Češi poctivě třídí odpad, a tak logicky předpokládají, že se tříděním odpadu a jeho recyklací ušetří nemalé prostředky. Zatím to tak ale nevypadá a v rámci vrcholícího boje o novou odpadovou legislativu bijí malé obce na poplach, protože se bojí, že náklady za odpad dopadnou nejvíce na ně. Ve stínu souboje o udržitelnost jejich obecních rozpočtů však probíhá ještě jedna bitva, která na první pohled není tak viditelná. Jde o bitvu o elektroodpad, která má mnohem méně hráčů, o to více nápaditých. Výrobci nových elektro výrobků a jejich kolektivní systémy totiž musejí povinně od obcí sbírat starý elektroodpad. Rozhodli jsme se vyzkoušet, jak tento tzv. zpětný odběr vysloužilého elektra funguje v praxi.
Doma jsme našli starý mobilní telefon, rádio, zářivku a v garáži vyřazenou ledničku. Vše jsme naložili do kufru auta a vyrazili jsme do spádového sběrného dvora, kde můžeme jako místní občané po předložení dokladu totožnosti odkládat tyto nepotřebné věci zdarma.
Sběrný dvůr vypadá jako taková obrovská skříň s mnoha šuplíky. Každý odpad, který sem přinesete, tu má své místo.
Zvlášť se ukládá papír, plasty, kovy, elektrozařízení, suť nebo třeba biologický odpad. Výhodou je, že si autem zajedete až do dvora, otevřete kufr, a pokud je váš náklad těžší, pracovník dvora už vám s jeho vyložením pomůže. U nás se to týkalo jen ledničky, ostatní věci jsme jednoduše odnesli v ruce.
Hlavně opatrně
Zářivku ukládáme do boxu z pozinkovaného ocelového plechu. „Hlavně opatrně, ať ji nerozbijete,“ varuje nás obsluha.
Zářivky totiž patří mezi nebezpečný odpad, který vyžaduje zvláštní zacházení. Obsahují rtuť, která představuje závažný problém pro životní prostředí. Pouhá jedna rozbitá kompaktní zářivka dokáže v přírodě zničit až deset tisíc litrů vody.
„O zpracování nebezpečného odpadu se nikdo moc nepere,“ říká obsluha. Důvodem je jak náročnější skladování a přeprava, tak samotné zpracování, které musí probíhat za velmi přísných podmínek. A to stojí hodně peněz.
Nechtěné spotřebiče
Zajímá nás, zda jsou ještě některé další druhy elektroodpadu podobně nebezpečné. „Jsou to starší lednice, které obsahují freony, a televize a monitory, které v sobě mají olovo,“ vysvětluje obsluha.
Freony jsou vynikajícími izolanty, proto se s oblibou využívají v chladicí technice, ovšem životnímu prostředí moc dobrou službu nedělají – ničí totiž ozonovou vrstvu. Olovo pro změnu ovlivňuje krvetvorbu, nervovou soustavu, imunitní systém, trávení i reprodukci. Při vysokých dávkách dokonce dochází k nevratnému poškození nervové soustavy, křečím, případně i smrti. V jedné televizi ho najdete jeden až dva kilogramy.
Nemá ani smysl se obsluhy ptát, zda i u těchto spotřebičů bývá problém se zajištěním likvidace. Bývá. Obec přitom musí po celou dobu uložení zajistit, že nedojde k jejich poškození, a tedy úniku nebezpečných látek do ovzduší, půdy nebo vody.
Alespoň že odevzdáním mobilu a rádia jsme sběrnému dvoru nepřidělali vrásky na čele. O jejich likvidaci prý kolektivní systémy mají zájem velký, protože recyklací lze získat ceněné kovy, a to dokonce i ty vzácné jako stříbro, zlato či platinu, které se nacházejí ve spojích. „Je jasné, že pokud to bude legislativa umožňovat, hrozí riziko, že kolektivní systémy budou moci od obcí odebírat jen to, co je pro ně finančně zajímavé. Zejména malé obce jako ta naše mohou mít potom vážný problém, protože jim ten nebezpečný elektroodpad může zůstat na krku,“ posteskl si starosta Němčovic na Rokycansku Karel Ferschmann.
Nový zákon
Ministerstvo životního prostředí připravilo nový zákon, který zavádí tři samostatné cíle sběru na nebezpečný elektroodpad. To je v souladu s novou odpadovou směrnicí Evropské unie, která uvádí, že by přednostně měl být zajištěn tříděný sběr zařízení pro tepelnou výměnu a zářivek obsahujících rtuť.
„Obcím by tedy výrazně pomohlo, kdyby byl nový zákon schválen s těmi třemi samostatnými cíli sběru pro lednice, televize a světelné zdroje. V aktuálním návrhu zákona z dílny ministerstva pro životní prostředí to tak nastaveno je, tak snad poslanci nepodlehnou lobbingu některých kolektivních systémů, kterým se samozřejmě ten nebezpečný elektroodpad moc sbírat nechce, protože je to finančně hodně náročné. Proto tlačí na některé poslance, aby byl v zákoně cíl jen jeden, bez rozlišení, jestli jde o nebezpečný elektroodpad, nebo ne,“ říká starosta Ferschmann, který dříve působil jako předseda Pracovní skupiny pro životní prostředí Sdružení místních samospráv ČR.
Zaplatí to občané?
Tíže recyklace v současnosti kvůli nedokonalé legislativě dopadá hlavně na menší města a obce, které musejí provoz sběrných dvorů financovat.
„V současné době u nás máme největší problém s předáváním vysloužilých televizorů a monitorů, protože některé kolektivní systémy nám za ně neplatí ani halíř. Provoz sběrného dvora přitom něco stojí a my se snažíme tyto náklady nepřenášet na naše občany. Mohli by totiž také říct, na co máme sběrný dvůr, když nás jen stojí další peníze,“ popisuje svou zkušenost starosta Němčovic Ferschmann.
Proces recyklace by se ovšem mohl hodně zkomplikovat a zdražit i kvůli podivným pozměňovacím návrhům některých poslanců, kteří se snaží do návrhu zákona prosadit, aby kontrolu zpracovatelů vysloužilého elektra dělali místo státu soukromé firmy. Jenže taková firma je v České republice dnes jen jedna a navíc má netransparentní vlastnickou strukturou.
A protože daná společnost by měla na tyto kontroly monopol, mohla by si za ověření účtovat vysoké ceny, které mohou být překážkou pro vstup nových zpracovatelů na trh. Zatím mezi bezmála dvěma stovkami zpracovatelů funguje poměrně čilá soutěž. Pokud by někteří zpracovatelé neunesli zvýšené náklady těchto soukromých kontrol, došlo by k omezení jejich počtu a je pravděpodobné, že by to mělo přímý dopad na vyšší ceny, které by opět šly v neprospěch obcí i spotřebitelů.
Monopol v kontrolách dopadne i na chráněné dílny
Soukromý kontrolní monopol by dopadl i na jednu specifickou kategorii zpracovatelů elektroodpadu, tzv. chráněné dílny. „V ČR neexistuje objektivní ani nezávislý orgán, který by certifikaci prováděl. Její podmínky mohou být nastaveny tak, že budou pro drobné zpracovatele představovat neúměrnou finanční zátěž nebo jiná složitá omezení,“ říká Jan Kristek, ředitel jedné z chráněných dílen ke zpracování elektroodpadu, které v České republice zaměstnávají stovky lidí se zdravotním postižením.
Jak je vidět, česká veřejnost vcelku odpovědně třídí, obce plní svou povinnost a provozují sběrná místa, jen u posledního článku recyklačního řetězce to trochu skřípe. Nutno ale říct, že je to velkou měrou dáno zákony, které se v této zemi někdy šijí horkou jehlou.
O autorovi| Jakub Veselý, spolupracovník redakce
