku a rozvoje moderní ekonomické společnosti,“ uvádí autor. A má k tomu ideální kvalifikaci. Ekonomii vystudoval na Vysoké škole ekonomické v Praze (1984), japonská studia na Saga University (1994), doktorát získal na pražské Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (FF UK, 2002) a problematikou ekonomického myšlení se zabýval na školách ve Fukuoce či Ósace. On i jeho kniha jsou tak trochu japonské: pečliví a uspořádaní.
Anglické? Dvě a dost
Sýkorova kniha je unikátní nejen tím, že je prvním dílem nové edice Fontes. Sýkora, vedoucí Ústavu Dálného východu FF UK, v úvodu jmenuje zdroje. Základem jsou dva soubory primárních pramenů vydané péčí Takimota Seiičiho (1856–1932), které badatelům zpřístupnily práce tokugawských filozofů a národohospodářů a jež čítají neuvěřitelných 36, respektive 54 svazků. Čtenář, který nevládne japonštinou, je však odkázán na pouhé dva soubory v angličtině – dílo profesora Eidžiró Hondžóa a novější studii Tess Morrisové-Suzukiové. Tím více vynikne luxus, jenž je nyní servírován českým ekonomům a teoretikům.
Nejde přitom pouze o jazyk. Bariér v poznávání idejí Japonska existuje vícero. Dle Sýkory je překážkou odlišné nazírání ekonomického myšlení per se, rozdílný pojmový aparát i vztah k vědám, jako je ekonomie či politologie. „V japonských akademických kruzích je běžnou praxí ostře oddělovat ekonomické myšlení (keizai šišó) od ekonomie (keizai gaku). Termín ekonomické myšlení odkazuje k období před restaurací Meidži a ekonomické otázky chápe jako součást širšího konfuciánského diskurzu o tom, kterak správně vládnout, aby země prosperovala a lid nestrádal (keikoku saimin). Oproti tomu termínem ekonomie se má na mysli západní věda, ať již normativního či pozitivního charakteru, která přišla do Japonska po roce 1868 a jejíž počátky je třeba hledat v politické ekonomii Adama Smithe,“ upozorňuje japanolog. A – bez rozsouzení – poukazuje i na teorie rozlišující mezi neporovnatelným „západním“ a „východním“ ekonomickým myšlením.
Tokugawská společnost
Vítězství Tokugawy Iejasua v bitvě u Sekigahary 21. října 1600, jež vedlo ke vzniku šógunátu, ukončilo více než stoleté období rozbrojů. (Mimochodem, šógun se v plném znění řekne seii taišógun, což značí „generalissima potlačujícího barbary“.) Tehdy se stabilizovaly vnitropolitické problémy i politika národní izolace, což se kladně odrazilo v hospodářském životě. Technický pokrok, vyšší produktivita práce a rozvoj zbožně-peněžních vztahů nastartovaly síly, které se bohatě zúročily při prudkém hospodářském boomu v éře Meidži (1868–1912).
„V době vlády šógunů se také zformovaly základní společenské instituce (politický a ekonomický systém) a individuální postoje (skupinové vědomí, oddanost práci, respekt vůči hierarchické struktuře), které na jedné straně budoucí proces modernizace usnadňovaly a urychlovaly, na druhé brzdily,“ píše Sýkora. Zajímavým vynálezem – nejen politicky – byl systém střídavé služby (sankin kótai), v němž měla knížata povinnost strávit každý druhý rok v hlavním městě Edu a sloužit šógunátní vládě. Zamezilo se tím vzniku opoziční koalice. Navíc neustálé stěhování vyčerpávalo vazaly také finančně. Systém však měl i pozitiva, jež jsou v Japonsku stále vidět. Podnítil rozvoj dopravy, rychlého šíření informací, postupnou urbanizaci a v neposlední řadě formování komoditního a finančního trhu.
Hospodářství jako filozofie
Taková společnost se již musela chtě nechtě zabývat ekonomickými otázkami. A to pod vlivem neokonfucianismu, který vytyčil většinu metafyzických i etických kategorií, jimiž byl svět nazírán. Jen pro představu – výraz keizai, jenž v moderní japonštině znamená hospodářství, existoval již za doby Tokugawů, ale měl nepoměrně obsažnější význam.
V úvodu Ekonomických zápisků z roku 1729 jej Dazai Šundai definuje: „Keizai označuje vládu nad celou zemí v podnebesích. Je to povinnost spravovat zemi a zbavovat lid utrpení. Kei je moudré státnictví. Kei doslova znamená ,vést nit‘. Osnově tkaniny se říká kei, útku pak i. Kei dále znamená řízení. To vše je kei. Sai označuje spásu. Ve čtení wataru znamená ,převést někoho na protější břeh řeky‘. Je to též povinnost zachraňovat a ve čtení sukuu znamená ,zbavovat lid utrpení‘. Lze jej také chápat ve smyslu završit, uzrát. Ačkoli má mnoho významů, jedno mají společné: řídit záležitosti a dovést je ke zdárnému konci.“
Dle Sýkory je jasný rozdíl mezi naší exaktní vědou a filozofickým systémem, jenž je neodmyslitelně spjat s otázkami práva, spravedlnosti a morálky. Existoval totiž i obchodnický kodex čónindó, analogie s takzvanou Cestou válečníků (bušidó), který byl v Baiganově podání založen na „umírněném vydělávání, šetrnosti, usilovné píli a snaze o nalezení rovnováhy mezi zájmy prodávajícího a kupujícího“. Velmi orientální, že?
Japonský Malthus i Weber
Nippon, který nakročil k častějšímu užívání peněz, byl vystaven mnoha měnovým krizím. Rozporem mezi naturálním charakterem hospodářství a postupným rozvojem zbožně-peněžní ekonomiky se zabýval již Kumazawa Banzan (1619–1691). A za svou kritiku hospodářské politiky se dostal až do vyhnanství. Vývoz drahých kovů „za pomíjivé novinky ze zahraničí“ zase trápil Araie Hakusekiho, který na přelomu 17. a 18. století spočítal, že ostrovní říše ztratila čtvrtinu zásob zlata a asi 75 procent stříbra. Zajímavější jsou však pro Evropany dva jiné příklady, neboť výrazně zasahují do teoretických kolejí „neomylně“ vyjetých v západních učebnicích ekonomie a sociologie.
Historik Robert Bellah si již v roce 1957 všiml podobných dopadů školy mravní kultivace šingaku na modernizaci Japonska, což přirovnal ke známé tezi německého sociologa a ekonoma Maxe Webera (1864–1920) o vlivu asketismu protestantství na budování kapitalismu. Etické normy jako oddanost práci, šetrnost či píle (zmiňované čónindó) totiž sdílely všechny vrstvy tokugawské společnosti.
Ještě působivější je zmínka o Hondovi Tošiakim. Proč? Hlavní příčiny ekonomické krize viděl v rozporu „mezi fixní výměrou zemědělské půdy, potažmo pak omezenou agregátní nabídkou základních spotřebních statků a přirozeným růstem populace“. Svou populační teorii, již se nebál generalizovat, vydal v roce 1798, ve stejném roce, kdy vycházejí slavné Malthusovy Eseje o podstatě populačního vývoje.
Jednou větou: Sýkorova práce je pro teoretiky dějin ekonomického myšlení nepostradatelná. Snad se dočkáme i pokračování, jež osvětlí změny, k nimž Nippon dospěl po reformách Meidži na cestě ke třetí nejvýkonnější ekonomice světa.
Ekonomické myšlení v Japonsku
AUTOR:
Jan Sýkora
VYDAL:
Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, edice Fontes, Praha 2010
ROZSAH:
198 stran
