Informace nás zbavují strachu, říká Michal Růžička, zástupce šéfredaktora české BBC
Když vedení BBC World Service na počátku listopadu oznámilo, že se rozhodlo ukončit mimo jiné i vysílání české sekce, odehrála se kolem české redakce BBC řada věcí: redakce obdržela více než dvanáct set podpůrných posluchačských reakcí; dvě skupiny posluchačů dokonce předaly generálnímu řediteli BBC World Service podepsané protestní petiční archy; podporu zachování české redakce BBC vyjádřili i čeští politici; několik českých investorů projevilo zájem podpořit pokračování českého vysílání. Toto vše dovedlo vedení BBC k názoru, že by stálo za to pokusit se spojit s vybraným českým investorem a zachovat vysílání BBC v češtině na komerčním základě. Co to znamená: česká redakce BBC by si zachovala své jméno i přístup do systémů a archivů BBC, přičemž programové schéma by se nezměnilo (časem by naopak přibylo češtiny). Společníky firmy, jež drží licence na vysílání BBC v České republice, by se staly BBC Worldwide (většinový vlastník) a český investor (menšinový vlastník). O tom, zda se projekt uskuteční, se rozhodovalo několik dní po uzávěrce tohoto čísla.
Řada politiků i občanů lituje odchodu BBC z České republiky, přitom Česká televize i Český rozhlas jsou také veřejnoprávní stanice a měly by fungovat podobně. V čem je podle vás rozdíl mezi BBC a ČRo a ČT? Na tuhle otázku by měli odpovědět především ti, kdo mohou srovnávat nezaujatěji než já. Nemám tohle srovnávání rád, protože není spravedlivé. Ani k českým médiím, ani k těm, kdo v Česku BBC zastupují.
Proč není spravedlivé srovnávat? Protože BBC, Česká televize a Český rozhlas působí ve zcela odlišných kontextech. BBC je nejstarší veřejnoprávní institucí na světě, byla založena v roce 1922 a od té doby se kultivuje, proměňuje, žije s dobou. Nikdy ji nesužovaly zásadní změny režimu, politická cenzura, čas nesvobody a podobně.
Ale česká sekce BBC „žije“ v kontextu České republiky a vaši posluchači ji nutně srovnávají s výkonem českých médií… To je pravda, ale česká redakce BBC (dříve československá) byla založena již v roce 1939 a i ona pracuje od té doby svým způsobem stejně nerušeně a nepřetržitě jako „velká“, mateřská BBC v Británii. A navíc: my se tady v Praze můžeme o sílu BBC denně opírat, a to nejen ve smyslu informačního zázemí, ale i étosu a dobrého jména, které ona tři písmena představují.
Takže mi neodpovíte, jaký je rozdíl mezi BBC, ČT a ČRo?
Teď už snad ano, ale berte to tak, že mluvím o celé korporaci BBC, ne jen o české redakci. Základních rozdílů je podle mě pět:
O tradici jsme už mluvili. Ta s sebou nese kromě jiného i fakt, že britská společnost ví, co od veřejnoprávního média čekat, a BBC ví, co se čeká od ní. Tohle je důležité pro postavení BBC vůbec, ale třeba i pro postavení politických redaktorů BBC. Neříkám, že se neobjevují spory, ale obě strany vědí, co si ještě mohou dovolit a co už ne. Ono hřiště, na kterém se v Británii setkávají politici a novináři, se za desítky let existence korporace přirozeně kultivovalo.
Druhým rozdílem jsou finance. BBC je ve srovnání s českými médii nepoměřitelně bohatší. Ať budeme mluvit o zpravodajství, o výrobě dokumentů či o původní dramatické tvorbě, vždycky nám vyjde, že v Česku se pracuje ve srovnání s BBC „na koleně“.
Třetím rozdílem je světový rozhled. Za to samozřejmě nemůže pouze BBC, ale obecnější potřeba Británie rozumět širšímu světu, orientovat se v něm a samozřejmě ho i ovlivňovat a obchodně či politicky z něj těžit.
Čtvrtým rozdílem je jakýsi profesionální étos. Sice jsem prošel jen několika českými médii, ale myslím, že si troufnu tvrdit, že v žádném zdejším domácím médiu neexistuje ta zvláštní energie být stále lepší, současnější, přesnější, nápaditější, jakou jsem vypozoroval v BBC. Je mi jasné, že v tuhle chvíli jsem podezřelý, ale je mi líto: britští novináři jsou na sebe profesionálně přísnější než zdejší mediální hvězdy a hvězdičky.
A konečně pátý rozdíl: BBC musí v Británii čelit daleko tvrdší konkurenci, než o jaké se lidem z ČT a ČRo zdá. Komerční televize Channel 4, SKY, ITV a desítky nezávislých produkcí mají téměř podobnou šíři záběru a jsou schopny nabízet podobné dokumenty jako BBC, dokáží produkovat zajímavé zpravodajství a konkurují BBC i v dramatické tvorbě. Ostatně, není asi náhoda, že současný generální ředitel BBC Mark Thompson, původně „odchovanec“ BBC, přišel vést korporaci z křesla ředitele komerční stanice Channel 4.
Mám pocit, jako kdybyste mezi oněmi rozdíly mezi BBC a českými médii ne dost důrazně zmínil prestiž značky. Nebo snad máte pocit, že si k vám čeští politici dovolí totéž, co třeba k ČT nebo k ČRo? Potíž je v tom, že já dost dobře nevím, co přesně si k ČT a k ČRo dovolí. Vím jen to, co se občas povídá, ale to mi k soudu nestačí. Na druhou stranu, náš moderátor Václav Moravec, který pracuje i pro Českou televizi, často mluví o tom, že v BBC se cítí být jistější, má zde pocit, že má krytější záda. Už tohle ukazuje, jak důležitou roli hraje síla instituce, v tomto případě BBC, a mimochodem to vyvrací představy některých lidí, kteří doufají, že pokud se česká redakce BBC rozprchne, její členové budou „kultivovat“ české mediální prostředí. Je to zbožné přání; ani kdyby redakce BBC odešla do jiného média úplně celá, nemuselo by to nutně znamenat úspěch. Postavení instituce, síla její vize, finanční zázemí a vnitřní kultura, to je něco, co nenahradí ani nadšení skupiny profesionálů, natožpak jednotlivců.
Určitou dobu jste pracoval i v Londýně, můžete srovnat způsob práce našich médií s prací uvnitř BBC? Takhle obecně těžko odpovídat, potřeboval bych konkrétnější nápovědu. Ale tím rokem 1989 jste mi něco připomněl: personální, skoro bych řekl generační otázku. Zatímco v BBC můžete ve své kariéře jen těžko přeskakovat jakési logické kroky, dané vaší profesionální i životní zkušeností, v českém prostředí to dosud neplatí. Oba víme, že v českých médiích chyběla po roce 1989 střední generace, takže mladší lidé bez větších zkušeností přebírali role, na jaké by v britském prostředí čekali o nějakých deset, možná i patnáct let déle.
To ale mluvíte i o sobě… Samozřejmě, stačí se podívat na můj ročník a profesní životopis. Teprve v posledních letech začínám mít pocit, že sám sebe konečně dobíhám.
Dobře, a obecně? Myslíte, že se to vrací do normálu? Občas cítím, jako kdyby se i v Česku pomalu rozbíhal přirozenější postup: absolventi škol se učí v českém terénu, pak se snaží sbírat zkušenosti v zahraničí, vystřídají několik profesních rolí a teprve pak se z nich stanou třeba editoři důležitého pořadu či novinové rubriky. Jenže pak vidím vlajkový pořad České televize Události a komentáře, vzpomenu si na ekvivalent v BBC, moderovaný Jeremym Paxmanem, a řeknu si kdepak, ještě ne. Ale probůh! To, že česká média dodnes trpí personálním nedostatkem, je v kontextu posledních patnácti let docela přirozené a já bych se neodvážil to někomu vyčítat.
Jsem pro, držme se konkrétních věcí. Takže: pokud vím, v českých veřejnoprávních médiích neexistují redaktorské kodexy, které řeší třeba způsob řešení sporů v otázkách programových a personálních či které předpisují ochranu reportérů v krizových oblastech. Proto by například v německé ZDF či rakouské ORF, které trochu znám, nemohlo dojít k něčemu podobnému, jako byla naše televizní krize v letech 2000 až 2001… Já se obávám, že by někdejší stávce v České televizi nezabránilo ani sto kodexů, navíc pokud vím, jak Český rozhlas, tak Česká televize etické kodexy mají. Ale asi se ptáte na podobné dokumenty BBC: tomu nejzákladnějšímu se říká „Producer‘s Guidelines“ a najdete v něm dopodrobna popsané situace, v nichž se můžete jako reportér či editor ocitnout a jak se máte coby zaměstnanec BBC zachovat. Základní motto zní: Když si nevíš rady, jdi za svým nadřízeným a nerozhoduj se sám.
To zní trochu jako alibismus. Bez kontextu snad ano. Ale pochybuji, že máme tolik času, abychom se probrali celou tou tlustou brožurou. Alibistický průvodce to není, základní návod nabízí a pouze v situacích, které jsou sporné, vás nutí, abyste o svých rozhodnutích debatoval, nezůstával na ně sám a třeba i učinil BBC za své jednání spoluodpovědnou.
Jaká pravidla platí v BBC pro natáčení skrytou kamerou a pro nahrávání telefonických rozhovorů? Pokud o tom zpovídaný člověk neví, telefonní rozhovor se podle pravidel BBC nahrávat nesmí. Skrytou kameru byste užívat taky neměl. Jenže ani pro BBC není svět černobílý. Existují situace, kdy je využití těchto metod eticky zdůvodnitelné, jen o tom jako reportér nemůžete rozhodnout sám. Kodex BBC popisuje mechanismus rozhodování podobných složitých situací a ten se snaží zaručit, aby se všechna možná hlediska vzala v úvahu: etická, právní, společenská a podobně. Jenom téma „secret recording“ čítá kolem třiceti stránek.
Ctí BBC, že každý má právo odepřít práci, která se příčí jeho morálním či náboženským zásadám? Podle pravidel BBC ano. Dokonce by vás nadřízený neměl nutit k tomu, abyste své odmítnutí pracovat na konkrétní kauze blíže zdůvodnil. A jestli se ptáte na konkrétní příklad, pak já o žádném nevím. Nevím o nikom, kdo by třeba odmítl na základě svého náboženského přesvědčení natočit reportáž a byl za to propuštěn.
A co třeba rozhovory s politiky? V Čechách často politici vyžadují otázky předem. V BBC Guidelines přímo stojí, že redaktoři otázky předem zásadně neposkytují. Co poskytují předem, je okruh témat. Pokud nejde o mimořádnou situaci, překvapit zpovídaného otázkou z okruhu témat, která nebyla předmětem domluvy s produkcí, se dokonce považuje za neetické.
No dobře, ale jak se to řeší třeba v těch případech, kdy reportér čeká s kameramanem před něčím domem a hodlá svými otázkami někoho překvapit? Takzvaný doorstepping je v kodexu BBC zakázán. Vy se vždycky musíte pokusit předem ohlásit a domluvit se na tématu rozhovoru. Bere se to jako základní slušnost. Výjimkou jsou samozřejmě situace, kdy je „doorstepping“ buď v zájmu veřejnosti, anebo když se vám někdo prokazatelně vyhýbá a vy jste vyčerpal všechny ostatní normální postupy…
Poslyšte, není BBC tak trochu byrokratická organizace? Nechcete, abych na to reagoval, že ne? Možná byrokratická z jistého pohledu je, ale podívejte se, kam to dotáhla, snad nejlépe za ni mluví výsledky… Ale nebojte se, nejste první, od koho to v Česku slyším.
Kdo vám to řekl? Dobře, řeknu vám malý příběh: v době války v Iráku a především poté, co byli uneseni čeští novináři, k nám do BBC volala řada reportérů a ptala se, jaká jsou pravidla pro vysílání zpravodajů BBC do válečných zón. Sám jsem na tohle téma poskytl asi tři rozhovory a brzy se mi to vrátilo jako bumerang: jeden kolega z veřejnoprávního média mi vzkázal, aby se BBC nedělala chytrou a že on ze svého zpravodajství rozhodně nebude dělat – cituji – „takovej byrokratickej pionýrskej tábor“.
V čem tedy ten „pionýrák“ BBC spočívá? BBC si rozděluje svět z hlediska bezpečnosti do čtyř oblastí a toto rozdělení je neustále aktualizováno. První oblast je úplně bezpečná a není třeba o ní mluvit. Pak následují tři stupně nebezpečnosti. Pokud jste reportér a chcete jet třeba do některých oblastí Afriky, jež jsou BBC označovány za velmi nebezpečné, smíte odjet pouze v případě, že máte za sebou odpovídající kurzy.
Můžete být konkétní? Kam patří Rusko a kam Česká republika? V případě Ruska záleží na oblastech, jinak je hodnocena Moskva a jinak Čečensko, Česká republika patří do skupiny bezpečných zemí. Ale jak jsem říkal, ono hodnocení se mění. Francie je stejně bezpečná jako Česká republika, ale když v Paříži noc co noc hořela auta, směl tam odjet pouze reportér, který absolvoval kurz zaměřený na novinářskou práci v místech občanských nepokojů – a v místech násilných střetů se mohl pohybovat jen s profesionální ochrankou, organizovanou BBC.
Prošel jste nějakým takovým školením? Takovým ne.
A víte, jak tato školení vypadají? Většinou se konají na vojenských základnách. Instruktoři simulují váš únos, vyslýchají vás, procházíte psychickým nátlakem. Zkrátka: modelují se situace, kterými by novináři mohli v místech konfliktů procházet. Na kurzech zaměřených na městské nepokoje zase cvičitelé simulují demonstrace, létají kolem vás zápalné láhve, reportéři se cvičí, jak se v takovém prostředí pohybovat, kam se odvážit, kam už zásadně ne a podobně.
Ale vždyť přece v České republice již vojáci také cvičí novináře… Ano, já vím. Pokud jsem tomu porozuměl správně, údajná byrokratičnost BBC má spočívat v tom, že existuje závazný systém. V tom, že když příslušný kurz nemáte, proslavit se do války prostě neodjedete. Možná, že pro české novináře jsou ony armádní kurzy jen dobrovolnou zábavou, co já vím. Nezlobte se, ale já vnitřní směrnice českých médií příliš nezkoumám.
Jak je to vlastně v BBC se starou zásadou, že každá zpráva musí být potvrzena ze dvou zdrojů, a to především v případech, kdy zdrojem jsou agentury? Ptám se i proto, že se mi zdá, že česká média občas pracují s agenturami nekriticky. BBC má tu výhodu, že má k dispozici pravděpodobně nejširší síť zpravodajů a spolupracovníků na světě, takže se nestává příliš často, že by nedokázala ověřit či doplnit informaci agentury ze svého zdroje. V každém případě existuje seznam agentur, které BBC považuje za natolik seriózní, že je za zdroj považuje i v případech, kdy její reportéři zatím o události nic nevědí. Důležité je ale dodat, že především v posledních letech se v BBC prosadilo pravidlo „radši být druhý a přesný, než první a nepřesný“, což zpravodajství založené výhradně na agenturních zprávách takřka vymýtilo. Pokud byste se totiž dostal v Británii před soud za to, že jste někoho poškodil zveřejněním nepravdivé informace, nepomohlo by vám ani to, že jste dodržel zásadu o dvou zdrojích. Žádný britský soud by vás neospravedlnil jenom proto, že jste nepravdy opsal ze dvou agentur.
Patří mezi ty spolehlivé agentury ČTK? Viděno z Londýna a v globálním měřítku, ČTK lze řadit k agenturám typu Reuters nebo AP jen těžko, takže na nějakém základním seznamu ji nenajdete. Mezi regionálními agenturami už ano, londýnské newsroomy BBC samozřejmě ČTK monitorují.
Porovnáte-li zprávy v ČT a ČRo se zprávami na britských kanálech BBC, v čem jsou zásadní rozdíly v tvorbě a hierarchii zpráv? Pokud se týká hierarchie zpráv, jsou britské kanály BBC zaměřeny v prvé řadě na Británii, podobně jako jsou zprávy ČT zaměřeny na Česko. Nenalhávejme si, že by snad britská média nebyla obrácená především do sebe, na ostrovy. A to se týká jak politiky, tak kultury či sportu. Řekl bych dokonce, že sport je v britských médiích pojímán ještě domáčtěji (slovo nacionálněji by asi bylo příliš silné) než v Čechách. Takže: na domácím kanále BBC si lehce dovedu představit zprávy začínající vlakovou srážkou, ledovkou na dálnicích nebo společenskou zajímavostí ze života královské rodiny. Co je ale podstatné: ve struktuře zpravodajství domácí BBC myslím zatím nedopustila, aby se z večerních zpráv stala změt nesrozumitelných klipů, v nichž se takzvaně dá hlas každé straně. Ten zvláštní matematický model, provozovaný nejednou českou stanicí, který vychází z přesvědčení, že dáme-li mechanicky hlas „všem účastníkům“, jsme objektivní, dosud BBC neovládl. Britské zpravodajství stále ještě zajímá spíše logika příběhu, logika událostí a jejich srozumitelný popis v kontextu.
Jak tedy vypadá struktura zpráv v BBC? To je příliš obecné zadání, ale zkusím to takhle: televizní zpravodajství BBC se nebojí věnovat události, kterou editoři považují za důležitou, třeba i deset minut. Pokud bychom mluvili o rádiu, například o stanici BBC Radio 4, pak se dostaneme klidně na dvojnásobek. Scénu takovému tématu většinou předestře reportáž, následující rozhovory s aktéry bývají delší, než jak jsme zvyklí, a nakonec často přijde analytik BBC, který ve dvou, třech, nebo dokonce i více minutách vysvětlí kontext, možný budoucí význam události a podobně. Ostatně s podobným modelem se setkáte i ve zpravodajských pořadech české sekce BBC a podle mého je právě tenhle přístup, kdy k obyčejné zprávě nabízíte nějakou přidanou hodnotu, oceňován těmi, kterým se případný zánik češtiny na vlnách BBC vůbec nelíbí.
Takže jsou britské zpravodajské relace delší, než jak jsme zvyklí v Česku? Jak které, například Newsnight na BBC 2 má 45 minut a zprávy v 19.00 na komerční stanici Channel 4 mají dokonce 55 minut. Ale vy se ptáte kvůli struktuře - ty méně důležité zprávy se dovíte skutečně jen krátce.
Zmínil jste se o BBC Radio 4. Pokud vím, je to vlajková loď BBC, prestižní zpravodajská stanice, která ovšem nekombinuje zpravodajství s proudem populární hudby, jako to dělá Radiožurnál. Ke které stanici v České republice byste BBC 4 přirovnal? Raději k žádné, ale řekněme, že BBC 4 je kombinací zpravodajské stanice (jejíž ranní pořad Today se například stal předlohou Dobrého rána s BBC, které ve všední dny vysílá česká sekce BBC) a jisté části programové skladby české Vltavy. Ne, že by se na BBC 4 hrála vážná hudba; ale střídají se tu zpravodajské, analytické a dokumentární rozhlasové pořady s rozhlasovými hrami, četbou na pokračování a podobně. Tedy: v každém případě žádný popík, žádná náladová hudba přerušující referáty zpravodajů.
Abyste se o něco podobného mohli pokoušet v České republice, musíte být napojeni na informační servis BBC. V čem toto zázemí vlastně spočívá? Uf. Na to se dá odpovědět buď jednou větou: naše zázemí spočívá právě v onom napojení na informační systém BBC. Anebo strašně dlouhým soupisem zdrojů, které, přiznávám, ani není v naší moci využívat všechny. Důležité je, že systém je digitální, takže si v pražské kanceláři můžete během několika vteřin „vyzvednout“ depeše zpravodajů z celého světa – a to jak v textové, tak i zvukové podobě. Stejně máte přístup ke všem pořadům BBC, které se právě odvysílaly, k dokumentům, k analýzám. A co je také důležité, londýnský newsroom je vám neustálým korektivem v tom, jak vy z Prahy hodnotíte například některé světové události.
Tohle je tedy něco, co vás odlišuje – a přiznejme si, že pokud zde BBC v češtině zůstane, vždycky bude odlišovat - od české konkurence. Vidíte i takové rysy, které české vysílání BBC oproti českým veřejnoprávním médiím má, ale přitom by to tak být nemuselo? Zase mě nutíte k tomu, abych spáchal profesionální harakiri. Ale budiž: je jisté, že česká redakce BBC má po celém světě mnohem více česky mluvících spolupracovníků než třeba Česká televize nebo Český rozhlas, a především: my je hojně využíváme a dáváme jim poměrně velký prostor. Tohle mohla zmíněná česká média udělat taky: měla na to víc času, mají na podobné produkční práce více lidí a zřejmě i vyšší rozpočty. Pravda, v posledním čase si některá média této naší mohutnosti všimla a snaží se naše spolupracovníky přetahovat a využívat taky.
Zdá se, že české ekonomické elity nemají chuť investovat do náročnějších sdělovacích prostředků, které by kultivovaly náš veřejný prostor, ač je obecně známé, že před každým vzmachem ekonomiky musí existovat kulturní boom. Proč si myslíte, že tomu tak je? V českých médiích, především tištěných, je nejvíce se rozvíjejícím žánrem bulvár, a s ním teď jeho zbraněmi soupeří i ty deníky, které před pár lety chtěly patřit mezi „seriózní“. Potíž je možná v tom, že potenciální elitní investory, které máte na mysli, zrazuje kromě finančních překážek jejich „odchod“ z české společnosti. Oni přece dávno investují kdesi na východě, v Číně, v Thajsku, v některých státech bývalého Sovětského svazu a jednoduše tady přestávají žít. Jejich děti tu nechodí do školy, oni nejsou závislí ani na zdejším zdravotnictví, ani na informacích zdejších médií, ba dokonce ani na tom, kdo zde vládne. Čili: proč by se pouštěli do ztrátových projektů? Proč by – jak říkáte – kultivovali zdejší občanskou společnost? Nakonec ale musím říct, že bych to nikomu nevyčítal.
Jenže to naši společnost marginalizuje a my ztrácíme schopnost být kompatibilní se zbytkem Evropy! Kompatibilní… Já souhlasím s tím, že v Česku chybí schopnost porozumět evropskému kontextu anebo o něm vést alespoň debatu. I proto má řada lidí oprávněný pocit, že politické elity, vyřizující cosi „s Bruselem“, jsou od normálního občanstva odděleny hodně hlubokým příkopem, který ovšem nejednomu politikovi vyhovuje. Pokud se týká médií, bude zajímavé sledovat, jak se bude jejich zaměření vyvíjet. Evropské zákony a evropský kontext vůbec budou stále důležitější součástí zdejšího veřejného provozu, kterému se teď říká „domácí scéna“, a na to budou muset média (ale nejen ona) reagovat. Pokud vím, v současné chvíli leží referování z institucí EU do České republiky na bedrech několika málo lidí, kteří jsou ve srovnání třeba s polskými zpravodaji pouhou hrstkou.
Věříte tomu, že díky BBC a několika tradičním „těžkým“ novinám a časopisům se v naší civilizaci tradiční role médií udrží, nebo máte obavy, že budou mít pravdu ti mediální teoretici, kteří hovoří o konci žurnalistiky, která bude nahrazena jen PR materiály a zábavou? Abych řekl pravdu, tak obavy z konce „tradiční žurnalistiky“ nemám. Jednak proto, že dokonce i já jsem zažil už několik vln katastrofických předpovědí, a vždycky to nakonec dopadlo jinak. Například, když jsem žil v letech 1997–1998 ve Spojených státech, mluvilo se tam tehdy o zaručeném zániku „těžkých“ papírových novin. Byla doba Matta Drudge, boomu internetového žurnalismu a pokusů několika kalifornských měst pořádat první referenda on-line o věcech veřejných. Jenže: stačilo pár let a ukázalo se, že „kamenné“ mediální domy umí s internetem pracovat také a na celoamerické úrovni přežil svým významem snad jen „nezávislý“ internetový magazín Slate. Ale tohle je samozřejmě pouze odpověď anekdotická. Kdybych měl odpovídat vážněji, musel bych se zeptat, co je to vlastně „tradiční žurnalismus“, a musel bych to vzít od podlahy. Svět je podle mého mínění místem, v němž se člověk bojí a informace patří k těm „nástrojům“, jež nás tohoto základního strachu zbavují; strachu ze světa, kterému nerozumíme, v němž nejsme zorientováni, v němž se neumíme rozhodovat. Takže: pokud bych měl z něčeho obavy, pak nikoli ze zániku „tradičních médií“, ale z toho, že se člověk sice bude dobře bavit (máme přece věk mediální zábavy, ne?), ale ve skrytu duše se začne stále více bát. A to například proto, že svět bude podle přístupu k informacím rozkastován. Ale já jsem optimista, takže si myslím, že informace, jež jsou člověku bytostně důležité, budou nějak kolovat vždycky – třebas i neexistujícím „tradičním médiím“ navzdory.
Michal Růžička (39)
Po absolvování Filozofické fakulty UK pracoval jako reportér Lidových novin, v roce 1994 byl jedním z novinářů, kteří stáli u zrodu časopisu Týden, kde působil jako vedoucí domácí rubriky, později jako zástupce šéfredaktora. Stejnou roli zastával i v MF Dnes, kam přešel v roce 1999. V BBC působil od roku 2001 jako editor, poté osmnáct měsíců v londýnské redakci BBC a od roku 2003 zastává funkci zástupce šéfredaktora české redakce BBC. V roce 1997 mu bylo uděleno jako dosud jedinému českému novináři prestižní roční stipendium John S. Knight Fellowships na americké Stanfordově univerzitě.
Michal Růžička je ženatý a má tři děti.
