Žhavé slunce a písek přesypávaný větrem na devíti milionech čtverečních kilometrů. To by mělo být místo, které zajistí Evropě masivní přísun zelené elektřiny, jak předpokládají ambiciózní plány projektu zvaného Desertec. Gigantický projekt v poslední době dostal několik těžkých ran, z nichž se možná nevzpamatuje. Přesto stojí za to se na jeho současnou situaci podívat. Zdá se totiž, že neselhávají předpoklady technické, ale spíše politické a ekonomické. A ty se snadno mohou změnit.
„Na pouště celého světa dopadne ze Slunce za šest hodin tolik energie, kolik lidstvo spotřebuje za celý rok,“ argumentuje Gerhard Knies, fyzik, který patří mezi iniciátory projektu. Knies se stal jedním ze zakládajících členů projektu Desertec, v němž se v roce 2009 sešly dvě odlišné skupiny lidí: ekologicky smýšlející futurologové a byznysmeni. Ti první vytvořili Nadaci Desertec, v níž se soustředili vědci, politikové či filozofové z Římského klubu a dalších ekologicky laděných organizací. Druzí založili společnost Dii (Desertec Industrial Initiative), jejímiž členy se staly korporace jako Munich Re, Deutsche Bank, E. ON, RWE, Siemens, Bosch, ABB či Abengoa (některé už tam nyní nejsou). Vedla je k tomu snaha zajistit si přítomnost v projektu, který by měl slibovat zisky i využití nejlepších technologií.
Desertec se ze všech pouští, o nichž mluvil Knies, soustřeďuje pouze na tu největší, na Saharu, a na pouště sousedního Arabského poloostrova. Zelená elektřina má snížit spotřebu fosilních paliv, jejichž spalování přispívá k oteplování Země. Současně by zmenšila závislost na ropě dovážené z Ruska a arabských zemí a možná i na elektřině z jaderných elektráren, která je pro řadu Evropanů obtížně přijatelná.
Původní plán projektu Desertec
Za 400 miliard eur, příjmy v bilionech?
První elektrický proud vyrobený na Sahaře má na náš kontinent dorazit už koncem tohoto desetiletí. Do roku 2050 by pak elektrárny na okrajích Sahary měly dosahovat výkonu 125 gigawattů, což odpovídá šedesáti temelínským jaderným elektrárnám. Současnou evropskou spotřebu elektřiny by takové množství uspokojilo z patnácti procent. Náklady na výstavbu elektráren a související investice by se měly vyšplhat na 400 miliard eur.
Elektřina vyrobená do roku 2050 by měla mít hodnotu dvou bilionů eur, aspoň podle optimistické předpovědi Římského klubu a Wuppertálského ústavu pro klima, životní prostředí a energii. Možná překvapivě se ukazuje, že ty nejlépe uchopitelné problémy, které musí projekt překonávat, jsou technického rázu. Mnohem horší jsou potíže politické a ekonomické. Elektrárny na Sahaře by měly být zčásti větrné, ale hlavně sluneční. Pokud jde o získávání sluneční energie, ve hře jsou v Česku dobře známé fotovoltaické panely, které přímo přeměňují sluneční záření v elektřinu.
Projektanti však hodně spoléhají na jinou, levnější variantu. Podle ní by cenově dostupná zrcadla soustředila sluneční paprsky na trubice, v nichž se ohřeje médium (pravděpodobně tavené soli) potřebné na výrobu páry pohánějící parní turbíny.
Na dálku stejnosměrně
Získaný elektrický proud se jako stejnosměrný přenese prostřednictvím výkonných kabelů pod Středozemním mořem. V Evropě se pak převede na proud střídavý a využije se v rámci rozvodné sítě. Zajímavé je, že v dobách vzniku prvních elektráren koncem devatenáctého století „zvítězil“ střídavý proud nad stejnosměrným mimo jiné i proto, že měl menší ztráty ve vedení.
To už ale dnes neplatí. Při využití velmi vysokého napětí pro dálkové vedení a podmořské kabely jsou ztráty stejnosměrného proudu menší, takže se stále více používá pro dálkový přenos. Na vzdálenost přesahující 500 kilometrů se v něm ztráty při přenosu pohybují do sedmi procent, zatímco ze střídavého proudu by se na stejném úseku ztratilo až čtyřicet procent. Dodávky elektřiny v době, kdy slunce nesvítí, by měly alespoň zčásti zajišťovat „sklady“ elektřiny.
Například tavené soli s akumulovanou energií ze dne mohou ohřívat vodu a získávat páru pro turbíny i v noci. Nadbytečná elektřina získaná ve dne by se také mohla využívat například na roztáčení obrovských setrvačníků, jejichž brzděním by se v noci energie získávala zpět. Jinou zvažovanou možností jsou zásobníky stlačeného vzduchu, které se v době přebytku proudu naplní a v noci vypouštějí přes turbínu. Vzduch tak energii uloženou do jeho stlačení přeměňuje na elektřinu. Autorům projektu je jasné, že všechna vyrobená elektřina nesmí odejít přes moře. Naopak, její podstatná část musí být použita na rozvoj Afriky, jinak by Desertec navazoval na nejhorší tradice koloniální minulosti.
Plán Desertecu pro Tunisko
Nestabilní končiny
Zatímco technické možnosti projektu jsou aspoň v základní představě jasné, politické a ekonomické souvislosti jsou postavené na tekutých píscích. Loni energetický expert německého parlamentu Oliver Krischer připustil, že dělení vyrobené elektřiny nebude hladké. „Nejdříve je nutné výhodnou energii z obnovitelných zdrojů zajistit zemím severní Afriky,“ konstatoval Krischer.
Pak teprve bude možné exportovat elektřinu z regionu. Jinak místní státy nebudou s projektem souhlasit. Část energie by tak podle plánů měla prospět kontinentu dodávkami elektřiny do tamních osídlených končin. Jiná bude využita ke kultivování vyprahlých oblastí. Elektřina by se měla použít na odsolování mořské vody, která by se následně dala dovádět do pouště, kde by zavlažovala úrodu ve sklenících. Ostatně voda by se hodila i na omývání fotovoltaických panelů zanesených pouštním prachem a na chlazení parních turbín.
Jenže investovat 400 miliard eur v natolik nepředvídatelné oblasti, jakou je severní Afrika, vypadá jako bláznovství. Saharské země nejsou od roku 2010 politicky stabilní, politické domluvy nemusí platit déle než rok. Od mohutných dlouhodobých invest země odrazuje i špatná hospodářská situace. První částí projektu Desertec se měly stát sluneční elektrárny postavené v Maroku. Španělská a marocká vláda, které se měly na této fázi podílet, však couvly od podpisu smlouvy s tím, že účast jim nedovolují ekonomické potíže.
Ze Španělska navíc přišly signály, že nebude chtít podporovat na svém území přenosovou soustavu, s jejíž pomocí by se saharská elektřina dostávala na sever Evropy. Španělsko totiž investovalo do vlastních slunečních elektráren, energii chce prodávat do zahraničí a právem se obává, že by africký proud mohl tomuto obchodu konkurovat.
Roztržka mezi zakladateli
Jakmile se objevily v plánech zeleného projektu první trhliny, o jeho smyslu začali pochybovat i někteří účastníci. S odvoláním na ekonomickou situaci z něj vystoupily společnosti Siemens a Bosch, tedy jeho hlavní technologické a finanční pilíře. Nezbylo než hledat nové bohaté partnery. Britská BBC přinesla informace o tom, že vedení projektu v poslední době vyjednává s Čínou. Ta má v Africe rozsáhlé zájmy, je vlastníkem či spoluvlastníkem tamních nerostných ložisek a ráda by svůj politický a ekonomický vliv rozšířila. A má také potřebné peníze. Odměnou za účast na projektu by Číně byl nejen podíl na zisku. Země má eminentní zájem o technologie, které vzniknou pro výrobu sluneční elektřiny a její přenos na velké vzdálenosti. Hodily by se jí zejména z toho důvodu, že uvažuje o podobných projektech na svém obrovském území.
Ovšem ještě než se podařilo dosáhnout s Čínou rozumné dohody, projekt Desertec dostal další ránu. A pořádnou. Pnutí mezi Nadací Desertec, tedy ideovou a filozofickou částí projektu, a společností Dii reprezentující komerční zájmy vyústilo v oznámení, že Nadace Desertec z projektu vystupuje. „Bylo nám jasné, že produkce elektřiny na poušti není jednoduchý úkol a vždycky bude čelit složitým problémům,“ uvedl ředitel nadace Thiemo Gropp. „Avšak po mnoha měsících vyplněných diskusemi jsme usoudili, že naše nadace si potřebuje uchovat svou nezávislost. Odchod nadace je výsledkem mnoha neřešitelných rozporů mezi našimi dvěma skupinami o budoucích strategiích, závazcích i o komunikaci,“ dodal Gropp.
Thiemo Gropp později pro vědecký časopis Nature možnost spolupráce do budoucna nevyloučil. Pokračování projektu Desertec přesto nyní závisí výhradně na korporacích soustředěných ve společnosti Dii. Výlučným vlastníkem názvu Desertec je nadace, takže projekt zřejmě bude nutné přejmenovat. Zatím však nejsou jisté ani podstatnější vize budoucnosti. Dii aspoň pokračuje v pořádání mezinárodních odborných seminářů zaměřených na pouštní projekt, pak se uvidí.
I kdyby však projekt Desertec skončil, světové plány na získávání ekologické elektřiny z největší pouště se už daly do pohybu. Na Desertec myšlenkově navazuje projekt Sahara Solar Breeder, v němž se spojily univerzity z Japonska a z Alžírska. Založily stejnojmennou nadaci a vyhlásily plány, proti nimž jsou ty evropské téměř ničím. Japonsko-alžírský projekt si klade za cíl vyrábět v roce 2050 polovinu elektřiny potřebné rovnou pro celý svět. Vedoucí projektu Hideomi Koinuma pro časopis New Scientist připustil, že získat na tak velký úkol dostatek solárních panelů nemusí být snadné. Podle jeho koncepce by měly panely produkovat výrobní závody přímo na poušti. Část elektřiny by se využila na tavení saharského písku a ze získaného křemíku by se rovnou vyráběly fotovoltaické články, aby se hned daly zase použít. Projekt Sahara Solar Breeder je však teprve ve stadiu prvotních nápadů. K tak rozsáhlému spojení s průmyslem, jaké aspoň zpočátku sliboval projekt Desertec, se ostatním energetickým vizionářům zatím může jen zdát.
| Sny o budoucnosti |
|---|
| Munich Re (či německy Münchener Rück) je s příjmy 52 miliard eur a nezdaněným tiskem 5,3 miliardy ročně největší světovou zajišťovnou neboli pojišťovnou, u níž se pojišťují pojišťovny. Proč se tento finanční moloch angažuje v projektu Desertec a proč právě on pro něj získával průmyslové partnery? Munich Re – stejně jako druhá největší světová zajišťovna Swiss Re – se už dlouhá léta angažují ve snaze přesvědčit politiky i průmyslníky, že je nutné zmírnit projevy globálního oteplování. |
| Pojišťovací experti nemají pochyby o tom, že přírodních katastrof souvisejících s počasím přibývá právě v důsledku probíhající změny klimatu. Zajišťovny ve svých analýzách docházejí ke stejným výsledkům, které získávají například klimatologové pracující pod patronací Organizace spojených národů. Totiž že klimatické změny se nedají vysvětlit pouze přírodními silami, a musí tedy za nimi stát lidská činnost. Především spalování fosilních paliv. Klimatické změny jsou vyvolány takzvanými skleníkovými plyny v zemském ovzduší. Propouštějí sluneční paprsky, které ohřívají Zemi, ale zachycují teplo, jež zemský povrch zpětně vyzařuje do vesmíru. Tepelná energie držená v tomto celosvětovém „skleníku“ narušuje dosavadní klimatické poměry planety. Zvláště významný je mezi skleníkovými plyny oxid uhličitý, který vzniká při hoření organické hmoty. Tedy i při spalování uhlí, ropy a zemního plynu. |
| Obecnou odpovědí pojišťoven na vyšší riziko je zvýšení pojistného. Jenomže v případě rizik zaviněných soustavnými klimatickými změnami je vyšší pojistné jen krátkodobým řešením, jak vyplývá z analýz zajišťoven. Příliš vysoké sazby pojistného nemohou být pro pojišťovací průmysl udržitelné. V takové situaci se totiž někteří klienti rozhodnou raději investovat do nákladných technických opatření, jimiž snižují své ohrožení způsobené výkyvy počasí. A platit navíc vysoké částky za pojištění pro ně ztrácí smysl. |
| Pokud však svoji pojistku zruší, musí se pojistné pro méně zabezpečené klienty zase zvednout, což odežene další zákazníky… Zajišťovny proto podporují opatření, která mají rizika způsobená klimatickými změnami snížit a katastrofám předcházet. A proto také byla Munich Re vůdčí silou při zakládání konsorcia Dii. Projekt zelené elektřiny ze Sahary by měl nahradit řadu tepelných elektráren a snížit vypouštění skleníkových plynů, a tedy omezit riziko, které hrozí lidstvu i pojišťovnám. |
Čtěte také:
Desertec se otáčí zády k Evropě. Elektřinu bude prodávat v Africe
Elektřina z pouště narazila. Desertec opouští zakádající nadace
