Nový italský premiér chce po Bruselu jiný recept na krizi. Stará léčba prý nezabírá
Kdo má v politice vize, měl by si zajít k lékaři. Heslo, které razil někdejší německý kancléř Helmut Schmidt, dodnes vypovídá o politickém řemesle více, než by si kdo přál. Muž, který vládl Německu v letech 1974 až 1982, byl rozený „reálpolitik“ a s oblibou říkával, že politika se má dělat krátkodobě, protože jeden nikdy neví, kde na konci volebního období skončí koaliční partneři, neřkuli vlastní partaj.
Schmidtovo heslo, které si mimochodem vypůjčil od filozofa Karla Poppera, je dobré pro každodenní politiku, má ale jedno velké úskalí. Co když se lékaři neshodnou na tom, jak vizi léčbou proměnit v obyčejné a slušné spravování věcí veřejných? A co když si pacient trvá na svém? Zdá se, že přesně před tímto problémem stojí nový italský premiér Enrico Letta, který minulý týden podnikl svoje představovací kolečko na trase Berlín-PařížBrusel (ne náhodou přesně v tomto pořadí).
Lettova vize je politicky i lidsky pochopitelná.
Chce Itálii zbavit nálepky jižanského potížisty eurozóny a do roku a půl ji vrátit na výsluní staré dobré původní party evropského klubu, v němž o šťastné budoucnosti pochybovali jen největší škarohlídi. Idylickou a klidnou dobu Letta ostatně sám zažil: před patnácti lety se načas stal italským ministrem pro Evropu. Letta byl jedním z politiků, kteří na Nový rok 1999 nadšeně vítali společnou evropskou měnu, jež měla dát po zavedení papírových bankovek o tři roky později Italům zapomenout na doby, kdy v peněžence nosívali tisícovku lir jako nejmenší bankovku. Jenže Letta se tak trochu chová jako pacient, jenž se chce zalíbit všem lékařským specialistům, které navštíví, zároveň si ale dokáže rýpnout a tvrdohlavě trvat na svém. V Berlíně potěšil kancléřku Angelu Merkelovou, společně se přiznali, že „vyslyšeli volání po evropské federaci“. Zároveň ale Letta dodal, že už si Italové nadále nehodlají utahovat opasky, za což si od kancléřky vysloužil káravý pohled.
V Elysejském paláci si zase zanotoval s francouzským prezidentem Francoisem Hollandem, s nímž se shodl na tom, že Evropa potřebuje stejnou rychlost a drsnost při zavádění prorůstových opatření, jaké panovaly při vymáhání fiskální konsolidace. Nakonec Letta ještě v Bruselu potěšil předsedu Evropské komise Josého Manuela Barrosa. Opět padala slova o „federální budoucnosti“ EU, i když italský premiér jemně Barrosa popíchl, aby se vážně začal zabývat nezaměstnaností mladých.
Pravda je, že si takové unijní mikroturné, při němž se navzájem chvíli mazal med kolem úst a chvíli to jemně skřípalo, Letta mohl dovolit. Zvláště pro Merkelovou není italský premiér snadným terčem techniky cukru a biče, kterou si kancléřka vyzkoušela na Řecích a Kypřanech. Řečeno lékařskou terminologií - Letta není obyčejný pacient poctivě čekající v předsálí. Je to kulich, kterého si je třeba hýčkat. A ve správnou chvíli vyždímat jménem celého ústavu, jehož pověst je s ním spojena.
Evropská centrální banka, kterou shodou okolností vede Lettův krajan Mario Draghi, má ve svém portfoliu přes 100 miliard eur v italských dluhopisech, přibližně stejně jako v řeckých, španělských, portugalských a irských bondech dohromady. A obrovskou expozici vůči Itálii mají i německé, francouzské nebo britské banky. Vyhrožovat italskému pacientovi, aby mlčel a tiše polykal hořké pilulky, tak není taktické. Zvláště když Itálie jako člen stabilizačního mechanismu ESM vydatně přispěla jiným, aniž by z něj profitovala.
Potíž je, že se konzilium zatím neshodlo, v jaké léčbě by Itálie (a s ní celá Evropa) měla pokračovat. Zatímco Hollande velí otočit kormidlo a místo úspor vymýšlet unijní programy na podporu zaměstnanosti a podnikání, OECD radí vytrvat v současném spořivém kurzu. Byť s tím, že se kvůli tomu ekonomika krátkodobě propadá. Prozatím to vypadá, že italský pacient se už kurýrovat nechce. Nemá na to ani čas - 18 měsíců, které si sám Letta naordinoval, je zatraceně krátká doba. Ne že by koncem roku 2014 musela Itálie po ekonomické stránce vypadat hůře než dnes. Do země kypící svěžestí a zdravím bude mít ale asi daleko. Ona přechozená chřipka se také ráda vrací.
O autorovi| Blahoslav Hruška, hruska@mf.cz
