Západem proklínaný Hugo Chávez dokázal propojit i myšlenky Ježíše Krista a Fidela Castra. A masy chudých Latinoameričanů mu uvěřily
Když v květnu 2012 obsadil jezdec Formule 1 Pastor Maldonado v monopostu Williams první místo ve Velké ceně Španělska, jeho rodná Venezuela jásala. Bylo to poprvé, co závodník z tohoto jihoamerického státu vyhrál podobný závod. Navíc hlavním sponzorem týmu byla naftařská společnost PDVSA, kterou vlastní venezuelský stát. Přestože je Formule 1 považována za jeden z „nejburžoaznějších“ sportů, k oslavám se tehdy připojil i fanatický kritik kapitalismu a všeho, co s ním souvisí, prezident Hugo Rafael Chávez Frías.
Chávez, který byl jedním z nejkontroverznějších, ale současně i nejbarvitějších politiků světa, zemřel minulé úterý v Caracasu ve věku 58 let na rakovinu. Přestože byl Západem považován za vůdce s téměř až diktátorskými sklony, dokázal si získat v mnoha částech světa velký vliv, který podle všeho přetrvá i po jeho smrti. Jak se to tomuto Elvisovi Presleymu Latinské Ameriky mohlo podařit?
Časovaná bomba Chávez se narodil v chudé učitelské rodině
28. července 1954 ve vesnici Sabaneta.
V 17 letech vstoupil do armády, později studoval sociologii a politologii. Zásadním zlomem v životě tohoto vojáka byl únor 1992, kdy se pokusil o vojenský převrat. Ten skončil neúspěšně, protože měl na své straně jen desetinu armády. Byla to však chvíle, kdy se poprvé výrazně zapsal do povědomí většiny Venezuelanů. Tehdejší vláda si totiž počínala nepochopitelně a dovolila Chávezovi vystoupit v televizi. Jeho krátký projev se ukázal jako časovaná bomba, která vybuchla o několik let později.
Poražený pučista tehdy prohlásil, že svých cílů sice nedosáhl, ale že neuspěl jen „por ahora“ – pro tentokrát. Zaštítil se u toho jménem Simóna Bolívara, národního hrdiny boje za nezávislost na Španělsku, který je dodnes pro Jižní Ameriku modlou. Velká část veřejnosti (tři čtvrtiny Venezuelanů tehdy žily pod hranicí chudoby) tak najednou viděla postavu nového bojovníka proti vládní a stranické korupci, kleptokracii i autoritářství. Hugo Chávez si otevřel cestu k moci, přestože do roku 1994 seděl za převrat ve vězení.
V prosinci 1998 naprosto přesvědčivě vyhrál prezidentské volby. Hlavně proto, že v kampani slíbil chudým lepší život. To ostatně dělal až do konce svého života. „Jedině socialistická revoluce přinese štěstí všem lidem,“ říkal s oblibou.
Konec starých časů Chávez přitom nezničil zaběhlé politické strany, ony se spíše zlikvidovaly samy. Jakmile se ale socialistický blouznivec stal v únoru 1999 poprvé prezidentem, nastolil zásadní změny.
Různými úpravami ústavy, které si nechal potvrzovat v referendech, postupně neutralizoval parlament a jeho pravomoce převedl na ústavní shromáždění, které ovládl. Voliči mu pak odkývali téměř vše. Zejména proto, že díky výnosům z prodeje ropy spustil Chávez řadu sociálních a ekonomických programů, které pomohly milionům lidí.
Na zahraničí působila tato Chávezova politika téměř jako komunismus a neměla podle jeho kritiků nic společného s demokracií. Ovšem on tvrdil, že je to specifický „socialismus 21. století“, který nemá souvislost s bývalým režimem například v Sovětském svazu. Aby lépe odpovídal místním tradicím, tak ho inspiroval i křesťanstvím. Říkal, že „kapitalismus je cesta ďábla a vykořisťování“ a že „prvním socialistou byl Ježíš Kristus“. Ovšem porozumět někdy přesně tomu, co vlastně Chávez chtěl, není tak jednoduché.
Sice neničil úplně politický pluralismus, nechtěl systém jedné strany, ale opozici zákonnými kroky v podstatě odstavil. V ekonomice vyznával kolektivní vlastnictví výrobních prostředků a společné řízení firem, ale současně respektoval trh i soukromé vlastnictví.
Kolektivní prospěch měl vítězit nad akumulováním kapitálu jednotlivci. Hugo Chávez volal po rovnosti všech, ale chápal třídní rozdíly. Proto se někdy jeho idejím říkalo „chávismus“. A ten měl ohromný vliv i za hranicemi.
Evropo, slyšíš?
Čtrnáct let Chávezovy vlády nad Venezuelou je lemováno několika převraty, divokými stávkami, vzestupy i pády hospodářství, cenzurou a rušením některých médií, nesmírným antiamerikanismem, emotivními projevy i přátelstvím s některými diktátory. To vše bylo mnohokrát popsáno, nemá smysl to opakovat. Chávezova kariéra je však varováním i pro současnou Evropu: podařilo se mu uchopit reálnou moc díky tomu, že rozrušil klasický systém politických stran, dehonestoval ve své zemi liberalismus a kapitalismus jako takové a obrátil masy proti zkorumpovaným politickým stranám. Místo stran pak nabídl sám sebe. A to je něco, po čem volá i mnoho obyvatel starého kontinentu. Nedávný volební úspěch italského komika Beppeho Grilla o tom svědčí nejlépe.
Odborníci v souvislosti s Chávezem hovoří o takzvaném fenoménu outsiderů, kteří těží z krize demokratického systému. Říká se jim antistraničtí hráči a objevuje se termín neopopulismus. „Tato politika je silně personalistická, mobilizační a míří k dříve neorganizovaným masám. Lídr se snaží být obhájcem chudých a vyloučených ze společnosti. Neopopulismus je zapojen do demokratické hry, ale ve volbách se jeho lídr opírá spíše o své charisma než o institucionalizovanou stranu. … Liberální demokracie je postupně nahrazována plebiscitní demokracií,“ napsal analytik Dalibor Bartoš o Venezuele již v roce 2007 pro Asociaci pro mezinárodní otázky.
O něco podobného se dnes snaží různá hnutí a jednotlivci také v Evropě, včetně České republiky. Část veřejnosti si přitom myslí, že čas na radikální změnu nastal. Je už nový Chávez na obzoru? l
O autorovi| Viliam Buchert • spolupracovník redakce
