Přehlédnout ji letos nešlo ani jako jednu z tváří DVTV a internet načas zaplavily parodie jejího selfie před katedrálou Notre-Dame. Emma se v otevřeném interview rozpovídala o propojování hudební a novinářské kariéry i o tom, jak se vypořádává s nenávistnými zprávami na sociálních sítích.
* Může mít láska vážně tolik podob, jak naznačuje váš nový klip k songu Over, ve kterém nakonec necháte svého partnera zemřít na poušti?
Láska má nekonečně mnoho podob. S Jordym máme kolem sebe docela dost lidí s narušenou osobností, což je velký zdroj inspirace. Nový klip je vlastně trochu nevšedním návodem, jak se dá naložit s milovaným člověkem, když si dovolí vás přestat milovat… Může se to řešit i takto. Samozřejmě jde o nadsázku, kterou si každý má vyložit po svém.
* Jak důležitý je pro vás Jordan jako hudební kolega a mentor?
Nejdůležitější ze všech lidí na světě, v posledních letech jsem máloco psala bez něj. Over jsem složila asi před rokem na chalupě, je to převážně moje píseň, ale text psal skoro celý Jordy. Je pro mě zásadní mít ho pořád u sebe i kvůli komunikaci s dalšími hudebními spolupracovníky. Mám jasnou představu, jak mají věci znít, ale mé instrukce lidem, kteří ji mají technicky zrealizovat ve studiu, jsou šílené. Jordy ví, co myslím tím, když třeba ve studiu začnu napodobovat různé zvuky. Je mým tlumočníkem dalším kolegům a je taky nekonečným zdrojem hooků v čele s refrénem skladby No Fire. Tentokrát mě bavilo se podílet na produkci novinky společně s Tomášem Havlenem, u kterého si vážím toho, že i navzdory našemu rozdílnému vkusu ho neurážejí moje devadesátkové kýčovité požadavky.
* Co to znamená?
Miluju Beatles, mám ráda Stevieho Wondera, ale hned za nimi jsou Spice Girls, Backstreet Boys a moje devadesátkové dětství. Pořád ho propašovávám do své hudby, protože ve mně vzbuzuje spoustu pocitů.
* Jsou pro vás devadesátá léta důležitá třeba i v módě a podobně?
Vlastně ani ne, ale mám pocit, že se nějakým způsobem promítají do všeho, co dělám. Devadesátky jsou jednoduše určujícím obdobím mého dětství, kdy člověk podvědomě vnímá spoustu podnětů. Já toto období strávila ve Francii, takže jsem navždy v zajetí tehdejší tamní popové scény. Lara Fabian, Tina Arena, Jennifer… Jedna slaďárna vedle druhý.
* Věříte v guilty pleasures, nebo by měl být člověk hrdý na všechno, co má rád?
Určitě měl, ale tuto myšlenku vůbec neodmítám. Mojí guilty pleasures jsou teď nějakou dobu pořady Jaromíra Soukupa. Škoda, že jich nemá víc! (smích) Jinak mám na Spotify playlist Emma’s Guilty Pleasures, což je taková směs náramně kýčovitých devadesátkových popin, za které bych se možná měla stydět, a několika kvalitních tracků kvůli alibi. Pravdou ale je, že každá položka v tomto playlistu se mi líbí stejně.
* Když už jsme u těch žánrů, označila byste svou tvorbu stále za alternativní pop, nebo už se v tomto ohledu vnímání Čechů změnilo?
Já si myslím, že dělám čistý pop a že na něm alternativního není vůbec nic. Ale když vidím, co se dostává mezi trendy na YouTube nebo na výsledky různých anket a na poslechovost konkrétních českých umělců na digitálních platformách, tak musím uznat, že ta moje hudba do zdejšího mainstreamu patřit asi nemůže.
* Řekl bych, že podobně to mají třeba Never Sol, Viah nebo Zofie Dares, se kterými jste se objevila ve videoklipu od Lazer Vikinga. Cítíte, že jste tak trochu rozkročené mezi dvěma scénami, tedy příliš alternativní na mainstream a příliš populární na underground?
Je to tak. S holkami z této fiktivní kapely Kuby Kaifosze nás spojuje taky to, že všechny zpíváme v angličtině. Už to nás automaticky katapultuje do té alternativní scény. Asi je to z nějakého důvodu historicky dáno, většina lidí preferuje písničky v češtině, a ideálně ty písničky, co už znají. Řešili jsme to už s Jirkou Burianem u mé debutové desky, písnička Velvet Dress dokonce existovala v české verzi a jmenovala se Moderní básník. Jirka se mi za ten text doteď směje, přestože jeho tatínek, věhlasný písničkář Jan Burian, říkal, že to bylo moc hezký!
* Napadlo vás někdy, že byste zpívala kompletně v češtině?
Ano, ale neudělala jsem to ze dvou důvodů. Zaprvé v sobě stále mám takovou malou naději, že bych se svou hudbou vystoupila i mimo tuto zemi. Zadruhé jsem sama sebe přistihla v myšlenkovém pochodu, že jediným důvodem pro češtinu by vlastně bylo to, aby se moje tvorba dostala k více lidem. Což je prostě kalkul. Umělecký záměr by měl být vždy čistý. Toto mě naučil můj tatínek. Celý život si stál za tím, že rock’n’roll se dělá v angličtině a sám kvůli tomu vlastně obětoval svou pěveckou kariéru a stal se producentem. Vykašlal se na ego, a protože měl smysl pro realitu, tak věděl, že bez francouzštiny se ve Francii nikdy úspěšným zpěvákem nestane.
* Takže zůstáváte oddaná původnímu plánu.
Zatím jsem to nevzdala, přestože si uvědomuju, že ačkoliv v Praze vyprodám klub, tak v menším městě na můj koncert může přijít třeba 20 lidí. Mojí teoretickou cílovou skupinou asi nikdy nebudou desítky tisíc lidí. Což může být trochu frustrující, když si člověk jako dítě vysní, že z něj jednou bude pop star. Naštěstí jsem si ale v životě našla i další uplatnění, která mě činí šťastnou.
* Vnímáte fakt, že jste zároveň veřejně známou osobností, jako výhodu, nebo nevýhodu v rámci hudební kariéry?
Myslím, že to není dostatečně solidní důvod pro to, aby chtěl člověk platit 200 korun za lístek na koncert. Může to pomoct asi hlavně k tomu, že si vaši hudbu někdo pustí ze zvědavosti, protože vás zná odjinud. Takže to může být určitý benefit do začátku, ale nic trvalejšího vám to nezaručí.
* Jak vlastně snášíte kritiku a nenávistné komentáře na sociálních sítích?
Jak kdy. Kdykoliv ráno zapnu telefon, musím počítat s tím, že mi tam přistane několik „krásných“ zpráv od lidí, které neznám. Denně jich přijdou desítky. Vzácné nejsou výhrůžky fyzickou likvidací ani narážky na to, že moje dcera bude mít nešťastný život kvůli tomu, jakou má mámu, kvůli tomu, že je její tatínek z Izraele, a ještě ke všemu Arab, nebo kvůli tomu, jaké jsme jí dali jméno. Komentáře se často týkají i mého příjmení, případně toho, že jsem vítačka, sluníčkářka a havloidka. Asi není možné, aby tento konstantní tlak se zdravým jedincem ani trochu nezamával. Občas se to nepřežene tak rychle, jak by si člověk přál. Zásadní je se rychle zvednout, vzpamatovat a být s lidmi, kteří vás mají rádi. V zajetí té virtuální reality se totiž lehce dá propadnout pocitu, že vás nemá rád nikdo.
* Měla jste kvůli tomu někdy tendenci skončit s novinářskou profesí?
Dlouho jsem o tom nechtěla mluvit, ale dubnová kauza selfie Notre-Dame pro mě byla zlomová. Uvědomila jsem si, že není potřeba předstírat hrdinství úplně pořád a před všemi. Agresivita těch stovek zpráv denně byla neuvěřitelná, po pěti dnech člověk získá pocit, že to nikdy nepřestane. Přepadla mě panika, že už nikdy nebudu moct otevřít e-mail, aniž by se na mě vylil kanál nenávisti. Samozřejmě tím teď potěším své hatery. Ale ještě větší výhrou by pro ně bylo, kdybych ztratila autenticitu a předstírala, že jsem nonstop o. k. Několik dní po začátku kauzy selfie jsem poprvé vážně zauvažovala nad tím, že bych se odklidila z veřejného života. A je možné, že kdybych už před lety tušila, co všechno tento život, tato jáma, obnáší a čeho všeho je schopný ten anonymní svět trollů a všemožných vesměs frustrovaných existencí, tak bych si to možná bývala rozmyslela. Ale čas nejde vrátit zpátky. A i kdyby, třeba bych se přecenila a šla do toho znovu. Protože svou práci miluju. Mimochodem, v tom dubnu mi hodně pomohli kolegové z DVTV, v tomto ohledu to byl drsný, ale taky dost spolehlivý test charakteru.
* Vzpomněl jsem si taky na track Emma Smetana, který vám loni věnovali rapeři Robin Zoot, Yzomandias a Nik Tendo z labelu Milion+. Dotklo se vás to nějak?
Určitě nejsem cílovkou Milion+. Z trapu mám takový podivně agresivní pocit, který mi nedělá úplně dobře, a asi se trochu míjím i generačně. Nejdřív jsem vůbec nevěděla, jak si ten track přebrat. Proto jsem se na to zeptala pár lidí, kteří na rozdíl ode mě této scéně rozumí. Všichni mi vlastně řekli, že je to takové zvláštní vyjádření lásky. A proti love letteru přece nemá cenu protestovat. Jednou jsem se s Robinem Zootem setkala osobně a byl moc milý a zdvořilý. Ujišťoval se, že mi to nevadí, měl s sebou další členy crew a měli ze mě až dojemný respekt. Tak jsem z toho usoudila, že naživo jsou Milion+ hodní kluci. Z Pardubic, myslím. Až mi skoro bylo líto, že nejsou tak hrozně drsní, jak je lidé vnímají. Jak říkám, rock’n’roll to má v této zemi těžký.
O autorovi| Vojtěch Tkáč @vojta_tkac
