Armáda určuje, kam se země bude ubírat. Vojenská správa však asi nebude to pravé
V egyptském referendu, které se konalo v sobotu 19. března, se bezmála 78 procent hlasujících vyslovilo pro změnu ústavy. Konkrétně rozhodovali o tom, jestli se mají v současné „mubarakovské“ ústavě udělat minimální změny umožňující konání svobodných prezidentských a parlamentních voleb. Cesta k volbám plánovaným během příštích šesti měsíců je tak po legislativní stránce otevřená. Je však otázka, jestli jsou takto rychlé volby pro Egypt tou nejlepší cestou. Neuvážený spěch k volebním urnám se ostatně nezamlouval mnohým aktivistům a opozičním politikům, spojeným s letošní egyptskou „revolucí“.
Málo času na přípravu
Pokud budou parlamentní volby skutečně už za pár měsíců, mají v nich šanci spíše již etablovaná politická uskupení. A to jsou dnes prakticky jen Muslimští bratři a zbytky dříve vládní Mubarakovy Národně demokratické strany (NDP). Jiné politické síly se zatím nestihly zorganizovat do pevných stranických těles. Vyhovovalo by jim, kdyby se současný revoluční stav, kdy nad vším dohlíží armáda a o chod země se stará přechodná vláda, ještě nějakou dobu udržel. Za tohoto stavu by nezávislá komise vypracovala novou ústavu a tu by schválili Egypťané v dalším všelidovém hlasování. Teprve potom by se už podle nové ústavy volil parlament a prezident. Březnové referendum nicméně určilo jiný scénář. Nejprve budou volby a až parlament vzešlý z těchto voleb bude rozhodovat o podobě ústavy zcela nové. Ve světle těchto okolností není divu, že se v tomto referendu nejvíc angažovali právě Muslimští bratři.
Plně pod kontrolou
Ať už se ale vývoj na základě referenda ubere tím či oním směrem, pořád tady bude „Velký bratr“. Ten sice o sobě nedává na veřejnosti a v médiích tolik vědět, je ale dosud všemocný. Je to Nejvyšší rada ozbrojených sil v čele s generálem Muhammadem Tantávím, potažmo celá armáda, která má situaci plně pod kontrolou. Svět, ale i sami Egypťané dnes považují revoluci za velmi podařenou. Zejména v kontrastu s událostmi v Libyi svrhla poměrně pokojnou cestou nenáviděného autokrata a nakročila k demokratickým proměnám. Jak známo, armáda se postavila na stranu protestů, což zabránilo většímu krveprolití. Podstatný krok, který zůstává jakoby stranou pozornosti, spočívá v tom, že armáda během protestů uskutečnila zřejmě dlouho připravovaný státní převrat. To znamená, že demonstrace milionů Egypťanů jí jen napomohly k tomu, aby se zbavila vládnoucí garnitury kolem prezidenta Mubaraka. I když sám Husní Mubarak pocházel z vojenských kruhů – dříve byl i velitelem egyptského letectva, jeho syn Gamál a mladší generace politiků „civilů“ už představovala pro armádu ohrožení jejích pozic, politických i hospodářských.
Stát ve státě
Armádní důstojníci v čele s Gamálem Abd an-Násirem provedli převrat proti královské rodině už v roce 1952. Od té doby byla armáda v Egyptě hlavou politického dění a všichni dosavadní prezidenti byli vojáci. Mnohé politické funkce sloužily jako „trafiky“ pro vysloužilé generály, kteří dodnes sedí například v křeslech guvernérů egyptských provincií. A právě přes ně si tam vojenská moc udržuje svůj vliv.
Generálové ovládají také množství továren a podniků, které armádě patří. Ty vyrábějí doslova všechno: od chleba v pekárnách, které pomohly v době „chlebové krize“ na jaře 2008, přes balenou vodu, olivový olej, elektrické spotřebiče až po automobily světových značek. Vozy Jeep nebo Lada montují z dovezených dílů. Vojáci provozují také rozsáhlá letoviska: ve známém Šarm aš-Šajchu i na jiných atraktivních místech.
Vojenské impérium zaměstnává stovky tisíc lidí a představuje až deset procent egyptské ekonomiky. Do dnešní podoby se vyvíjelo po celou dobu téměř šedesáti let a díky němu je egyptská armáda skutečným státem ve státě. Sám šéf vládnoucí armádní rady Tantáví byl od roku 1991 ministrem obrany a vojenské výroby. Za Mubarakova režimu byl zarputilým ochráncem vojenského výrobního impéria. Jeho podniky a aktivity tak dodnes nespadají pod civilní jurisdikci. Proto například neplatí daně a ani nejsou pod kontrolou civilních institucí. Tantáví je známý navíc jako odpůrce liberalizace ekonomiky, se kterou začal v sedmdesátých letech prezident Anvar Sadat.
A právě v otázkách ekonomických vznikla roztržka uvnitř režimu – mezi tvrdým armádním jádrem a nastupující generací mladých technokratů, proslulých propojením velkého korupčního byznysu s politickými funkcemi. Jejich symbolem byl Gamál Mubarak, syn egyptského prezidenta. Rozporuplné zprávy o jeho nástupnictví, které v posledních letech občas pronikaly ven, byly odrazem hlubokého rozkolu mezi armádním a technokratickým křídlem. Gamál kolem sebe ve vládní NDP soustředil skupinu podnikatelů – multimiliardářů, kteří měli prospěch z „kamarádství“ s rodinou Mubaraka a zároveň ji na oplátku štědře podporovali.
Mubarakovi byznysmeni
Mezi nejvýraznější postavy této symbiózy patřil Ahmad al-Izz, padesátiletý byznysmen, který zastával v posledních letech v NDP vysoký stranický post. Díky tomu zprivatizoval za neuvěřitelně výhodných podmínek několik egyptských železáren a získal tak monopol na egyptském trhu s ocelí, kterého náležitě využíval. Není divu, že demonstranti během protestů zaútočili na sídlo jeho firmy, jakožto na symbol totální korupce v egyptském režimu. Al-Izz dnes čeká ve vazební věznici na soud.
Jiným příkladem je stejně starý podnikatel Šafík Gabr, zajímavý i pro své vazby na Českou republiku. Během patnácti let kamarádství s Gamálem Mubarakem se stal z majitele malé firmy šéfem obrovského impéria a druhým nejbohatším Egypťanem. Jeho jmění přesahuje v přepočtu 30 miliard korun. Díky Gamálovi se stal klíčovým mužem amerických firem operujících na egyptském trhu a také spojkou americké finanční pomoci pro rozvoj malých firem. Dokázal pak usměrnit velkou část této pomoci do vlastních společností, pro které navíc získal přes „vyšší kruhy“ nekryté úvěry od bank. Ty přestal splácet, díky kontaktům mu to ale hladce prošlo a banky „ostrouhaly“. K posledním povedeným kouskům Gabra patří machinace s pozemky, při které napálil v rámci developerského projektu Emaar firmu ze Spojených arabských emirátů, a podvodně tak vydělal sumičku, která odpovídá více než dvěma miliardám korun.
Za Gamálovy služby se nicméně Gabr štědře odvděčoval a všemožně podporoval nástupnictví Mubarakova syna do vedení země. Mimochodem Artoc, jedna z Gabrových firem, je výhradním dovozcem aut Škoda do Egypta. A není bez zajímavosti, že financovala arabské vydání Klausovy knihy kritizující teorie o globálním oteplování.
Gabr se nyní snaží své impérium, zahrnující podle egyptského tisku i dvě firmy se sídlem v České republice, zachránit převlečením kabátu a dnes se staví do role zastánce demokratického vývoje Egypta. Na rozdíl od mnohých jiných se mu zatím vlna stíhání korupčníků vyhýbá.
Převrat uvnitř režimu
Všichni politici spojení s velkým byznysem, mezi něž patří mnozí ministři z Mubarakova období, stejně jako podnikatelé bohatnoucí díky nekalým obchodům posvěceným kamarády na nejvyšších politických postech, využili podmínek divokého kapitalismu. Ten nastal s liberalizací egyptské ekonomiky v sedmdesátých letech. V následujícím desetiletí, za prezidenta Mubaraka ještě výrazně zesílil. Vrcholu dosáhl v devadesátých letech. Především proces privatizace byl zdrojem machinací a korupce, základem, z něhož mnozí dnešní byznysmeni vyrostli. A vojáci po celou dobu přihlíželi, jak ekonomické reformy dávají vzniknout novému, nevojenskému křídlu režimu, které se jednak nestoudně obohacuje, a jednak získává stále více politického vlivu.
Letošní převrat s využitím nepokojů tak byl převratem uvnitř režimu. Přišel ve chvíli, kdy už vojáci zcela nutně potřebovali odvrátit ztrátu svého vlivu. A také zabránit hrozbě, kterou pro jejich impérium představovala postupující liberalizace egyptské ekonomiky.
Armádě se rychlé převzetí moci povedlo na výbornou. Vojáci pochytali exponenty bývalého režimu a snaží se je dostat před soud obviněním z korupce, praní peněz a dalších nešvarů. Zároveň však pronásledují i ministry bývalé vlády, kteří prosazovali a uplatňovali kvalitní a reformní ekonomické kroky a kteří se přitom nijak nezdiskreditovali. Patří k nim Júsuf Butrus Ghálí, bývalý ministr financí, nebo Muhammad Rašíd, bývalý ministr průmyslu a obchodu. Jejich současné pronásledování armádou přičítají pozorovatelé právě odporu vojáků k liberálně ekonomickým reformám.
Návrat k socialismu?
Jak se bude armáda stavět k pokračování ekonomických reforem, není jasné. Liberalizaci ekonomiky, spojenou s privatizací státních firem a korupcí, se bohužel Mubarakovu režimu podařilo v očích širokých vrstev Egypťanů zdiskreditovat. Tím spíš, že politická rozhodnutí málokdy brala ohled na sociální stránku reforem a během Mubarakovy třicetileté vlády značná část egyptské populace prokazatelně zchudla. Není proto divu, že nostalgie po Násirových „socialistických“ časech se státem řízenou ekonomikou je v egyptské společnosti rozšířená. Armáda by jí mohla využít, protože vojákům by silná role státu v hospodářství vyhovovala. Jenže k ekonomické politice šedesátých let, kdy měl Egypt čtvrtinovou populaci v porovnání s dneškem, se nelze za současných podmínek vracet. Příští měsíce ostatně ukážou, jestli může být armáda v Egyptě brzdou zdravého ekonomického vývoje a jak moc bude chtít do rozhodování vlády v hospodářských otázkách zasahovat.