POHLED EKONOMAMakroekonomické ukazatele takzvaných „ropných států“ vykazují hodnoty, které jsou v normálních státech nevídané a neslýchané.Přebytek platební bilance Saúdské Arábie činí 26 procent jejího hrubého domácího produktu. Přebytek státního rozpočtu představuje 17 procent HDP.
POHLED EKONOMA Makroekonomické ukazatele takzvaných „ropných států“ vykazují hodnoty, které jsou v normálních státech nevídané a neslýchané.
Přebytek platební bilance Saúdské Arábie činí 26 procent jejího hrubého domácího produktu. Přebytek státního rozpočtu představuje 17 procent HDP. Podobně jsou na tom i ostatní ropné mocnosti, z arabského světa nebo odjinud: Venezuela, Rusko, Norsko.
V této souvislosti je zajímavé, jak státy s tímto nesmírným bohatstvím zacházejí. V historii je známa řada příkladů, kdy nerostné bohatství způsobilo spíše problémy. Patrně nejnázornějším příkladem tohoto druhu v dějinách je Španělsko ve své vrcholné koloniální éře. Španělé dovezli z Latinské Ameriky doslova hory zlata a stříbra. Vůdčí světovou mocností se však stala Anglie, která kolonizovala na drahé kovy poměrně chudý sever Ameriky. Proč?
Dovoz drahých kovů umožnil Španělům dovážet nejlepší zboží ze zahraničí. Domácí výroba nemohla dovozům konkurovat, protože vzhledem k vysokému objemu peněz v ekonomice byla příliš drahá a nekonkurenceschopná. Rozvoj průmyslu a řemesel ve Španělsku stagnoval, zatímco Británie (a v těsném závěsu i Francie, Německo, Švédsko, Holandsko a ostatní státy) prožívaly průmyslovou revoluci. Španělsko navíc postrádalo zodpovědné vedení veřejných financí. Jen v rozmezí let 1557 až 1647 zaznamenalo Španělsko celkem šest státních bankrotů, navzdory tomu, že se země doslova topila ve zlatě.
Z novější historie známe takzvanou holandskou nemoc. Nizozemská ekonomika v 60. letech byla ovlivněna příjmy z nalezišť zemního plynu v Severním moři. Výdělky byly tak velké, že začaly ohrožovat tradiční průmyslovou výrobu. Naštěstí pro Nizozemsko však ložiska nebyla natolik významná, aby se ekonomika stala v sektoru průmyslu zcela neschopnou konkurence.
Evropské státy se z tohoto příkladu poučily. Norsko, jehož přebytek platební bilance činí 18 procent HDP a přebytek státního rozpočtu 19 procent, střádá výnosy ze zemního plynu do speciálního státního fondu.
Arabské ropné mocnosti však mnohem více připomínají Španělsko v 16. století. Většina z nich je stále absolutní monarchií. Platí to dokonce i pro „pokrokové“ emiráty, jako například Dubaj. Vládnoucí rod v Dubaji si uvědomuje, že tamní ropa vyschne během deseti, možná dvaceti let. Proto se snaží z místní ekonomiky vytvořit jedno z center světového obchodu, investuje miliardy do prestižních nemovitostí, láká známé osobnosti, vytváří příznivé daňové i právní podmínky a podobně.
Problémem (nejen v Dubaji) však zůstává rasismus. Arabové se považují za „panskou rasu“ a zpravidla nepracují. Práce zůstává z větší části na bedrech imigrantů: Jestli lze takto vybudovat skutečně moderní ekonomiku, ukáže čas.
