Jak se Češi vlastní vinou připravili o pozici nejlepší postkomunistické ekonomiky
Příspěvek Ricarda Hausmanna lze číst ve dvou rovinách. V obecné rovině je to hledání odpovědi na zajímavý ekonomický rébus: Čím si je možné vysvětlit ohromné rozdíly mezi růstovým výkonem zemí zdánlivě podobně obdařených zdroji? Jak se to může dít v éře pokročilé globalizace, kdy se zboží i kapitál pohybují víceméně volně a šíření informací je levnější a rychlejší než kdykoli v minulosti?
Jako Venezuelan ví, o čem mluví, když zdůrazňuje, že nestačí mít kapitál a technologie.
Jeho krajan, venezuelský ministr ropného průmyslu Juan Pablo Pérez Alfonzo, spoluzakladatel kartelu OPEC, o zlatém dešti petrodolarů, jež z Venezuely učinily nej bohatší stát Latinské Ameriky, ostatně už v 70. letech minulého století prohlásil: „Za deset dvacet let uvidíte, jak nás ropa zničí… je to el excremento del diablo (ďáblovo lejno).“ Nemýlil se, a současný stav Venezuely je toho učebnicovým příkladem, stejně jako opakované bankroty koloniálního Španělska, které pár století předtím krachovalo, přestože se do něj valil ohromný příliv zlata a stříbra ze španělských zámořských držav.
Že surovinové bohatství není všechno a že může být spíše součástí problému než řešením, víme už od bystřejších Španělů z 16. století, kteří lamentovali nad tím, že vlastně to, co činí jejich zemi chudou, je její bohatství.
Hausmann si klade dobrou otázku: Jak to, že existují země, jejichž vlády podporují školství, volný obchod, vlastnická práva, sociální programy a internet, a přesto jejich ekonomiky přešlapují na místě? Dospívá k závěru, že je to „know-how“ v širším slova smyslu, které „nespočívá v pochopení a ani si ho nelze pochopením osvojit“. Transferovat jej lze v podstatě jen s transferem jeho držitelů, ale ani to nestačí, protože know-how má stále kolektivnější podobu a přidávají se k němu nové vrstvy komplexity.
Nejbližší možná Čína Myšlenka „nejbližší možné“ neboli určité podmíněné vývojové cesty je samozřejmě velmi zajímavá, ale zkusme ji aplikovat třeba na Čínu. Jasně, po většinu svých dějin to byla centralizovaná země, kolébka „mandarinských zkoušek“ a velkých infrastrukturních projektů, které běžely kontinuálně po staletí. Jenže ona i taková Indie za vlády mughalských císařů byla největší ekonomikou své doby a její systém veřejné služby založený na zkouškách, zavedený v roce 1858 britskou koloniální správou, byl okopírovan od Číňanů (kteří jej za komunistů opustili). Posléze byl dokonce převzat i samotnou Británií a stal se modelem pro mnoho zemí na světě. Přes tuto historickou spojku a mimořádně kompetitivní systém zkoušek (typicky uspěje méně než 0,3 procenta kandidátů) je indická byrokracie považována za nejhorší v Asii, navíc za mimořádně zkorumpovanou. To jen abychom si od nezávislého depolitizovaného úřednictva zas neslibovali příliš…
Co má Čína ve své genetické výbavě tak odlišného, že její dosti nepravděpodobná „nejbližší možná“ vyústila v nejrychlejší růstový výkon v dějinách, zatímco Indie, největší světová demokracie, která chrlí špičkové softwarové odborníky po tisících (a nejen je), se na Čínu se dívá z velké dálky a brzkou změnu pořadí neočekává ani hindský nacionalista?
Očekávané Česko Teď k té druhé rovině. Kdybyste se před nějakými dvaceti lety zeptali kohokoli v Berlíně, Washingtonu, Londýně, Paříži, ale nakonec i v té Moskvě, která postkomunistická země bude za dvacet let s odstupem nejúspěšnější, devět z deseti dotazovaných nezaujatých expertů by tipovalo Česko. Koneckonců české země, které měly ve středoevropském dobovém kontextu vyspělou ekonomiku, školství, infrastrukturu a funkční instituce již koncem 19. století, měly realisticky nejlepší šanci to zopakovat podruhé. Perfektně v souladu s „nejbližší možnou“. Jen opravdu málo tehdejších informovaných pozorovatelů by si trouflo předpovídat tak výrazné snížení rozdílu mezi ekonomickou, ale řekněme i civilizační a institucionální úrovní Česka a dejme tomu Polska nebo Slovenska. Všechny země potřebovaly odstátnit ekonomiku, přitáhnout zahraniční kapitál, vybudovat funkční instituce demokratického státu, ale tak nějak se očekávalo, že Česku to půjde s odstupem nejlépe.
Co se stalo naším excremento del diablo?
V roce 1993 ještě nikdo nepředpokládal, že jednou bude tak ohromný rozdíl mezi kapitálovým trhem v Česku a v Polsku, zejména když v první iteraci Česko kladlo takový důraz na lidový kapitalismus s masovým vlastnictvím akcií. I za cenu jejich faktického rozdávání. Že se bude vlastnictví koncentrovat, to čekali všichni, ale že v druhé iteraci nechají české úřady tenhle proces proběhnout tak divoce, jako se to stalo… Takové fatální institucionální selhání si troufal předvídat jen málokdo. Navíc stát přenechal svoje podíly (za přátelské ceny) „koncentrátorům kapitálu“, a aby svůj hřích dovršil, ještě s asistencí exekutivní i legislativní branže (a v posledku i justice) drobné akcionáře vytěsnil.
Cinknutý stát Selhání státu v ochraně vlastnických práv vzniklých majetkovou transformací a vymáhání práva, případně přijímání „cinknutých“ zákonů za dvacet let dostalo Česko tam, kde je. Odsud byl jen malý krůček k tomu, aby stát dokázal selhat i na dalších frontách, a tristní zkušenost minulé dekády s „českými ropnými studnami“ v podobě evropských fondů a veřejných zakázek je jen přihazováním téže materie do větráku.
Novosvětské zlato a stříbro byly fatální pro Španělsko v 16. století, černé zlato pro Venezuelu v posledních padesáti letech. Jeden z bývalých venezuelských prezidentů svého času prohlásil, že „tady jen blbci platí daně“ (když stát plave v petrodolarech, které stejně prošustruje). Ke stejnému závěru dospěli Češi i bez drahých kovů a ropy. Z neschopnosti přijímat a adaptovat technologie bych tenhle národ podezíral ze všeho nejmíň, ale zbavovat se pocitu nedůvěry ve stát, potažmo v politické elity, které jej měly vést, a v instituce, které selhaly, bude těžké. Zvlášť když se ta nedůvěra jednou stala pevnou součástí kolektivní psýché.
Jak dnes vypadá ta naše „nejbližší možná“, když jedinou účinnou volební strategií se ukázalo tvrzení, že do politiky jdete jenom proto, že žádný politik nejste? Jak se v takové zemi dělá politika? Čím ještě doplníme to kolektivní know-how, které tady už existuje? Zní to hodně ironicky, že? l
OPRAVDU SVOBODNĚJŠÍ ZEMĚ VÍC PROSPERUJÍ? Vazbu mezi dlouhodobým růstem a ekonomickou svobodou najdeme jen v extrémních polohách Zdroj: Angus Maddison Project, University of Groningen; Freedom Foundation pořadí indexu ekonomické svobody l Země potvrzující hypotézu o vazbě mezi dlouhodobým růstem a ekonomickou svobodou
7.
Chile je jedinou zemí, kde najdeme skutečně těsnou korelaci mezi svobodným ekonomickým prostředím a dobrým dlouhodobým růstovým výkonem – složená míra růstu byla výrazně vyšší než průměr celé Latinské Ameriky (3,29 % ročně).
18.
Německo má solidní postavení v indexu ekonomické svobody a v posledních pěti letech i lepší ekonomický výkon než ostatní velké ekonomiky v Evropě.
26.
Česko má velmi solidní pořadí v indexu ekonomické svobody, které ale ani zdaleka nekoresponduje s růstovým výkonem.
31.
Existence dvou korejských států umožňuje testovat hypotézu a dobrat se k výsledkům. Jižní Korea je v posledních desetiletích relativně liberální ekonomikou s velmi dobrým růstovým výkonem, Severní Korea je kapitolou sama pro sebe.
57.
Vyšší míra slovenského růstu je dána do značné míry uzavíráním mezery a také přílivem strategických investic, zejména do automobilového průmyslu.
70.
Ač se to nezdá, dlouhodobý růstový výkon až do finanční krize byl lepší než v případě Německa, jemu však přináší ovoce reformy Hartz IV, které Francie dosud neudělala.
119.
Čína je v posledních desetiletích nejrychleji rostoucí ekonomikou v dějinách lidstva, byť její pořadí v indexu ekonomické svobody je dlouhodobě mírně podprůměrné; vysvětlením je mimořádně vysoká míra investic – opět historicky bezprecedentní.
137.
Indickému růstu pomohly liberalizační reformy spuštěné právě na počátku 90. let, předtím byl výkon mnohem slabší a ekonomika ještě mnohem regulovanější.
175.
Navzdory tragikomické hospodářské politice Venezuely, do značné míry podmíněné přítomností ropy, byl dlouhodobý růst jen mírně pod průměrem.
178.
Severní Korea je na samém dnu obou žebříčků, takže potvrzuje, že extrémní ekonomická nesvoboda zabíjí ekonomický rozvoj.
O autorovi| MIROSLAV ZÁMEČNÍK • zamecnik@mf.cz
