Při projednávání novely zákona o ovzduší se na poslední schůzi Poslanecké sněmovny přihodilo cosi nečekaného. Místo rutinního aktu, který měl jen převést do české legislativy nepříliš závažná ustanovení z nařízení Evropského parlamentu, nakonec schvalovala naše dolní komora jednu z nejdůležitějších norem pro ochranu životního prostředí. Nejvíc se o to zasloužil poslanec za ODS Radim Chytka, když do sněmovny přinesl nápad, který má konečně zajistit účinnou ochranu občanů proti vzdušnému znečištění, zejména životu nebezpečnými prachovými částicemi. A to v místech s koncentrovaným průmyslem. Chytka navrhl zavést do české legislativy emisní strop a sněmovna mu to bez jediného hlasu odporu schválila.
Co je na tom tak převratného, když jsme až dosud byli ujišťováni, že máme už dost přísné zákony na ochranu ovzduší?
Emisní strop je určen především pro oblasti s tak vysokou koncentrací znečišťujících zdrojů, že i když každý z nich dodržuje zákonné limity, dohromady dokáží vyvolat nepřijatelně vysoké koncentrace a vytvořit neobyvatelné prostředí. Jak při tom nepomyslet na Ostravu. Zelená poslankyně Věra Jakubková ve sněmovně uvedla, že rok co rok panuje v ovzduší Moravskoslezského kraje nezákonný stav po období až dvou set dnů. Ale ani represivní orgány s tím nemohou nic dělat. Koho trestat, když nikdo nic neporušuje a každý je v normě?
Čelit by se tomu dalo i dosud platnými zákony. Ustanovení o integrovaném registru znečišťování i na takové stavy pamatují a umožňují úředníkům, aby podnikům uložili nižší limity emisí, než je povolená hranice, hrozí-li jejich koncentrace z více zdrojů. Jenže který úředník si dovolil přijít před zástupce obřích koncernů s takovým návrhem? Teď, po ustanovení emisního stropu, bude muset.
Devět let čekání
Poprvé tak do našeho zákonodárství vstoupí vedle emisního principu i princip imisní. Emisní strop bude stanoven pouze tam, kde dlouhodobě dochází k překračování škodlivých imisí. Co to bude obnášet pro znečišťující podnik? Do devíti let bude muset snížit emise na předepsaný strop, který nemůže být nižší než 70 procent současné průměrné emise. První dva roky bude podnik moci otálet, jenom nebude smět emise zvýšit. V následujících sedmi letech bude muset být pokles rovnoměrný.
Podnik, který by raději dal přednost skokovým změnám, má možnost si je vyjednat. Za předpokladu, že snížení emisí neskončí na sedmdesáti, ale na padesáti procentech. Lidé ohrožení například zmíněnými karcinogenními popílky ovšem nebudou vystaveni riziku, že je někdo bude devět let tahat za nos, skokovou změnu jen slibovat a nakonec tvrdit, že ji není schopen uskutečnit. I při takovém způsobu bude muset podnik po každých třech letech prokázat alespoň desetiprocentní pokles emisí.
Zákon, který bude ještě muset schválit Senát a podepsat prezident, se sice bude vztahovat pouze na obry, jejichž emise ročně přesahují 30 tun, ale u koho jiného s omezováním začít?
Kdo jiný se taky umí lépe bránit? Poslanec Chytka složil poklonu protihráčům z Hutnictví železa za dokonalý lobbing proti přijetí této normy. Vycházeli z toho, že třicetiprocentní snížení emisí popílků za devět let je přijatelné, pozměňovací návrh je správný, oni s ním jsou zajedno, strašně rádi by se chovali v souladu s ním, ale co je to platné, když je to po právní stránce nemožné…
Zkouškou hutním ohněm však bez úhony prošli i pracovníci ministerstva životního prostředí. Nic jim nebránilo v tom, aby velký úřad kopal za skupinku nikde nepojmenovaných iniciátorů, která připravila podklady poslanci Chytkovi. Ministerský rozklad zcela rozmetal lobbistické argumenty. Zákon byl i v očích ostatních poslanců obhájen.
Velkou pravomoc dává krajským orgánům. To ony získají nástroj, jak postupovat proti přílišnému imisnímu zatížení průmyslových oblastí. Málokomu při tom dochází, že s pravomocí mají kraje i povinnost emisní strop vyhlásit. A jak ujišťuje ředitelka České inspekce životního prostředí Eva Tylová, jejich rozhodnutí bude vynutitelné. Jen těch devět let je na vzdušná rizika takového kalibru trochu moc.
