Palestinské hospodářství je zablokované a závislé na zahraniční pomoci. Přesto má šanci utáhnout i nezávislý stát
„Evropská unie si v Palestině vydržuje umělý stát, který by jinak okamžitě musel zaniknout jako zcela nesamostatný a nevýkonný.“ Když palestinské vedení vyrukovalo s pokusem o jednostranné vyhlášení nezávislosti v OSN, bylo podobné věty slyšet i mezi zkušenými diplomaty. Penězi argumentoval také český ambasador v Izraeli Tomáš Pojar. „Palestinský stát by nebyl samostatně ufinancovatelný. Je stále závislý na významné pomoci ze zahraničí, a tím pádem zcela nezávislý stát z toho v danou chvíli vzniknout nemůže,“ prohlásil velvyslanec v Českém rozhlase.
Jenže realita je poněkud jiná. Významná pomoc evropských donátorů je spíše skromná – finanční podpora Palestině vyjde průměrného občana EU na jediné euro ročně (včetně částky, kterou Brusel dává na uprchlické a rozvojové projekty).
Palestinská ekonomika ze všeho nejvíc připomíná obstarožní nastartovaný vůz doplněný o nové díly, který se ale nemůže pohnout z místa, protože vrata garáže jsou jen pootevřená. Majitel auta se přitom snaží, aby mohl vyjet. Za poslední čtyři roky dokázali Palestinci i přes pokračující blokádu Gazy srazit podíl zahraničních darů na rozpočtových příjmech ze zhruba 40 procent na čtvrtinu. Také pohled na makroekonomická čísla regionu je na první pohled slibný. Loňský růst hrubého domácího produktu o 9,3 procenta připomíná spíše čínské hodnoty než blízkovýchodní zemi. Příklad Palestiny ale ukazuje ošidnost růstové statistiky. Ekonomika Západního břehu a Gazy je sice zdánlivě výkonná, roste ale z nízkého základu, a tak mají palestinská území do hospodářského zázraku ještě hodně daleko.
Zatím se palestinská samospráva bez pomoci zvenčí zřejmě neobejde – roční rozpočtový výpadek ve výši 1,3 miliardy dolarů by šlo stěží nahradit. Studie Světové banky i Mezinárodního měnového fondu ale naznačují, že kdyby se mohla palestinská ekonomika rozvíjet bez omezování, objevil by se na Blízkém východě zadlužený, ale jinak životaschopný stát se slibným potenciálem růstu. „Palestinská autonomní správa je schopna s ohledem na solidní průběh reforem a budování institucí provádět v rámci veřejných rozpočtů ekonomickou politiku budoucího dobře fungujícího palestinského státu,“ konstatuje letošní zpráva MMF.
Co by se muselo stát, aby si na sebe Palestinci vydělali sami? Světová banka i nezávislé organizace se shodují na dvou krocích: otevřít hranice tak, aby palestinské hospodářství získalo přístup na blízkovýchodní trhy, a postarat se o to, aby současné finanční injekce ze zahraničí jen věčně nesuplovaly chybějící mandatorní výdaje na chod státního aparátu.
Dvě ekonomiky
Především je ale nejprve třeba překonat rozdělení obou palestinských území, které ze všeho nejvíc připomíná Německo na podzim roku 1990 – na jedné straně skomírající východní Německo, na druhé bohatí západní příbuzní, kteří si chudý východ tak trochu adoptovali. Podobně to funguje v Palestině – zatímco na Západním břehu čile roste nákupní turistika a nová podnikatelská střední vrstva, Gaza funguje kvůli vleklé mezinárodní izolaci v nouzovém režimu. Velké rozdíly jsou i v politice. Zatímco Západní břeh má úřednickou vládu v čele s Mahmúdem Abbásem, za nímž stojí EU i Spojené státy, Gazu od roku 2006 ovládá militantní hnutí Hamás, které hledá spojence zejména v Íránu a Sýrii. „Palestinské ekonomiky jsou vlastně dvě, stejně jako existují dvě konkurující si vlády,“ říká Paul Rivlin, ekonom Telavivské univerzity. Gaza tak dodnes obchoduje především díky pašeráckým tunelům do Egypta. Letos v květnu sice Káhira otevřela přechod Rafah a Palestinci mohou k egyptským sousedům cestovat bez víza, pro zboží ale platí vysoká cla. Význam podzemních cest ještě stoupl po revolučním arabském jaru, které svrhlo egyptského vládce Husního Mubaraka. „Policii tu téměř není vidět,“ popsal deníku New York Times palestinský pašerák aut, který tvrdí, že tunelem v porevolučním chaosu projelo až 250 aut týdně. Podobně vzkvétá také černý obchod se stavebním materiálem. Třeba odpadní trubky nebo kabely totiž Izrael do Gazy v obavě před zneužitím teroristy vůbec nepouští. Ilegální ekonomiku samozřejmě statistiky nepodchycují, a tak je pravděpodobné, že situace v Gaze je o něco lepší, než udávají tabulky. Oficiálně je v Gaze nezaměstnanost 45 procent, mnoho zejména mladých lidí ale načerno obchoduje právě s žádaným zbožím z Egypta, jehož oficiální dovoz Hamas přísně reguluje. Jediným jistým zaměstnavatelem je autokratický režim v Gaze. Což ovšem fakticky znamená, že většina obyvatel Gazy je financována z peněz rozdávaných militantním režimem. „Jestliže cílem blokády bylo oslabit Hamas, čísla z veřejného sektoru ukazují, že se to nepovedlo. Určitě se ale podařilo potrestat jedno z nejchudších obyvatelstev Blízkého východu,“ říká Chris Gunness, mluvčí úřadu OSN pro palestinské uprchlíky (UNRWA).
Bohatí příbuzní
Mnohem lepší situace je na Západním břehu, který tvoří samotný zárodek palestinského státu. V Nábulusu, Hebronu nebo Džanínu vznikly nové nákupní zóny a multiplexy, kde se platí izraelskými šekely. Klienty jsou ale především izraelští Arabové, kteří jsou bohatými příbuznými Palestinců a rádi na Západním břehu utrácejí za levné nákupy, ale i za opravu auta nebo kadeřníka. Zatímco v Izraeli je minimální mzda 4100 šekelů (20 tisíc korun), v Palestině má takový příjem stěží vysokoškolák pracující v soukromé firmě.
Kromě služeb a obchodu je na vzestupu také turistika. Palestina je biblickou zemí, a tak ročně více než dva miliony turistů míří do Betléma nebo do Jericha. Povětšinou jsou to ale jen denní autobusové zájezdy, z nichž žijí hlavně restaurace a prodavači suvenýrů. V palestinské samosprávě je sice post ministerstva pro turistiku, to ale kvůli bezpečnostním důvodům může propagovat právě jen okružní zájezdy. „Zaměřujeme se na trojúhelník Jeruzalém, Betlém a Jericho, tedy na místa, kde se turisté mohou cítit bezpečně,“ říká šéfka resortu Chulúd Dajbisová, která vystudovala architekturu v německém Hannoveru.
Někteří Palestinci věští turistice velký boom. Třeba Muníb Masrí, který stojí v čele investiční skupiny Padico, jež jako vůbec první palestinská firma v historii letos nabídla ke koupi své dluhopisy. Holding stojí také za vydáním palestinských depozitních certifikátů, které se obchodují prostřednictvím londýnské pobočky BNY Mellon. „V Gaze plánujeme pětihvězdičkový hotel a elektrárnu, další developerské projekty chystáme v Jerichu,“ vylíčil své plány deníku The Jerusalem Post milionář Masrí, který sám finančně podporuje vytvoření nezávislé Palestiny. Stavební projekty Padica určitě přispějí k většímu obratu firmy, s tolik potřebnými pracovními místy už je to ale horší. „Investice do stavebnictví dlouhodobě pracovní místa nevytvoří,“ varuje Sálim Ažlúní, ekonom UNRWA.
Mnohem nadějnější je investice do palestinských startupů, které se tu a tam objevují. Většinou jde o mladé počítačové nadšence, jejichž malé firmy by mohly v budoucnu sehrát roli subdodavatelů zejména pro izraelské IT společnosti. Letos v dubnu vznikl první palestinský fond rizikového kapitálu – Sadara Ventures – na němž se podílí třeba Cisco, Evropská investiční banka nebo Sorosův fond.
Mobilní stříbro
Palestinská ekonomika má také jeden rekord, který sotva kdo překoná. Ve světě sotva najdeme jiný region, kde by plnou čtvrtinu domácího produktu tvořila jediná firma. Telekomunikační operátor Paltel je ale vnímán jako národní stříbro, a přestože na Západním břehu i v Gaze fungují izraelské sítě, body sbírá „vlastenecký“ podnik, který kdysi propagoval sám Jásir Arafat. Státní firma má pod sebou 2,3 milionu mobilních uživatelů a další půl milion Palestinců platí za pevnou síť. Část svého ekonomického růstu si tak Palestinci doslova vytelefonují. Svým způsobem je to jen další transfer peněz z kapes daňových poplatníků do státního rozpočtu a odtud zase do peněženek Palestinců. Čtyři z deseti obyvatel palestinských území jsou totiž placeni z veřejných rozpočtů. Místo ve státní správě, u policie nebo na radnici je jak na Západním břehu, tak zejména v Gaze, stále nejjistějším způsobem, jak si zajistit živobytí. Pro palestinskou autonomii je ale zaměstnávání 300 tisíc úředníků vyčerpávající. Na platy šlo předloni z veřejných rozpočtů v přepočtu 1,5 miliardy dolarů, což je plných 40 procent výdajů palestinského rozpočtu. Téhož rozpočtu, který musí být dotován ze zahraničí. Zatímco je ale otevření palestinské ekonomiky a odbourání obchodních bariér především věcí izraelsko-palestinských vyjednavačů, západní donátoři se mohou postarat o to, aby peníze pro Palestinu neskončily v přerozdělovací mašinérii a doputovaly tam, kam mají. A s tím je zatím potíž – nestátní zahraniční pomoc Palestině brzdí rozbujelá byrokracie. Neziskové organizace musejí žádat o zvláštní povolení nejen izraelské, ale i palestinské úřady, což může dodávky léků nebo technologií zdržet o několik týdnů. Asociace mezinárodních rozvojových agentur (AIDA) nedávno vyčíslila dodatečné náklady svých členů na 3,2 milionu eur ročně.
Česko jako neziskovka
Některé dárcovské státy se přitom chovají právě jako velké neziskovky. Patří mezi ně i Česko, které se sice nemůže poměřovat s částkami, jež do Palestiny posílají země západní Evropy, ale například mezi státy Visegrádu patří mezi největší dárce. Za posledních patnáct let Praha poskytla téměř 300 milionů korun, na letošek jsou rozplánované projekty za 15 milionů korun. Jde ale výhradně o investice do projektů, nikoli přímou pomoc, a tak palestinská samospráva s žádnými hotovými penězi třeba na platy úředníků od nás počítat nemůže.
České projekty nejsou sice nijak rozsáhlé, palestinské ekonomice ale pomáhají. V Tubásu se z peněz za rozvojovou pomoc natáhly dráty elektrického vedení do tří desítek vesnic, v Betlémě se rozběhla solární elektrárna, v Ramalláhu tamější automechanici používají diagnostiku a nářadí z mladoboleslavské Škodovky, Gaza má českou mobilní kliniku.
Ne všichni Palestinci s takovou pomocí zvenčí ale souhlasí. Třeba Sarí Nusajba, absolvent Harvardu a děkan Jeruzalémské univerzity, tvrdí, že vůbec nejlepší by bylo, kdyby Amerika, Evropa i arabské země do Palestiny už raději nic neposílaly. Závislost na milodarech totiž podle něj škodí. „Zatímco jsme prováděli politické hry a snažili jsme se o vlastní stát, dopustili jsme, aby se životní podmínky našich obyvatel výrazně zhoršily. Před dvaceti lety neměli Palestinci v Gaze sice žádná politická práva, ale mohli cestovat na Západní břeh, nebo dokonce do Tel Avivu, pracovat tam, chodit na pláže a do restaurací,“ připomněl loni přední palestinský intelektuál v rozhovoru pro deník Le Figaro.
Právo na sebeurčení sice je čistě politická hra. Palestinská ekonomika už ale prokázala, že pokud se vztahy s Izraelem narovnají natolik, aby vznikla skutečná zóna volného obchodu, má šanci zajistit pro čtyři miliony svých obyvatel mnohem důstojnější podmínky pro život než v rámci stávajícího nouzového provozu.
