Ten výjev je klasické déja vu. „Město leželo v troskách. V rozbahněných ulicích se povaloval rozbitý nábytek, zvířecí kostry obrostlé rudými liliemi a poslední zbytky po tlupách přivandrovalců, kteří z města uprchli stejné spěšně, jako sem kdysi přišli. Domy, postavené s takovým chvatem za banánové horečky, byly teď opuštěné. Banánová společnost rozebrala svá zařízení a odvezla je pryč,“ popisoval Gabriel García Márquez, co s Latinskou Amerikou provedlo působení amerických zemědělských firem.
Dnes by mohl Márquez psát velice podobně, ovšem s několika rozdíly. Za tísní zemí Latinské Ameriky v roce 2015 nestojí pěstování banánů, nýbrž především těžba průmyslově cenných kovů. Není v rukou „nenáviděných Amerikánů“, nýbrž těch, kteří byli donedávna považování bezmála za spasitele, tedy čínských těžařských firem. A s pikantní ironií mají na špatném stavu Latinské Ameriky podíl také spolunositelé odkazu bolívarské revoluce z Brazílie, největší latinskoamerické ekonomiky.
Prima jízda
Kostry zvířat obrostlé liliemi nejsou dosud v jihoamerických městech jevem převažujícím. Ale prudké zpomalení čínské ekonomiky již stačil pocítit prakticky celý svět. První oběti nenašlo čínské zpomalení v pekingských palácích či šanghajských mrakodrapech, nýbrž v tisíce kilometrů vzdálených chudých zemích Latinské Ameriky a Afriky.
Co se tedy děje? Brazílie, Rusko, Indie, Čína a Jihoafrická republika, tedy země bloku BRICS (termín vymyslel v roce 2001 příznačně Jim O’Neill, šéf divize správy majetku investiční banky Goldman Sachs), byly posledních patnáct let dohromady považovány za tahouna světové hospodářského růstu.
V jistém smyslu nebylo divu: jejich obyvatelstvo představuje přes 42 procent celkového počtu obyvatel planety a součet velikosti jejich ekonomik (20 procent světového HDP) je o třetinu větší než ekonomika Spojených států (14 procent). Hodnota přímých zahraničních investic do zemí bloku dosáhla v roce 2011 jednoho bilionu dolarů, více než pětinásobku hodnoty z roku 2001.
Nejrychleji rostoucím argentinským exportem je organizace falešných svatebních večírků, na nichž figurují v rolích ženicha a nevěsty najatí herci. Tato atrakce našla svůj trh v Moskvě.
Až do poloviny loňského roku šlo všechno jako po drátkách. Země BRICS (a jejich sousedé a partneři) těžily z vysokých cen surovin, především ropy a kovů, jež udržovala pěkně nahoře neustále rostoucí čínská poptávka. Tu zase podporoval na vysoké úrovni neustálý příliv levné a stále výkonnější pracovní síly.
Byla to prima jízda. Ekonomiky zemí BRICS rostly průměrně o zhruba sedm procent ročně; jejich politici loni založili vlastní rozvojovou banku; brazilský miliardář Eike Batista prohlašoval, že do pár let bude nejbohatším mužem světa; Rusové točili plynovými kohouty a válčili, jak se jim zlíbilo; Čína se dostala do společnosti zemí střední příjmové kategorie a Rusko do kategorie zemí s vysokými příjmy; Jihoafrická republika rostla jako – doslova – nikdy předtím.
Stabilní Indové
Jedinou zemí, která v tomto směru trhala partu nových ekonomických zázraků, byla Indie. „Je to země budoucnosti – a také jí vždycky bude,“ vžil se tehdy mezi světovými ekonomy neuctivý bonmot na adresu Indů.
Ti neměli k dispozici prakticky žádné suroviny, které by mohli vyvážet; naopak musejí sami dovážet 80 procent veškeré své energetické spotřeby. Obojí tehdy hrálo proti nim. Dnes je nezávislost na čínském surovinovém trhu naopak obrovským plus; ze zemí BRICS vypadá právě Indie ekonomicky nejstabilněji.
Ostatní čtyři země – a především Rusko, Jihoafrická republika a Brazílie – si však celých oněch veselých 15 let zadělávaly na průšvih. Bohatly z vývozu surovin, ale nevyužily toho ani k diverzifikaci svých ekonomik, ani k investicím do čehokoli užitečného, technologiemi počínaje a vzděláním konče. Většinou ani nedbaly, aby si část surovinového bohatství ušetřily ve státní kase pro případ, že by čínská poptávka jednoho dne zpomalila.
Nekonečný růst
Jinými slovy se tyto země chovaly, jako by Čína mohla zuřivé tempo svého růstu udržet donekonečna. Sousední země, které na čínském vzestupu přímo či nepřímo participovaly, jednaly podobně. Newyorské Timesy citovaly chilského ministra financí z let 2006 až 2010 Andrése Velaska: „Nějaký student se mě zeptal, jak bude naše vláda prodávat své zásoby mědi. Odpověděl jsem, že než mu bude tolik jako mně, žádnou měď mít nebudeme. Otázka by neměla znít, co budeme dělat s mědí, ale co budeme dělat bez ní.“ Velaskův názor však zůstal v naprosté menšině.
Všechny země bloku BRICS se podle globalizačního vzorce navíc cíleně snažily o propojení svých ekonomik s ekonomikami sousedních zemí, stejně jako o propojení vzájemné. Byl to spolehlivý způsob, jak zaručit, že až jednou dojde k nárazu o realitu, následků nebude prakticky nikdo ušetřen. Což je přesně to, co se v posledních měsících či týdnech začíná dít: jak Čína zpomalila, země BRICS lapají po dechu a stahují pod hladinu i své sousedy a partnery. Vezměme pro pořádek jednu oblast po druhé.
Čína: epicentrum
Ekonomika říše středu zpomaluje již několik let, ale v posledních týdnech se namísto pouhého zakolísání mluví o „tvrdém přistání“. Vláda na letošek předpovídá sedmiprocentní růst, nejnižší od 90. let, a to je ještě ta lepší zpráva: klíčový růst spotřeby cementu poklesl za první letošní půlrok na pouhá tři procenta a objem exportu se za totéž období meziročně snížil o osm procent.
Vnitřní dluh finančního sektoru dosáhl 200 procent, což je dvojnásobek míry obvyklé ve vyspělých zemích. Peking nechal devalvovat jüan vůči dolaru o 3,5 procenta, nejrazantněji od roku 1993. Šanghajská burza ztratila od června do srpna téměř polovinu své hodnoty.
Následky toho všeho jsou cítit široko daleko. Překvapivě dobře si však vedou někteří z nejbližších sousedů Číny, kteří obvykle nepatří k ekonomickým favoritům. Vietnam, jehož konkurenceschopnost pro přímé investice ze zahraničí ohrožuje oslabený jüan, sám během léta dvakrát devalvoval svůj dong, aby držel s větším sousedem krok, a přijal půjčku od Japonska na výstavbu chronicky podinvestované infrastruktury.
Navíc se pokouší přitáhnout investice s větší přidanou hodnotou, než jakou mají oděvy coby jeho obvyklý exportní artikl. Snaha začíná nést ovoce: Intel a Samsung již ve Vietnamu investovaly miliardy dolarů a položily základ toho, o čem se Hanoj domnívá, že se stane kvetoucím high-tech sektorem.
Do vlastní infrastruktury mohutně investují i Filipíny, které také začaly hlasitě inzerovat výhodu plynoucí z anglofonní pracovní síly. Naopak nejcitelněji odnášejí současnou nervozitu Thajsko, Malajsie a Indonésie, z nichž investoři podle agentury Bloomberg odčerpali celkově až bilion dolarů.
Afrika: nejtvrdší pád
Žádný ze světových regionů neodnáší čínské zpomalení hůře než Afrika. Některé chudší subsaharské země jsou na čínských penězích přímo závislé: například Zambie v roce 2013 vygenerovala 4,5 procenta svého HDP z exportu surovin (především mědi) do Číny a dalších 7,5 procenta HDP tvořily přímé čínské investice. Letos ji ovšem napojení na Čínu velice bolí: tamní měna kwacha ztratila přes třicet procent své hodnoty, těžařská firma Glencore pozastavila ve svých měděných dolech činnost na 18 měsíců a podobné opatření (dosud nespecifikované délky) oznámil i její čínský konkurent Luanshya Copper Mines.
Jiné země na tom nejsou o mnoho lépe. Keňský šilink, angolská kwanzaa jihoafrický rand letos poklesly o 15 až 20 procent; Zimbabwe, jehož 91letý prezident Robert Mugabe v předcházejících letech osobně obstaral čínské investice v hodnotě čtyř miliard dolarů a z čínského jüanu udělal druhou oficiální měnu své země (právě vedle amerického dolaru), na počátku září poprvé řekl, že „Zimbabwe musí své ekonomické zájmy diverzifikovat“.
Paradoxně k nejproblémovějším zemím patří Jihoafrická republika, jež je sama součástí BRICS. Její růst HDP (loni 3,2 procenta) náleží k nejnižším v regionu, a přestože trpí statistickou nevýhodou vyššího základu, než má většina subsaharských zemí, je „spíš součástí afrického problému než jeho řešením“, jak citoval deník Wall Street Journal analytika Johna Ashbourna z Capital Economics. Potíže JAR jsou podobné jako jinde v regionu: ilustrovalo je prohlášení firmy ArcelorMittal z minulého týdne, že zakonzervuje dva ze svých železářských provozů a bude jednat s vládou o budoucnosti svých tamních oceláren.
Rusko: ropný trabl
O problémech Ruska se na těchto stránkách popsalo v uplynulých měsících hodně místa: od levné ropy a slabého rublu přes vzájemné ekonomické sankce vůči USA a Evropě až po vyčerpávající válku na Ukrajině a s ní spojené náklady (například na financování Krymu). Jak se dalo očekávat, v těchto podmínkách trpí i ruští postsovětští sousedé.
Nejhůře je současnou situací pochopitelně zasažená Ukrajina, ovšem z jiných důvodů, než kterým se věnuje tento text. Následuje Bělorusko, nejvěrnější z věrných spojenců Moskvy, zcela závislé na levném plynu. Jeho rubl je podle agentury Reuters nejprudčeji oslabující měnou letošního roku.
Zasaženy jsou i Moldavsko, Gruzie a Ázerbájdžán, ačkoli každá země po svém. Moldavané doplatili na to, že kupují 70 procent spotřebitelského zboží v zahraničí a jejich dovoz dvojnásobně převyšuje vývoz. Jejich měna – leu – proto letos prudce oslabila, země de facto vyčerpala své dolarové rezervy.
Vypleněné dolarové rezervy
Gruzie sice zvýšila objem svého vývozu do Ruska, ale daleko více ztratila sedmdesátiprocentním poklesem obchodu s Ukrajinou, která se stala jejím největším partnerem v dobách, kdy vztahy Tbilisi s Moskvou byly obzvlášť napjaté. Ázerbájdžán trpí kombinací tří faktorů: je velkým producentem ropy, jeho měna manat byla od roku 2011 až do letošního ledna zavěšena na americký dolar (což pokles ceny ropy neúnosně prodražil) – a největším partnerem pro export je Rusko. Výsledkem je snížení exportu o 30 procent a vyplenění dolarových rezerv o 20 procent.
Podobně dopadl například Kazachstán, jenž v létě utratil 28 miliard dolarů na podporu své měny tenge, než marnou snahu vzdal a připustil třicetiprocentní pokles její hodnoty. Obavy však provázejí veškeré ruské sousedy: například litevský ministr financí Rimantas Šadžius řekl serveru Emergingmarkets.org, že jeho země se víc obává „utopení v ekonomických problémech Moskvy než její vojenské invaze“. Export do Ruska z jeho země letos poklesl „v různých odvětvích o 60 až 100 procent a stáhne litevský HDP dolů nejméně o jeden procentní bod“.
Jižní Amerika: brazilská křeč
Jak bylo řečeno, jihoamerické země jsou dějištěm bolestných ekonomických dramat i proto, že jsou svírány kleštěmi dvou souvisejících problémů, čínského zpomalení a kruté recese největší regionální ekonomiky, Brazílie. Brazilské vzájemně provázané problémy jsou dobře známé: těmi nejprominentnějšími jsou politická nestabilita, kriminální nekompetence vlády prezidentky Dilmy Rousseffové a korupční skandál tamního ropného gigantu Petrobras, jenž stojí zemi desítky miliard dolarů.
Burza se letos propadla o 22 procent, hodnota brazilského realu vůči dolaru klesla o třetinu a ekonomika se jen v druhém letošním čtvrtletí smrskla o 1,7 procenta. Agentura S&P v září snížila hodnocení dluhu země na neinvestiční stupeň (junk).
Když to připočtete k čínskému efektu, je zjevné, že ani brazilským sousedům není do zpěvu. Argentina, kde probíhá politický boj o obsazení prezidentského křesla, které letos po osmi předlouhých letech milosrdně uvolní Cristina Kirchnerová, bude podle Mezinárodního měnového fondu v recesi až hluboko do roku 2016.
Sousedství obou zmíněných zemí stahuje ke dnu i malou Uruguay, vklíněnou mezi ně. Přestože se jí povedlo diverzifikovat vývoz do 140 zemí světa, „recesi takových sousedů nelze ignorovat“, jak řekl serveru Emergingmarkets.com tamní ministr financí Danilo Astori. Ekonomický růst země, v posledních deseti letech průměrně šestiprocentní, tak podle jeho odhadu bude letos přinejlepším poloviční.
Štědrost končí
Venezuela, závislá na ropném exportu, je poslední dva roky v recesi a zlepšení není na obzoru. Letos ještě Caracas vyžebral desetimiliardovou půjčku v Číně, ale pekingské vedení dalo najevo, že se štědrostí končí.
Obrázky hodné pera Gabriela Garcíi Márqueze jsou k vidění všude tam, kde došly peníze i vůle. Nejrychleji rostoucím argentinským exportem je organizace falešných svatebních večírků, na nichž figurují v rolích ženicha a nevěsty najatí herci (podle argentinského deníku El Clarín našla tato atrakce trh – kde jinde – v Moskvě).
Typičtější příklad poskytuje brazilská těžařská společnost Vale. Když v letech 2002 až 2011 stoupla cena železné rudy z 19 na 126 dolarů za tunu, nechala firma postavit superobří lodě třídy Valemax speciálně pro dopravu své rudy do Číny. Když poté cena rudy znovu poklesla (dnes se pohybuje kolem pouhých 45 dolarů za tunu), firma již postavené lodě prodala a nedokončené nechala v docích, snad aby se staly pomníkem velkého apetitu a menšího smyslu pro realitu.
Čtěte také:
Špatné zprávy z Číny oslabují trhy, americká ropa klesla pod 40 dolarů
