Budeme muset stůj co stůj...
Celý podtitul: Budeme muset stůj co stůj najít průnik obou koncepcí, je přesvědčen ministr životního prostředí
Závěr působení Ladislava Mika v roli ministra životního prostředí se blíží. Jak bylo předem dohodnuto, vrací se v prosinci na post ředitele direktoriátu ochrany přírodních zdrojů Generálního ředitelství pro životní prostředí Evropské komise (EK). Zvěst, že setrvá do konce Fischerovy vlády, byla jen informačním šumem. V posledních dnech Miko překvapil nečekaným předložením koncepce státní ochrany klimatu, dvojčete státní energetické koncepce (viz rozhovor s Tošovským s. 60).
EURO: Co vězí za touto bleskovou akcí? MIKO: Moje přesvědčení, že energetická a klimatická koncepce se musejí projednávat spolu. Nechat rozbíhat diskusi o energetice bez relevantních a nutných informací o klimatu by byl nesmysl. Proto jsme práce na dokončení koncepce urychlili a vyšli jsme s ní okamžitě ven. Oba návrhy se budou doplňovat, nebo budou jeden druhému oponovat, než se dobereme k nějakému průniku.
EURO: Věříte, že se s ministrem Tošovským domluvíte? Pojetí některých záměrů v obou koncepcích je jako oheň a voda… MIKO: Neříkám, že se domluvíme my dva, protože diskuse bude probíhat přinejmenším do konce této vlády. Dohoda bude s největší pravděpodobností na mém nástupci. Problém ale není v tom, jestli se chceme nebo nechceme domluvit. Domluvit se musíme, protože musíme splnit svoje klimatické závazky a zároveň musíme zabezpečit energii pro lidi, pro náš průmysl, pro naše firmy. Všechny argumenty se budou muset poskládat na stůl a bude se muset vybrat varianta, která naplní všechny potřeby. Není možné, aby byla energetická koncepce schválena, aniž by brala v úvahu klimatické dopady. Z toho pramení můj optimismus, že na konci bude dohoda.
EURO: Důležitým bodem představené energetické koncepce je protržení limitů těžby uhlí. Je to pro ministerstvo životního prostředí přijatelné?
MIKO: Určitě ne a už vůbec ne v tuto chvíli. Není to nezbytné. Problém dostatku či nedostatku uhlí dnes existuje spíše ve struktuře dodávek a objednávek, než v tom, že by nebylo dost uhlí. Naopak, je ho bez jakýchkoli omezení k dispozici obrovské množství. Když spočítáme jednoduchou trojčlenku, vyjde nám, že je přinejmenším na nějakých třiadvacet pětadvacet let uhlí dost. Bezprostřední nedostatek nehrozí.
Druhý aspekt je ještě vážnější. Kvalitní uhlí, které leží pod Krušnými horami, může mít ve vzdálenější budoucnosti strategicky daleko větší hodnotu i význam, než ho prostě vydolovat a spálit. Nebo nedej bože vyvézt, ať už přímo nebo v podobě elektřiny. Ministerstvo životního prostředí v současné době nemůže akceptovat myšlenku prolomení územních limitů. A to nemluvím o oprávněných obavách občanů, kteří tam žijí a kteří by přišli o svoje domovy.
EURO: Novodobému uhlobaronovi Tykačovi se však podařilo dostat do pozice rukojmích i další občany. A to ty, kteří jsou napojeni na centrální zásobování teplem. Ekonomicky zatlačil na teplárny, a ty najednou začaly křičet: „Prolomte limity, je tam naše uhlí.“ A straší lidi zdražováním tepla… MIKO: Je pochopitelné, že majitel dolu, který už za chvilku na ty limity narazí a za nimi vidí obrovské zásoby uhlí, tak je bude chtít prolomit. Ale my se bavíme o energetické politice státu, nikoliv jedné firmy. Uhlí před limity máme dost. Pro všechny teplárny to bohatě stačí. Nikde přece není řečeno, že ta či ona teplárna musí nutně nakupovat uhlí ve stejné lokalitě, jak to dělala posledních deset nebo dvacet let. Litvínovská uhelná nechtěla prodlužovat dlouhodobé smlouvy, byť mohla, pravě proto, že chce zvednout ceny uhlí. A taky chce vytvořit tlak, aby se prolomily limity. Každý z aktérů pochopitelně hraje svoji hru. Ale úkolem vlády a vůbec každého hospodáře, který uvažuje víc než pět let dopředu, je myslet v širších souvislostech.
EURO: Nepatří k těmto souvislostem, že limity těžby uhlí vzápětí padnou?
MIKO: Slib premiéra, že tato vláda limity neprolomí, se myslím dá brát vážně. Nicméně diskuse o tom bude ohnivá. Možnosti prolomit či neprolomit budou podle mě traktovány stejně často. Převládne-li strategické uvažování, limity určitě nepadnou. Vytěžením bychom ztratili dlouhodobou výhodu, zničili lidem jejich prostředí k bydlení. A v podstatě bychom za to nezískali nic než udržení nějakého starého způsobu výroby energie, který stejně dlouhodobě neudržíme. Navíc by to zvyšovalo bilanci vypouštěných skleníkových plynů.
Předpokládám, že návrhy obou koncepcí povedou k diskusi v celé společnosti. Lidé si uvědomí nejen, co by znamenalo prolomení limitů, ale i zvětšení těžby uranu. Už to nebude jenom otázka pro lidi v daném regionu, ale určitě to bude širší diskuse o tom, kam by stát měl směřovat s energetikou. Očekávám, že diskuse patrně připustí nějaké dílčí doplnění soustavy jaderných elektráren, ale nedopustí prolomení hnědouhelných limitů nebo rozšíření těžby uhlí. Názor našeho ministerstva je známý, my se kloníme k úsporám a k obnovitelným zdrojům.
EURO: Kolem obou koncepcí přepokládáte diskusi celé společnosti. V nově schvalovaných zákonech se však účast veřejnosti stále víc oslabuje, ne-li úplně vytrácí. Totéž však šlo vypozorovat i novelách ekologických zákonů, které jste nedávno představoval v Senátu. MIKO: Já nemám pocit, že by to šlo od nás. Že bychom my předkládali něco, co omezuje účast veřejnosti. Ale všechno, co jde do vlády, se předkládá k meziresortnímu připomínkování a my musíme hledat průchozí varianty. Někdy to prostě znamená určitý ústup v některých bodech. Na tom, aby se veřejnost měla možnost ke všemu vyjádřit, principiálně trváme. Někde však je ta účast širší a někde užší, ale to je odraz politické reality. V novele zákona o posuzování vlivu staveb a činností na životní prostředí (EIA) se nám naopak v Poslanecké sněmovně i v Senátu podařilo prosadit přístup takzvané dotčené veřejnosti, kterou většinou reprezentují nevládní organizace, k soudu. Zástupci veřejnosti mohou podat žalobu, pokud mají pocit, že EIA nebyla zpracována správně. Tímto krokem by se nám zároveň podařilo odvrátit soudní řízení České republiky s Evropskou komisí pro porušení evropské legislativy (infringement).
EURO: Jenže Evropská komise i dotčená veřejnost jsou krátké na prezidenta Václava Klause. Využil své pravomoci a zákon schválený oběma komorami nepodepsal. MIKO: Krok prezidenta Klause je velice nešťastný a vystavuje republiku vážnému riziku prohry sporu s Evropskou komisí a velmi citelným finančním sankcím. Pevně věřím, že Poslanecká sněmovna prezidentovo veto přehlasuje.
EURO: Prosazení tohoto zákona patřilo k zásadním cílům, které jste si vytknul splnit během půlročního funkčního období. Jaké byly ty ostatní cíle? MIKO: Především odvrátit co nejvíc dalších sporných bodů s Evropskou komisí. Těch infringementů, které hrozily nebo ještě hrozí soudním sporem, bylo dvanáct nebo třináct. Sedm až osm z nich se mi podařilo vyřešit, některé ještě dobíhají. Zvládnout víc než polovinu závažných restů za půl roku, když se to předtím několik let nedařilo, je myslím dobrý výsledek. Další věc, kterou můžeme považovat za vyřešenou, jsou zbývající otázky ochrany přírody. Vzhledem k mému předchozímu (i budoucímu) působení v úřadu EK to pochopitelně bylo mou další prioritou. Týkalo se to dobudování soustavy Natura 2000, novely zákona ochrany přírody a krajiny, která mimo jiné musela zavést racionalizaci postupů při udělování výjimek pro vstup do chráněných území a zamezit nekontrolovanému kácení stromů v alejích podél cest. Samozřejmě je toho mnohem víc. Za zmínku stojí ještě příprava na vyhlášení dalšího národního parku na Křivoklátsku. Diskuse o možnosti ustavení národního parku se rozběhla i v Jeseníkách.
EURO: Dostal jste do vínku unikátní projekt Zelená úsporám, v němž stát podporuje investice občanů do energetických úspor a šetrného vytápění. Přesto se rozjížděl jen zvolna a dosud je slyšet nářky na komplikované přihlašování.
MIKO: To je poprvé v historii, kdy stát něco dává občanům na zlepšení jejich životního prostředí. A pro lidi je to taky poprvé, co se dostávají do kontaktu s mašinerií, která peníze rozděluje. Stát je zodpovědný za to, že dosáhne předpokládaného efektu snižování emisí, jinak by ty peníze nedostal. Taky za to, že peníze nebudou zneužity a že projdou procesem v souladu s finančními a administrativními pravidly. Po prvních zkušenostech jsme se snažili proces co nejvíc zjednodušit. Ale když se rozdělují peníze pod veřejnou kontrolou, určitá administrativa tam být musí.
Teď roste počet zájemců exponenciálně – každý další měsíc se počet zdvojnásobí. To samozřejmě nemůže trvat věčně, ale je to jasný signál, že se nejhorší problémy podařilo odstranit.
EURO: Škarohlídi strašili, že peníze občané nestačí investovat a že propadnou. MIKO: Z nejrůznějších sfér je cítit permanentní tlak na jiné využití těchto peněz. Když někdo vidí na hromadě desítky miliard korun, dostane na ně zálusk. My se však snažíme držet zvolenou linii. Pro jednotlivce, soukromníky a pro individuální bytovou zástavbu žádné jiné podpory neexistují. Lidé by si měli včas uvědomit, že druhá taková příležitost už nemusí přijít.
EURO: Máte připravený scénář, kdyby nějaké peníze v Zelené úsporám zbyly? MIKO: Máme obrovský převis zájmu o zateplování veřejných budov, především nemocnic, škol a školek. Poptávka dramaticky přesahuje reálné možnosti čerpání ze strukturálních fondů. I tady by byly peníze použity na deklarovaný účel, dosáhlo by se stejných environmentálních efektů. Vtip je v tom, že podporu pro veřejné budovy lze v budoucnu sehnat i jinde. Individuální vlastníci domů a bytová družstva jinou možnost nemají.
EURO: Podařilo se prodat další balíky přebytečných kjótských emisních kreditů za lepších podmínek, než se daří dalším postkomunistickým zemím. Jakou roli v tom hraje Zelená úsporám? MIKO: Klíčovou. Kupci vidí, jak se ty peníze použijí, a lze snadno sledovat započitatelné efekty, které jsou podmínkou pro přesun a prodej těchto jednotek ze země do země. Nejsložitější bylo udělat první krok s prvním kupcem. Další vyjednávání probíhají už mnohem jednodušeji. Značné uznání kolegů ministrů z Polska, Slovenska či Maďarska svědčí o tom, že jsme byli nejlépe připraveni. Zásluha nepochybně patří především mému předchůdci Martinu Bursíkovi, který to rozjel a proklestil cestu.
EURO: A co váš nástupce? Jaké dědictví mu přenecháte? MIKO: Nejpodstatnější je asi příprava nového zákona o odpadech, kde jsem znova rozjel diskusi se všemi partnery formou kulatých stolů. Skončíme ji tezemi zákona, které bych chtěl nechat schválit vládou. Vypracování znění zákona, jeho předložení do meziresortního řízení a do vlády zůstane na mého nástupce. Druhou takovou velkou věcí je zákon o ovzduší, který jsme už rozeslali do meziresortního připomínkového řízení. Vypořádání připomínek a předložení do vlády ale taky už nemohu stihnout.
EURO: Vychováváte si nástupce? MIKO: Člověk, kterého jsem panu premiérovi doporučil, vychovávat nepotřebuje. Kdybychom na ministerstvu měli funkci státního tajemníka, tak by jím určitě byl. Je mým prvním náměstkem a v této pozici působí už pod šestým ministrem. Nikdo jiný by nedokázal lépe zajišťovat kontinuitu úřadu. Jsem přesvědčen, že v jeho rukou to ministerstvo bude šlapat. Jmenuje se Jan Dusík.
Ladislav Miko (48) Vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy. Jeden doktorát (RNDr.) má z obecné biologie a sociologie, druhý (Ph.D.) ze systematické zoologie a ekologie. K tomu docenturu na Fakultě životního prostředí České zemědělské univerzity. Působil v Ústavu krajinné ekologie v rodných Košicích, v České inspekci životního prostředí a jako náměstek ministra životního prostředí. Po ukončení funkce ministra se vrací do Bruselu na post ředitele direktoriátu přírodních zdrojů Generálního ředitelství životního prostředí EK.
