Od loňského roku mají státní instituce povinnost zajišťovat výběrová řízení prostřednictvím elektronického tržiště. V lednu by se k nim měly přidat kraje a obce. Podle Jakuba Rainische, majitele a ředitele společnosti Český trh, se teprve potom byznys v této oblasti rozhýbe. Ze třiceti tisíc veřejných institucí využívá zatím elektronické tržiště jen necelá tisícovka.
Společnost Český trh se zabývá elektronickými nákupy od konce roku 2001, kdy jsme se stali jedním z prvních elektronických tržišť pro veřejnou správu, konkrétně pro nákupy informačních a komunikačních technologií.
Kdy jste vstoupili na trh?
Pokud se nepletu, tehdy byla tato oblast jediným segmentem, kde se pro elektronická tržiště otevřel prostor.
S touto iniciativou tehdy přišel Úřad pro veřejné informační systémy, pozdější ministerstvo informatiky. Byl to první segment, který začal používat elektronické tržiště. Celý systém běžel bez větších problémů asi tři roky. Potom ale ministerstvo informatiky zaniklo a jeho působnost převzalo ministerstvo vnitra. To na přelomu roku 2004 a 2005 rozhodlo, že počet společností poskytujících služby elektronického tržiště se sníží z tehdejších sedmi na tři.
Proč?
To byste se musel zeptat na ministerstvu. Nám to nikdy nikdo nevysvětlil. V určitou chvíli nám řekli, že už nemáme oprávnění tyto služby nabízet.
Fungovalo tehdejší tržiště podobně jako dnes?
Jediný rozdíl byl v tom, že tehdy si firmy poskytující služby elektronického tržiště vybíraly poplatky od úspěšných dodavatelů. Kdo vyhrál ve výběrovém řízení, byl povinen zaplatit provozovateli až tři procenta z objemu nákupu. Dnes proplácí tyto úkony ministerstvo pro místní rozvoj na základě pevně daného ceníku z prostředků Evropské unie. Pro zadavatele je to zadarmo.
Zpátky jste se do segmentu elektronických tržišť dostali až loni, kdy začalo být pro instituce státní správy povinné zadávat přes tržiště i zakázky pod jeden milion korun?
Zabývali jsme se tím pořád. Začali jsme ve spolupráci s Hospodářskou komorou nabízet (elektronické aukce) pro komerční subjekty. Jako službu malým a středním podnikům. Když se znovu otevřela možnost ucházet se o koncesi pro státní instituce, tak jsme se přihlásili. Certifikaci jsme získali v průběhu října 2012, služby nabízíme od začátku letošního roku.
Umíme ušetřit víc
Oproti firmám, které začaly v první polovině loňského roku, jste tedy měli několikaměsíční skluz. Čím to bylo dané?
Tak zaprvé jsme nebyli sami, kdo tržiště spustil později. My jsme napojovali řešení tržiště na již existující a prověřený systém pro (elektronické aukce), který je v provozu více než deset let a máme s ním velmi dobré zkušenosti. Umožňuje dělat spoustu věcí, které technická specifikace ministerstva pro místní rozvoj nyní ani nevyžaduje. Myslím, že se časem ukáže, že systém (elektronických aukcí), jak ho děláme my, je lepší.
V čem?
Elektronické aukce obecně přinášejí výrazně větší úspory. U elektronického tržiště dostanete pouze nabídky a vyberete tu nejnižší. Ale u elektronické aukce všichni online vidí, jaká je poslední nabídka, a mohou na ni reagovat, vylepšit svoji nabídku. Tento systém se využívá na Slovensku, v Německu, USA a dalších zemích.
V našem řešení mohou uchazeči přikládat komentáře ke každé položce a zadavatelé mohou po nich chtít zadat splnění závazných podmínek, které mohou být číselné nebo výběrem ze škály hodnot. Přitom každá hodnota zadávaná v aukci, ať už se jedná o cenu položky nebo hodnotu požadované volitelné podmínky, může mít jinou váhu nebo vstupovat do složitějšího výpočtu, který reflektuje vzájemné vztahy těchto hodnot a jejich vzájemný vliv.
Většina úřadů dnes zadává zakázky jen podle ceny. Ale to je chyba. Celkového vítěze nemusí zadavatel vybírat pouze podle nejnižší ceny, ale měl by si důkladně rozmyslet, co všechno je pro něj při realizaci zakázky důležité, a nastavit multikriteriální hodnocení podle svých potřeb.
Jaké funkce má Český trh navíc oproti konkurenčním tržištím?
Nabízíme především sofistikovaný předvýběr potenciálních dodavatelů. Kromě parametrů, které vám mohou realizaci zakázky usnadnit, například lokální blízkost dodavatele a možnost využít lokalizace dodavatele podle GPS souřadnic, lze díky Českému trhu dodavatele filtrovat podle nejrůznějších kritérií.
Třeba podle typu a velikosti společnosti, to znamená, jestli má dostatek zaměstnanců k realizaci zakázky, nebo podle obratu, tedy jestli je závislá výhradně na vaší zakázce, nebo i např. podle spolehlivosti dodavatele v plnění závazků.
Velmi důležitou výhodou je také možnost využít takzvaných spojených nákupů, při nichž se díky nákupní alianci s podobnými organizacemi, jako je ta vaše, dosahuje zvýšením objemu poptávky nesrovnatelně výhodnějších podmínek pro nákup, například energií.
Co umíte kromě ceny zohlednit? Třeba reference?
Ty se dají těžko kvantifikovat, navíc zákon o zadávání veřejných zakázek je neumožňuje hodnotit. Naopak lze zadat délku splatnosti faktury, délku záruční doby, rychlost servisní odezvy, počet zaměstnanců, vzdálenost od místa plnění, počet servisních středisek, délku dojezdové doby…
Orientovat se jen podle ceny je velmi jednoduché. Ale pak se může stát, že vyhraje firma, která nemá dostatečnou kapacitu zaměstnanců, dostatek finančních prostředků a podobně. Ale na druhou stranu je samozřejmě riziko, že čím víc dáte takových podmínek, tím spíše se neúspěšní kandidáti odvolají a označí kritéria za diskriminační.
Není ještě další riziko, že prostřednictvím mnoha parametrů může veřejná instituce ušít zakázku konkrétní firmě na míru?
Vždy hrozí, že parametry výběrového řízení budou buď příliš volné, nebo příliš rigidní a někdo to zneužije. Na druhou stranu existují situace, kdy musí zadavatel podle zákona zakázku vypsat, ale přitom chce pokračovat se stávajícím dodavatelem.
Je to pro něj jednodušší, například proto, že je uprostřed zakázky, a z důvodu překročení zákonných limitů nemůže jen prodloužit smlouvu nebo zadat vícepráce. Pak se dostává do situace, kdy musí využít institut jednacího řízení bez uveřejnění, který ale musí zdůvodnit. A to nebývá vždy snadné. Ne vždy tedy platí, že když na přípravě zakázky spolupracuje dodavatel se zadavatelem a zakázka se jeví jako ušitá na míru, je to nejhorší řešení.
Ale možnost zneužití je velká.
Když v komerčním sektoru spolupracujete s nějakou firmou, přesvědčíte se, že je kvalitní a její ceny nejsou přemrštěné, tak s ní pokračujete dál. U veřejných zakázek to možné není. Hlavní důvod, proč jsou zakázky takzvaně „šité na míru“, je tedy většinou spíše snaha o prodloužení dobré spolupráce než pokus dosáhnout přehnaně vysoké ceny a osobního profitu.
To si dnes už dovolí jenom blázen. Navíc ustanovení obsažené v zákoně prostor k diskriminačním omezením nedávají. Vzniká ale jiné riziko. Při tlaku na cenu se objevují dodavatelé, kteří cenu „podstřelí“, a pak v průběhu zakázky „vydírají“ zadavatele a požadují od něj další prostředky na její dokončení. Tvrdí, že jde o vícepráce a podobně.
Vraťme se ještě k přehnaně vysokým cenám. Protikorupční organizace čas od času upozorňují, že veřejné instituce mnohdy platí kvůli zakázkám ušitým na míru značné částky například za IT řešení, která jsou dostupná výrazně levněji, nebo dokonce jako bezplatný open source software.
Open source řešení nejsou bezplatná. Znamená to, že neplatíte za licence softwaru. Ten tvoří u zakázky jen třetinu až polovinu jejích nákladů. Zbytek je implementace.
Ale i ta polovina je poměrně velký podíl.
Další peníze spolkne provoz. Ten je většinou u open source systémů dražší, protože je zde méně dodavatelů, menší konkurence a vyšší ceny. Navíc většina open source systémů vznikla tak, že kopírují funkce zavedených systémů. V podstatě až parazitují na někom, kdo je lídrem na trhu, inovuje a vyvíjí technologie. Je potřeba zvážit, zda budete mít zakoupené řešení k dispozici i za pět, za deset let.
Open source řešení mohou dělat nadšenci, které to baví, vyhlásili svatou válku Microsoftu a dalším zavedeným firmám. Ale jak dlouho jim to vydrží? Budou to dělat celý život? Asi ne, protože budou chtít také vydělávat peníze, mít byt, auto, rodinu… Postavit na takovém řešení byznys nebo správu veřejných věcí je trochu riskantní.
Fungují tři procenta
Jaká byla očekávání a jaká je realita, co se týká počtu státních a veřejných institucí, které se do elektronických tržišť zapojily?
Když si sečtete všechny současné zadavatele, tak jich není ani tisícovka. Potenciálních zadavatelů, včetně obcí a krajů a jejich organizací, pro které to zatím není povinné, jen doporučené, je až třicet tisíc. Jsme tedy někde na třech procentech cílového stavu. Proto generalizovat, co tržiště přinášejí nebo nepřinášejí, je na hranici statistické chyby.
Na jakou část trhu se chcete zaměřovat?
Zejména na veřejnou správu. Tam vidíme největší potenciál. Pokud máte obec s rozpočtem v jednotkách milionů korun, tak naprostá většina z nich, ne-li všechny zakázky, spadají do kategorie elektronických tržišť. Navíc jim to umožní kontrolovat své podřízené organizace, jako jsou školy a podobně.
Mohou uzavírat rámcové smlouvy, sdružovat zakázky do centrálního nákupu a vytvářet větší balík pro poptávku a dosáhnout tak nižší ceny. Malé obce se mohou sdružovat do sdružení zadavatelů například pro nákup elektrické energie. U státní správy a ministerstev je to jiné.
Je určitě fajn získat ministerstvo a jeho podřízené organizace, ale změnou ministra můžete po nejbližších volbách o celý resort přijít, což jsou desítky, ne-li stovky organizací. U obcí nebude docházet k tak dramatickým přesunům.
Jsou obce na využívání elektronických tržišť připravené?
Většina obcí o tom ví jen málo. Což je vidět i na seminářích, které spolu s Profitem děláme. Proto je dobře, že tyto možnosti setkání jsou. Protože vysvětlují princip elektronického tržiště. Obce se nemusejí bát, že je to nástroj větší kontroly ze strany ministerstva pro místní rozvoj. Je to skutečně nástroj, který mohou využívat zcela ve své režii.
Jaký další přínos budou mít elektronická tržiště pro obce?
Hlavně malé obce ocení, že je systém povede, jak mají zakázku vypsat. Nemusejí platit desetitisíce korun poradenským firmám. Mohou zakázky vypisovat prostřednictvím elektronického tržiště, neudělají chybu, zakázka se dostane k dostatečnému počtu zájemců. Takže kromě nižších cen u vlastní zakázky jim tržiště přinese i úsporu času a peněz spojených s administrací zakázek.
Řada obcí systém využívá již nyní, přestože to není povinné. Jaké jsou dosavadní zkušenosti?
Potýkáme se s problémem, že je využíván hlavně pro menší zakázky. Což pro tržiště není úplně dobře, protože tam je sazba za úkony mnohem nižší, ale pracnost je stejná jako u velkých zakázek.
Povinnosti bez pokut
Je to jediný nedostatek?
Provozovatelé elektronických tržišť kritizovali ministerstvo pro místní rozvoj za to, že sice dalo do zákona povinnost pro organizace státní správy využívat elektronická tržiště, ale nedalo tam žádnou sankci za její porušení ani vymahatelnost. Takže ne všechny organizace využívají elektronická tržiště v rámci celého rozsahu svých povinností, některé ho nevyužívají vůbec.
Změní se to?
S ministerstvem o tom jednáme. V návrhu novely zákona tato změna je, uvidíme, co s tím udělá Parlament. Zároveň tato změna, která by měla platit od ledna, zavádí povinnost využívat elektronická tržiště pro kraje a samosprávy.
Jaký přínos mají elektronická tržiště pro firmy?
Především se o těchto zakázkách dozvědí. Zakázky pod milion korun byly tak trochu šedá zóna, kde nikdo nevěděl, jaká zakázka je vypsána. Ve chvíli, kdy zakázky budou publikovány, se firmy k těmto informacím dostanou, zvýší se konkurence.
Není tlak na ceny, který tržiště přinesla, za pokračující stagnace ekonomiky, růstu daně z přidané hodnoty a současného poklesu spotřeby dalším tlakem na tuzemské firmy?
Není to vina elektronických tržišť. Ta jsou jenom nástrojem, aby se zakázka objevila na internetu a podnikatelé mohli podat nabídky. Jestli je zakázka vypsána jenom na cenu, nebo ne, je věcí zadavatele. On má i prostřednictvím elektronického tržiště možnost nastavit takové podmínky, aby cena měla váhu například jenom dvaceti procent. To je čistě na jeho rozhodnutí, vnitřních směrnicích a podobně. To, že se zadavatelé bojí vypsat zakázku jinak než na cenu, není zdravé.
Jakub Rainisch (47) v letech 1980 až 1984 vystudoval matematické gymnázium M. Koperníka v Bílovci, v letech 1984 až 1988 Vysokou školu báňskou - Technickou univerzitu v Ostravě, složil státní zkoušku v oboru geotechnika.
Působil jako IT manažer v Československé akademii věd a na ostravské univerzitě. Později působil v manažerských funkcích v několika společnostech a v Hospodářské komoře ČR. Výkonným ředitelem společnosti Český trh je od roku 2002.
