Přelom srpna a září se jevil jako ideální termín, kdy na cestě už není tolik poutníků a počasí nebude tak horké jako v létě. S hlavou plnou cenných rad, s průvodcem děděným generací kamarádů a krosnou plnou (ne)potřebných věcí jsem se na konci srpna vydala na cestu. Rozhodla jsem se z časových důvodů jít centrální portugalskou trasu.
Přílet do pitoreskního městečka na severu Portugalska schovaného v husté síti bouřkových mraků nemohl být mystičtější.
Mé první kroky mířily ihned ke slavné portské katedrále Sé, kde jsem si vyzvedla poutnický průkaz neboli kredenciál. První razítko, první žlutá šipka a mohla jsem vyrazit. Na mém batohu nechyběla ani svatojakubská mušle, poznávací znak všech poutníků.
Porto má to štěstí, že disponuje skvělým dopravním spojením k oceánu. Lehce se tak vyhnete přechodu rušných silnic a industriální zóně. Vystoupila jsem na konečné stanici metra schované v mlze a za doprovodu dunícího Atlantského oceánu jsem se vydala hledat první šipku. Byla schovaná hned vedle stanice a o pár kroků dál následovala další.
Žluté šipky postupně doplněné o svatojakubskou mušli a milníky se staly euforickými místy dodávajícími energii. První zápis v poutnické knize a první noc ve veřejné albergue se třiceti poutníky z celého světa mi navždy zůstanou v paměti.
BUDÍČEK V ŠEST RÁNO
I když jsem si říkala, že prvních 26 kilometrů nebylo tak náročných, věděla jsem, že je to jen začátek dlouhé cesty. První moment mého panického záchvatu přišel, když jsem si sundala spací masku a vytáhla špunty z uší. Bylo šest hodin ráno a v celé místnosti pro třicet poutníků jsem zůstala už jenom já. Všichni odešli. Moment hrůzy mě vmžiku vytáhl z postele rovnou na cestu. „Krásných 36 kilometrů přede mnou,“ říkala jsem si.
Historické městečko Barcelos jsem ještě za tmy opouštěla s nadšením a touhou popasovat se s jednou z největších výzev celé trasy. Procházela jsem kukuřičnými poli, vesničkami, vinicemi i lesy. S ubíhajícím časem a přicházejícím vedrem mi docházely síly i voda. V půlce dne, zcela vyřízená po 25 kilometrech chůze ve 33 stupních, jsem narazila na místo zvané Oáza pro poutníky. V zahradě schované mezi keři vinné révy odpočívaly dvě Australanky. Oběma bylo přes sedmdesát a energie měly na rozdávání.
Paní domu byla úžasná postarší dáma rozdávající lásku na první pohled. Po zhruba hodinovém odpočinku jsem se rozhodla pokračovat. Dostala jsem asi tucet požehnání, tašku plnou ovoce a velké upřímné objetí od cesty. „Poslouchej Caminho, tvůj vnitřní hlas ti ukáže pravou cestu,“ zněla její pro mě zatím nepochopitelná slova. A tak se téměř svatá Kateřina vydala vstříc posledním jedenácti kilometrům.
VE DVOU SE TO LÉPE TÁHNE
Hlava nesmírně toužila dokončit nejtěžší úsek cesty, ale tělo brzy začalo volat o pomoc.
Únava přicházela velmi rychle. Naděje na úspěšné zakončení trasy v místě zvaném Ponte de Lima se postupně vytrácela. Lehla jsem si na lavičku a dopřála si půlhodinový šlofík. Po probuzení jsem celá rozespalá, špinavá a se spálenými rameny přemýšlela co dál. A vtom jsem potkala Carla. Němce studujícího medicínu v Sofii, který ihned po svatojakubské cestě vyrazil na Kilimandžáro. S určitou nadsázkou teď mohu říct, že mi ho osud přihrál do cesty. Společně jsme těch krásných, ale útrpných 36 kilometrů došli.
Vlastně jsme společně ušli rovných dvě stě kilometrů.
Jeden z nejkrásnějších dnů pak nastal po překročení hranic Španělska čtvrtý den cesty. Historické městečko Tui plné kamenných uliček, delikátních tapas a lahodné sangrie.
Postupem času jsme na cestě začali potkávat stále stejné tváře poutníků, se kterými jsme se neustále míjeli a scházeli se večer v poutnických ubytovnách albergue, které poskytovaly místo až pro padesát lidí v jedné místnosti. S klesajícím počtem zbývajících kilometrů rostl počet poutníků a budíček se musel posunout na pátou hodinu ranní.
Ubytovny nešly zarezervovat dopředu, takže kdo dřív přišel, ten dostal postel. A to se nám jednou stalo osudným.
Na druhý nejdelší úsek pouti jsem se vydala s Carlem a také s Angličany Rafem a Molly a Portugalcem Rafaelem. Kopcovitý terén, horký vzduch a dlouhých 34 kilometrů.
Šli jsme společně, ale i sami. Každý si na cestě našel své, ale vždy jsme se někde sešli. Stejně jako pátý den, kdy jsme zjistili, že v populárním španělském městečku Redondela už není místo v ubytovně a hostely jsou vyprodané. Nejbližší možné ubytování bylo pět kilometrů daleko. Se slzou v oku jsem zvedla těžký batoh a vydali jsme se společně na cestu. Ten den jsem si sáhla na dno fyzických sil. Nebudu lhát, 40 kilometrů dlouhá trasa nebyla procházka růžovým sadem.
BOJ O MÍSTA
Šestý den cesty jsme šli všichni naposledy společně. Závod do města Pontevedra připomínající Hunger Games v boji o místo v poutnické ubytovně, která nabízela asi sedmdesát míst. Vtipné? Pro poutníky ne! Vyráželi jsme v šest hodin ráno, na místo dorazili v poledne. Umístili jsme se na 65. místě. Štěstí nám přálo, a společně jsme si tak mohli uvařit večeři, vypít nekontrolované množství piva a rozloučit se.
Sedmý a osmý den cesty se nesly ve znamení vinic. To znamenalo jediné: nemohla jsem ujít ani kilometr, aniž bych se zastavila a neokusila alespoň kousek hroznu. Nutno podotknout, že měl se mnou Carl zlatou trpělivost. Nejen pokud jde o mou zálibu ve sladkém španělském víně, ale také při ranním vstávání. Taky patříte mezi ty, kdo při budíčku prosí, aby mohli spát ještě o pět minut déle? Několikrát za sebou? Vítejte v mém světě!
A on na mě vždycky čekal, i když nemusel.
A pomáhal mi, když jsem už prostě nemohla. V nouzi poznáš přítele.
Poslední úsek, tedy osmý den, jsme se museli rozloučit. Carlovi letělo druhý den letadlo. Se slzičkou v oku a pohnutím v srdcích jsme si řekli „Bom Caminho“ a zamávali si na cestu. Ještě jsem stihla zavtipkovat, že do Santiaga stihnu dojít dopoledne, a pokud to splním, tak na mě musí čekat před katedrálou s vychlazeným pivem v ruce. Pousmál se.
POSLEDNÍ DEN POUTNÍKEM
Poslední noc jsem strávila s kamarádkami z Barcelony, které se k nám přidaly po cestě. Víno a večeře v poutnické ubytovně v prostorách starého kláštera. Znělo to jako cosi nereálného, co mě strašilo tím, že tahle krásná pohádka už brzy skončí. Ráno jsme se vydaly společně, ale posledních 23 kilometrů jsem šla sama. Potřebovala jsem slyšet své kroky a sledovat tok vlastních myšlenek. Ta samota, které jsem se zpočátku bála, se najednou stala přítelem, který mi ukazoval směr. S bušícím srdcem jsem sledovala ubíhající čísla na milnících před Santiagem. Co se odehrávalo v mé hlavě při posledních kilometrech, neodkážu popsat slovy. Ale já to fakt zvládla! Rovných 260 kilometrů, v pravé poledne s pouhým jedním puchýřem na patě jsem stanula před katedrálou v Santiagu de Compostela. A víte co? On tam byl! Carl tam na mě fakt čekal a měl s sebou i to pivo. Společně jsme počkali na holky, zatančili si s tradičními maskami a vydali se vyzvednout certifikát. Caminho vytváří nečekaná a pevná přátelství, která se v reálném světě tvoří mnohem delší dobu.
POHÁDKY JE KONEC
Víte, proč všechno jednou končí? Aby něco krásného mohlo znovu začít. A tak jsem s úsměvem na rtech vyzvedla certifikát a vydala se ze Santiaga dál až na samotný konec světa. Nejzápadnější cíp Španělska, cíl moha poutníků zvaný Finisterra. Podle tradice zde poutníci pálí své oblečení. Nultý milník vás pak ujistí v tom, že je to opravdu konec. Bílý maják nacházející se na útesech obklopených vlnami rozbouřeného oceánu vám doslova vyrazí dech a ovane vás větrem, který odnese to špatné a přinese jen to dobré.
Ne, není to pohádka. Caminho de Santiago vám neřekne, co je vaším životním štěstím a posláním. Cesta vám ale ukáže směr a ostatní už je pak na vás. Zde se hodí jedno velké klišé, a to, že cesta je v tomto případě opravdu cíl. Potkala jsem lidi z celého světa nesoucí si na ramenech kromě veliké krosny i vlastní velké problémy. Bylo zajímavé povídat si, co právě je dovedlo na Caminho.
Já mohu s jistotou potvrdit, že tato cesta byla mých nejkrásnějších 260 kilometrů v životě. I když mi to všechno došlo, až když jsem doma seděla na gauči s poutnickým certifikátem v ruce. Tak „Bom Caminho“!
O autorovi| Kateřina Chalupová @katachalup
