Manažer, jehož kariéra začala v německé firmě na křupky, nakonec řídil největší energetickou společnost v Česku
Pověst nejbohatšího a nevlivnějšího českého manažera posledních 15 let, kterého záchrana plzeňské Škody vynesla do vedení ČEZ, kalí jen spekulace o zákulisních obchodech a vazbách s politiky.
Martin Roman se pro úspěch snad už narodil. Dobré vzdělání získal na pražských právech i na univerzitě ve švýcarském St. Gallenu a hned po škole zamířil na vysoký post do německé potravinářské firm y Wolf Bergstrasse. Dril a poněkud přehlíživý přístup německého vedení k nápadům 23letého mladíka jej však neuspokojovaly. Brzy mu došlo, že přes vlka, který peče křupky, díru do světa neudělá.
A tak si našel novou výzvu. Již v roce 1994, tedy v 25 letech přijal práci pro společnost Ekoklima a začal řídit radotínskou Janku v situaci, kdy dříve úspěšný socialistický podnik vyrábějící klimatizace pomalu, ale jistě klesal ke dnu. A tak se začal první příběh Romanova úspěchu. Podařilo se mu firm u restrukturalizovat a přivést do ní zahraniční kapitál v podobě renomované americké firmy Lennox.
Jenže Roman nechtěl dělat ani pro Američany, a hledal další příležitost. Kromě jiného v pozoruhodné společnosti expolitika ODA Pavla Bratinky. Konzultační a lobbistická firma Euroofice PrahaBrusel byla jistě dobrým místem pro sbírání kontaktů, nicméně Romanova opravdu první velká šance a vstupenka do manažerské extratřídy přišla až pak.
ZÁCHRANA ŠKODOVKY Jeho angažmá ve Škodě Plzeň bylo oním katapultem, který jej o pár let později vystřelil až na vrchol českého byznysu. A právě ve Škodě se velmi názorně projevily jeho nejsilnější stránky, tedy schopnost obklopovat se špičkovými a loajálními spolupracovníky, umění jednat se státní správou, politiky i médii a nacházet ve vhodný okamžik ty správné kompromisy.
Plzeňský průmyslový gigant byl po působení Lubomíra Soudka v katastrofálním stavu, neschopný splácet úvěry a bez peněz na provoz i na výplaty. Tisíce lidí mohly přijít o práci ze dne na den. Na tohoto umírajícího koně usedl Martin Roman v roce 2000 s podporou věřitelů i vedení Konsolidační banky, jež měla od vlády Miloše Zemana úkol revitalizovat český průmysl.
Roman tehdy ve spolupráci s šéfem Konsolidační banky Kamilem Zeiglerem a jeho náměstkem, dnes šéfanalytikem týdeníku Euro Mirkem Zámečníkem, realizovali transakci, kdy ze Škody Plzeň vyvedli 19 dceřiných společností do nově vytvořené Škody Holding za znalcem určenou cenu. Věřitelé a Škoda Plzeň dostali směnky, které pak ve Škodě Holding částečně kapitalizovali, a zbytek jim měl být vyplacen po třech letech.
Projekt se podařil. Fabrika se rozjela, a i když původní Škoda Plzeň nakonec spadla do konkurzu, bylo revitalizaci možné označit za jasný úspěch. Poté holding začal rozprodávat dceřiné společnosti a z výnosů splácel dluhy a stabilizoval firm u.
ŠKRALOUP JMÉNEM APPIAN Stát reprezentovaný Českou konsolidační agenturou v roce 2003 prodal svůj 49procentní podíl skupině Appian, o níž se již tenkrát celkem otevřeně spekulovalo, že je zástěrkou pro skupinu kolem Antonína Koláčka z Mostecké uhelné. Tento prodej je škraloupem Romanova životopisu, protože se po celou dobu spekulovalo, že Appian sehrál roli pouhé skořápky, za níž stáli skuteční vlastníci, škodováčtí manažeři kolem Martina Romana. To by nebylo na tehdejší dobu nic až tak neobvyklého – kdyby se ovšem šéf této party nestal v roce 2004 generálním ředitelem ČEZ, jenž byl logicky klíčovým zákazníkem Škody.
Dnes lze s jistotou říci jediné: přesvědčivý důkaz, že Martin Roman byl za svého šéfování polostátního gigantu ČEZ bene? cientem Škody, dosud nikdo nepředložil. A sám Roman to vehementně popírá.
Ovšem s jeho kolegy a zároveň osobními přáteli Michalem Krskem, Jiřím Zatloukalem či Michalem Koreckým je to poněkud jinak. Ti se stali oficiálními vlastníky posledního pozůstatku původní Škodovky, dnes velmi úspěšné Škody Transportation. A jsou i Romanovými sousedy ve Velké Chuchli.
Ve stejné lokalitě vlastnil svého času pozemek i Petr Šikoš, který byl konkurzním správcem zbytkové Škody a s nímž musel Roman v roce 2000 dojít ke shodě, aby dokázal v Plzni realizovat svůj záchranný plán. A Roman se ke svým přátelům hlásí zcela veřejně dál, přestože mu to nedělá právě v tento okamžik dobrou službu.
GENERÁLEM ČEZ Usednutí do křesla největší státní firmy bylo logicky dalším krokem v kariéře ještě ani ne 35letého muže. Jeho předchůdce Jaroslav Míl byl odejit, protože odmítl vyslechnout dobré rady sociálně demokratických politiků (zejména Vladimíra Špidly a Stanislava Grosse) a přihlásil se do privatizace Severočeských dolů. Jeho krok byl logický – ČEZ chomutovské doly potřeboval a přenechat je levně Koláčkovi a jeho Mostecké uhelné byl nesmysl hraničící s trestným činem. Takže letěl, privatizace Severočeských dolů byla zastavena a do ČEZ se hledal nový generál.
Martin Roman konkurz s přehledem vyhrál, protože měl tehdy za zády premiéra Grosse. Nicméně i on dobře věděl, že Severočeské doly ČEZ potřebuje – a proto je také nakonec koupil. Velmi rychle tak prokázal, že opravdu umí s politickými pány chodit na led a nohu si při tom nezláme.
Nedělal to zadarmo. Tehdejší ministr financí Bohuslav Sobotka nastavil manažerům i dozorčí radě ČEZ motivační program spočívající v participaci na zvyšování tržní kapitalizace firmy. Manažeři nakupovali od státu předem určené množství akcií v kurzu platném ke dni jejich příchodu do firmy. Když přišel Roman do Duhové ulice na pražské Pankráci poprvé a recepční se ho ptala, co je vlastně zač, že se dobývá na ředitelství, činil ten kurz asi 139 korun. V dobách největší slávy ČEZ to bývalo i desetinásobně víc a také dnes by byl Romanův nákup celkem ziskový.
Roman tak dnes disponuje majetkem v řádu mnoha stamilionů. Investuje nejen do bohulibých projektů, jako je škola Václava Klause mladšího PORG či benefice Čtení pomáhá, ale i do různých výdělečných podniků. Tam však často neveřejně a ve spolupráci s advokátem Josefem Brožem, který kromě jiného spravuje fondy privátního kapitálu. BYZNYS A POLITIKA Z hlediska státu coby vlastníka téměř 70 procent akcií ČEZ znamenalo Romanovo působení v čele firmy jednoznačně přínos, navzdory všem spekulacím o podivných obchodech a zákulisních vazbách. Schopnost jednat s politiky a domluvit se s nimi prokázal Martin Roman mnohokrát. Nakonec mu to přivodilo malér v podobě slavné toskánské dovolené, kde se potkal s premiérem Mirkem Topolánkem, lobbistou Markem Dalíkem, exministrem průmyslu Milanem Urbanem a dalšími. Roman sice dodnes tvrdí, že jeho přítomnost byla souhrou náhod, ale věří mu to jen málokdo.
Roman se dokázal domluvit nejen s politiky, ale i s byznysmeny. V ostrém a veřejném sporu se ocitl jen se dvěma mocnými muži.
S Andrejem Babišem, který mu nemůže přijít na jméno z veřejnosti neznámých důvodů. V této souvislosti se hovoří především o Romanově lobbingu proti státní podpoře bioplynových stanic.
Tím druhým, kdo měl nakonec zřejmě významný podíl na Romanově odchodu z výkonného vedení ČEZ, byl Pavel Tykač. Roman s ním a jeho mosteckými doly vedl několikaletou válku o ceny uhlí a jejich dodávku do elektrárny Počerady. Tykač požadoval násobné navýšení ceny a její svázání se světovou cenou černého uhlí. V době nejvyostřenějšího jednání se v médiích objevily dokumenty spojující Romana a jeho manažery ze Škody s prodejem firmy Appian. A Tykač, protože mostecké doly koupil od lidí, kteří byli s Appianem úzce spojeni, mohl mít k dokumentům přístup.
Roman proto odešel z pozice generálního ředitele, kterou přenechal Danielu Benešovi, svému spolužákovi a mnohaletému spolupracovníkovi. Ovšem z postu předsedy dozorčí rady měl a stále má na chod ČEZ nemalý vliv, byť se Beneš nakonec s Tykačem dohodl víceméně proti Romanově vůli.
Po nástupu vlády Jiřího Rusnoka se opět objevily zaručené zprávy, že Martin Roman končí i v dozorčí radě. Ale ukázaly se lichými. Přesto sám Roman nepochybně počítá s tím, že v ČEZ jednou skončí. Jde mu jen o to, aby si aranžmá odchodu určil sám. Ve 44 letech se na penzi určitě nechystá a způsob odchodu nepochybně ovlivní jeho další kariéru.
Důkaz, že Martin Roman byl za svého šéfování polostátního gigantu ČEZ beneficientem Škody, dosud nikdo nepředložil. A on sám to vehementně popírá.
O autorovi| paralp@mf.cz