Mimo stát svého původu žije déle než jeden rok sto osmdesát milionů lidí. Imigranti by teoreticky vytvořili pátý nejlidnatější stát světa. Nejde sice o žádný nový fenomén globalizovaného světa - jen z Evropy do Ameriky se od 17. století do konce druhé světové války přesunulo 65 milionů lidí - ale vzhledem k bezpečnostním rizikům na straně jedné a ekonomickým příslibům na straně druhé jde o jev mimořádně významný.
Cestování za prací do ekonomicky úspěšnějších koutů světa je jedním z rozhodujících motivů. Dobře si pamatuji, jak mi dědeček vyprávěl o svém tatínkovi. Ten se narodil v Pitíně na Moravě, vyučil se kovářem, a když doma práce nebyla, odešel do Vídně. Tam se oženil a po několika letech pokračoval v cestě za prací a za lepším životem dál. Došel do Hamburku a našel si práci v přístavu. Tam se narodil můj dědeček. Když skončila první světová válka, vrátil se s celou rodinou do nově vzniklého státu Československa. Dědeček se už vyučil v Praze.
Pradědeček prostě migroval po Evropě. Kdyby ho někdo chtěl považovat za bezpečnostní riziko, nemusel by mi o sobě už nic říkat. Prozradil by toho o sobě tolik, jako bývalý generální tajemník Milouš Jakeš památným projevem, v němž pletl bojlery s brojlery. Jen dokud neznáme tváře a osudy konkrétních uprchlíků, dokud nepoznáme, co umí a jací jsou, můžeme se na ně dívat jako na nebezpečné cizince.
Kromě běžných lidských předsudků a z nich pramenících obav z cizinců se nyní přidává konzervativními politickými kruhy živený strach z teroristického nebezpečí. Ve Spojených státech - kdysi symbolu svobodomyslnosti - vládnou paranoidní obavy před přistěhovalci. Vízové procedury jsou ještě více komplikované, režim kontroly při vstupu do země se zpřísňuje.
Jenže i pokud zapomeneme na solidaritu a budeme se na problém uprchlíků dívat čistě sobecky, musíme si připustit, že stavět před nimi ostnaté ploty je nerozumné řešení. Rozpor mezi ekonomickým a bezpečnostním pohledem je dobře patrný ze starostí Spojených států s mexickými hranicemi. Ve stejný den, kdy úřad zodpovědný za ochranu státních hranic USA navrhl zpřísnění ostrahy hranice s Mexikem a vznesl požadavky na další technické a personální posílení, doporučil šéf americké centrální banky Fed Alan Greenspan kompletní otevření hranice s Mexikem, protože je názoru, že pro udržení dlouhodobého ekonomického růstu USA je potřeba více pracovníků, více daňových poplatníků a více konzumentů.
Příloha časopisu The Economist, věnovaná problému migrace, uvádí, že základním pravidlem imigrační politiky by se mělo stát heslo „legalizovat a regulovat“. Regulační nástroje by mohly být ekonomické povahy, například poplatky pro dočasné migranty za prací. Uvědomíme-li si, kolik platí nelegální imigranti za to, že je nějaká agentura vpašuje do země - to vše navíc s velkým rizikem, že se věc nepodaří, nebo že dokonce pašované osoby během transferu zahynou - pak na oficiálním poplatku by nebylo nic nelogického či nepřijatelného. Byla by to prvotní investice při cestě za lépe placenou prací.
Mezinárodní organizace pro migraci tvrdí, že nelegální migranti z Mexika do Spojených států platí převaděčům 200 až 400 dolarů za osobu. Při cestě ze severní Afriky do Španělska to je 2000 až 3500 dolarů, z Číny do Evropy 10 000 až 15 000 dolarů, a z Pákistánu či Indie do USA dokonce 25 000 dolarů. Poplatek by tedy nemusel být jen symbolický a při zvážení množství uprchlíků by mohl představovat i významný příspěvek pro státní rozpočet hostitelské země. Jen v Evropě žije 56 milionů přistěhovalců.
Výše poplatku by mohla být různě nastavená na základě „perspektivnosti“ uprchlíka. Mladý vysokoškolsky vzdělaný člověk, který by třeba navíc ještě zvládal komunikaci v jazyce země, do které putuje, by mohl platit třeba desetkrát méně než jeho kolega se základním vzděláním a v předdůchodovém věku.
I přední liberální ekonom Milton Friedman je totiž přesvědčen, že nelze povolit volnou migraci a zároveň si zachovat vymoženosti státu sociálního blahobytu. Ekonomickými nástroji by však šlo množství a složení imigrantů pružně regulovat.
Asi to nebudou jen pomluvy, že při udělování pracovních povolení, trvalých pobytů a občanství úplatky proudí pod tlakem. Pokud by však byla stanovena oficiální cena, byl by důvod k uplácení příslušných úředníků a policistů zhruba stejný jako důvod uplácet prodavače v obchodě, aby prodal nabízené zboží.