Domácí plyn v Norsku nehoří
Při cestě vlakem napříč jižním Norskem Středoevropan neodtrhne zrak od okénka – tak je tu příroda proměnlivá a krásná. Lesy střídají subarktické holiny, hory se náhle otevřou do hlubokého údolí, kolem tratě se míhají vodopády, fjordy, řeky a jezera. Jen jedno je všudypřítomné: stožáry vysokého napětí. Na náhorních plošinách kolem Myrdalu se dokonce táhnou v několika řadách. Norsko vsadilo na elektrickou energii nejvíc ze všech států světa, a je to na každém kroku vidět. Lidé tu doma elektřinou nejen svítí, ale i vaří a topí, průmysl se orientuje na doslovné požírače elektřiny, jako jsou hliníkárny, a veřejná doprava se pokud možno soustřeďuje na železniční tratě, samozřejmě elektrifikované. Nebýt aut a lodí, které spotřebovávají převážně ropné produkty, bylo by Norsko ze sta procent elektrické. Jen zlomek spotřebitelů topí naftou či olejem. Statisticky příliš významné není ani tradiční spalování dřeva, zejména když spolu s elektřinou z vodních elektráren rovněž patří k obnovitelným zdrojům.
Energetické paradoxy.
Šokem je absence městských rozvodů zemního plynu, a to v zemi, která je jeho největším západoevropským producentem. Navzdory vysoké těžbě vydrží dosud známé zásoby norského plynu nejméně na sto let a ropy na padesát. Ani tato perspektiva však nepřiměla Norsko k výstavbě jediné elektrárny na plyn nebo na mazut, o teplárnách ani nemluvě. Veškerá elektřina, kterou Norsko vyrobí – a je to požehnaných 120 terrawatthodin ročně – pochází z obnovitelných zdrojů. Trošinku z geotermálních (jedna terrawathodina za rok) a ještě méně z větrných (30 gigawatthodin). Převládající „zbytek“ vyrobí voda. Leckde na úkor vodopádů z vysoko položených jezer, jinde z uměle vytvořených nádrží, ovšem také vysoko na skalách, tedy s velkým energetickým potenciálem. Nezkušené oko však tyto energetické stavby mezi stovkami jezer neobjeví ani z letadla.
Také atraktivní turistickou trasu pro Japonce, přezdívanou Norsko v kostce, která kombinuje horské výhledy, průjezd údolím vodopádů, plavbu po fjordech s jízdou nejstrmější železniční tratí v Evropě, charakterizuje řídké osídlení, husté zadrátování. Dráty vycházejí snad z každého údolí. Nepředstavujme si však ony obrovské stožáry, jaké nesou naše dálková vedení. Zdejší nízké konstrukce se co nejnenápadněji přimykají k vysokým skalám, takže spíš zaregistrujeme vodiče natažené přes údolí než řadu stožárů. Jen v rovinatých terénech výrazně zasáhnou do krajinného rázu, bohužel i na vysoko položených náhorních planinách.
Spotřeba vítězí.
Výhradní orientace na jediný druh energie má přirozeně vliv na růst poptávky po elektřině. Přestože Norsko oplývá dalšími a dalšími přirozenými zdroji vhodnými pro výstavbu vodních elektráren, stát uvážlivě jejich další šíření výše na sever tlumí. Brání přírodní krásy proti nenávratným změnám. Tomuto rozhodnutí ovšem před lety předcházel těžký boj mezi energetiky a ochránci přírody. Skončil kompromisem, takže některé vodní elektrárny se ještě dostavují.
Kdysi přebytek levné elektřiny z vodních zdrojů, který vedl k zavádění energeticky náročných provozů, se dnes proměnil v nedostatek. Takřka polovinu spotřeby elektřiny (celkově 225 terrawatthodin za rok) pokrývá Norsko dovozem z Dánska. I tak je elektřina v zemi nejlevnějším energetickým zdrojem. Proto zástupce generálního ředitele ropného a energetického ministerstva Erik Johnsen mohl týdeník EURO ujistit, že žádný podnikatel výstavbu plynové či mazutové elektrárny v Norsku v dohledné době nechystá. Nevyplatilo by se mu to.
Navzdory výhodným nákupům elektřiny z Dánska vystupuje nejvýznamnější norská ekologická nevládní organizace Bellona s programem šetření elektrické energie. Dánská elektřina na rozdíl od norské není z obnovitelných zdrojů - je vyráběna spalováním černého uhlí. A tak šetření má dvojí smysl, vedle úspor světových zásob uhlí i omezení vzniku skleníkových plynů. To je sice předmětem dánských starostí o emise oxidu uhličitého, nicméně žádné znečištění nemá tak globální účinek jako právě skleníkové plyny.
I hydroelektrárenské Norsko má překvapivě vážné problémy s redukcí skleníkových plynů. Jejich bilance se vztahuje k roku 1990 a od té doby v Norsku narostly emise jen kvůli silnicím a těžebním plošinám ropy a plynu v šelfových mořích o šest procent. Plynové elektrárny by bilanci zvýšily až o 28 procent, a to by Norsku znemožnilo splnit jeho závazek vůči Kjótskému protokolu - stáhnout do roku 2010 přírůstek emisí na jedno jediné procento nad výchozí hodnotu. I to je důvod, proč se nikdo do výstavby elektráren nehrne. Zástupce ředitele Johnsen tvrdí: „Spalování plynu v Norsku není jen ekonomická a ekologická, ale především politická věc! Není vůle je podpořit.“
Kuřák místo dýmala.
Nejen cesta přírodou, i výlet po norských ministerstvech a úřadech přináší neopakovatelné zážitky. Český úředník by si nedovolil zavrhnout investiční záměr jen proto, že je naplněná národní kvóta skleníkových plynů. Norský to udělá a přiměje investora, aby se nejprve přičinil o uzavření některého nevyhovujícího zastaralého provozu s velkými emisemi. Pak teprve má podnikatel šanci otevřít nový závod.
Vlivné ekologické hnutí tlačí ještě na větší redukci limitů – a vláda mu naslouchá. Jon Gauslaa z Bellony tvrdí, že vládnoucí křesťanští demokraté mají lepší environmentální politiku než předchozí liberálové. Převládá spolupráce ekologů s vládou – a projevem vzájemného respektu je i to, že ministerstvo zahraničí zařadilo Bellonu na do nabídky návštěv, které pro týdeník EURO připravilo spolu s pozváním do Norska. Cílem programu bylo představit vztah norské ekonomiky i legislativy k výjimečnému přírodnímu prostředí Skandinávie a životnímu prostředí Norů.
Měřeno Kjótským protokolem jsou Norové ve velké nevýhodě – v roce 1990, k němuž se všechny redukce vztahují, neměli tepelné elektrárny ani jiné velké zdroje emisí, takže si tím méně mohou vyskakovat teď. Oni sami to však jako křivdu necítí. Nejtvrději to vyjádřil Gauslaa: „Od roku 1990 vzrostly nejen emise, ale mnohem více zisky z těžby ropy a plynu. Kdo jiný by měl snadněji docílit snížení emisí, když ne Norsko, které má ty nejlepší ekonomické a technické možnosti?“
Nedostižná plošina.
Součástí cesty týdeníku EURO, k níž dal hlavní popud norský velvyslanec v České republice, měla být také návštěva vrtné plošiny. Byl to cíl lákavý, dlouho dopředu dojednávaný, ale nakonec jediný, kterého jsme nedosáhli.
Na ropných polích, rozprostřených pod dnem Severního, Norského i Barentsova moře, těží 25 mezinárodních společností na mnoha plošinách. Každá je jiná, všechny jsou pozoruhodnými architektonickými díly. Plošina je takovým malým městečkem na moři, v němž žijí desítky pracovníků. Na omezené pracovní ploše mají přísně vymezené úkoly. Je v zájmu podnikatelů omezit návštěvy na plošinách na minimum, aby se zaběhaný režim ničím nerušil. Na každé plošině je jen malý heliport a přílety vrtulníků musí být dobře skoordinovány s činnostmi na plošině.
Dělníci dva týdny tvrdě pracují a dříve, než je stačí zachvátit ponorková nemoc, odjedou na čtyři týdny na souš.
O řádný chod a bezpečnost na každém roztěženém ropném poli dbá operátor, obvykle vybraný z té nejsilnější společnosti s nejlepším jménem. Má velkou zodpovědnost, a proto rozhoduje také o nutnosti ukončit činnost na té které plošině, ať patří kterékoli z firem. Zodpovídá rovněž za její zdárnou likvidaci. Operátor je ten, kdo povoluje návštěvy. Ministerstvo operátora kontroluje, ale neporoučí mu. Proto bylo marné jednat o návštěvě se státem, je příliš velký a je nad věcí. Žádný z operátorů se o našich tužbách jistě ani nedověděl. Kathrine Fogová, vedoucí energetického marketingu polostátní firmy NORSK HYDRO, který se zabývá i prodejem plynu a ropy, čekala na příslib poprvé spatřit jednu z plošin své firmy řadu měsíců. A když příslib přišel, měla zrovna svatbu v domě. A tak čeká dál.
Plyn do Česka.
Právě z vrtů společnosti NORSK HYDRO jde na základě smlouvy s Transgasem plyn do Česka. Donedávna zprostředkovávala prodej norská státní vývozní organizace GFU pro více firem. Teď si zákazník musí sjednávat kontrakt s každým těžařem zvlášť. NORSK HYDRO ročně vyexpeduje do Evropy šest až sedm miliard kubíků plynu. Neomezuje se jen na potrubí s pobřežím, kterými jsou všechna tři moře protkána, ale jako jedna z prvních společností začala k přepravě do evropských přístavů využívat loď se stlačeným plynem.
Nyní se začínají společnosti předhánět o získání claimů na nových polích, zejména v Barentsově moři. Navzdory studené vodě je to horká půda nejen z konkurenčních zájmů, ale zejména kvůli ochranářům, kteří brání toto přírodovědně cenné území proti přílišné průmyslové exploataci. Zatím marně. Zmrazený plyn z Barentsova moře je velice výhodným vývozním artiklem do Spojených států.
Naftaři se dušují, že až na jediný případ v daleké minulosti jejich technologie stoprocentně brání úniku ropy do mořské vody. Proto prý mohou dělníci ve volném čase lovit na udici ryby přímo z plošin. Rybářské lodi mají zákaz přiblížit se k plošinám na menší vzdálenost než 500 metrů, ale to jen z obav před rizikem srážky. Plošiny ani ropovody a plynovody nejsou pro mořskou faunu nebezpečné. Zato dlouhé kilometry mořských břehů jsou sršatě oploceny a kvůli potrubí a různým přečerpávacím zařízením zamezují lidem kontakt s mořem.
Vrtáním až k nirváně.
Těžba ropy a plynu znamenitě povznesla norské hospodářství. Petrolejářský sektor se podílí takřka na polovině norského vývozu, na třetině HDP a čtvrtině investic, které zase dávají příležitost k rozmachu stavebním a dodavatelským firmám. Za 60 miliard norských korun ročně se už dá něco vyrobit.
„Norsko je malá země se čtyřmi miliony obyvatel,“ komentuje výsledky Johnsen. „Těžba ji však dělá důležitější v politickém světě. Vydělané velké peníze vnášejí klid také na domácí politickou scénu. Norsko v žádném případě nemá problémy se státním rozpočtem.“
Jednotlivé společnosti mezi sebou na trhu soutěží. Velikost těžby je ovšem limitována povolenými ročními licencemi, které na základě žádostí firem uděluje stát. A tak když chtěly firmy při poklesu světové ceny ropy spekulovat, aby menším vytěženým množstvím udržely ceny, musely naopak žádat o snížení licence.
Norský stát má ovšem stejný zájem na udržení rybářství jako na těžbě petrolejářských surovin. Ministerstvo energetiky musí proto udržovat stálý konsenzus s ministerstvy rybářství a životního prostředí. Každá stavba v moři podléhá procesu posuzování vlivů. Operátor velice tvrdě hlídá emise do vzduchu i do vody. Přesto může stačit málo, aby se spory mezi jednotlivými zájmy znovu naplno rozhořely.
Antiskleník.
Vrty nabízejí ještě jeden byznys, který by navíc mohl pomoci stavu životního prostředí na celé zeměkouli.
Vytěžené kaverny po ropě a zemním plynu by mohly navěky uschovat značné množství oxidu uhličitého. Už se tak - i když ve velice malé míře - děje. Do ložiska se vhání oxid uhličitý z turbín či dieselových motorů, vyrábějících elektřinu pro potřeby plošiny. A nejenže se uschová, ale zároveň plní roli tlačného plynu, takže ložisko se může efektivněji dotěžit.
Strážci norské skleníkové bilance dokonce tlačí na majitele plošin, které takovým způsobem odpadní plyny ze své elektrárny neuklízejí, aby si raději přivedli elektřinu kabelem z pevniny.
Beate Kristiansenová z Bellony se snaží zburcovat světovou veřejnost, aby začala této příležitosti využívat, dokud na polích stojí plošiny. Až se zboří, budou kaverny pod nimi pro tento účel navždy ztraceny. Že taková metoda v plném provozu funguje, si ověřili naftaři na dvou velkých amerických plynovodech. I plynovody norské by mohly být využívány obousměrně, dolů do Evropy by vodily plyn, nahoru do norských šelfových moří oxid uhličitý. Ještě více tato příležitost bije do očí u lodí, které se po vyložení zkapalněného zemního plynu vracejí prázdné.
„Norsko má v Evropě zvláštní pozici, může sehrát úlohu skladníka obtížných skleníkových plynů pro všechny, kteří je budou umět dopravit,“ vzkazuje Kristiansenová.
Dlužno podotknout, že kjótský proces je kvůli bojkotu USA a některých dalších států zlehčován. Kdyby se ho v dohlednu podařilo oživit a doplnit závaznými kvótami, dveře vedoucí k norské úschovně plynů by se netrhly.
Norské cestičky.
Norové se prý velmi rádi na pár dní „ztratí“ v divočině. Snad proto v této zemi panuje tak široký konsenzus k její ochraně. Přesto se v hustěji obydleném jižním Norsku během minulého století divočina ztenčila z 27 procent území na pouhých pět procent. Tak jako všude v Evropě je ji třeba systematicky chránit. Od roku 1960 vzniklo 19 národních parků, tři ostrovní a dvě přírodní rezervace. V posledních 20 letech toto úsilí značně polevilo.
Nyní předložila vláda parlamentu Bílou knihu s návrhy 20 nových národních parků a deset by se jich mělo výrazně rozšířit. Dvacet dalších území by mělo získat status chráněných oblastí a vše by se mělo uskutečnit do roku 2010. O návrhu teď probíhají regionální diskuse.
„Je to velkorysá výzva,“ říká poradce ministra životního prostředí Stein Kollungstad, „ač jsme bohatá země, na národních parcích jsme dosud šetřili, vždyť některé nemají ani svou správu. S Bílou knihou by se to mohlo změnit.“
spolupráce Eva Kolenovská
