Byl jedním z nejzáhadnějších českých cestovatelů. Na přelomu 19. a 20. století navštívil různé části Severní a Jižní Ameriky, Asie i Afriky. Během cest shromáždil řadu cenných předmětů a unikátních fotografií, které pak věnoval Národnímu a Náprstkovu muzeu v Praze. Svůj skutečný původ i pravé jméno ale tajil a dodnes je známý pouze pod pseudonymem.
Foto: Archiv
„Mluvím-li o svém mládí, lžu!“ říkával nepokrytě. Podle jedné verze byla jeho matkou Češka a otcem Rus, podle jiné to bylo naopak. V žádosti o první cestovní pas kolonku „rodiče“ jednoduše proškrtl a pravdu o svém původu neřekl ani své budoucí manželce. Když se jednou v dopise jemně zeptala, rezolutně odepsal: „Ať Vás ani nenapadne, že bych Vám někdy řekl své pravé jméno! Kdo mě chce, ať vezme mě, jak jsem!“
Dokonce i přezdívku si různě měnil. Příjmení Vráz psal nejdřív bez čárky a později k němu připojoval jména jako Emrajeo Stanislav, Ed. Stanislav, Emil Stanislav či Emanuel Stanislav. V literární tvorbě ale proslul jako Enrique Stanko Vráz a brzy mu už nikdo jinak neřekl. Jeho pravá identita tak zůstala dokonale skryta a dnes už se vypátrat nedá. Možná byl ztraceným básníkem Karlem Ilichmanem nebo nemanželským synem hraběte Thurn-Taxise, jak si myslí někteří vědci. Jemu samotnému se ale pod pseudonymem žilo dobře. Pověst záhadné osobnosti byla navíc v době velké cestovatelské konkurence na přelomu 19. a 20. století nejlepší reklamou pro jeho přednášky, články a knihy.
Zakleté Timbuktu
Mluvil i psal česky. Podle vlastních slov se ale narodil roku 1860 v bulharském Trnovu (dnešní Veliko Tărnovo) v rodině diplomata nebo důstojníka. Absolvoval střední vojenskou školu a roku 1877 bojoval proti Turkům u Plevna, kde byl raněn. Poté odjel do švýcarska, aby tam začal studovat medicínu. Došlo ale k blíže nespecifikované rodinné tragédii, po které se roku 1880 vydal tehdy dvacetiletý mladík na cestu do Afriky.
Začal si říkat Enrique Stanko Vráz a v přestrojení za Araba se snažil z Maroka dostat do tajemného města Timbuktu v dnešním Mali. Živil se lovem zvířat a sběrem rostlin, které pak prodával místním nebo posílal do Evropy. Vytýčeného cíle ale nedosáhl. Po třech letech marných pokusů navíc těžce onemocněl malárií a úplavicí, takže musel odjet na Zlaté pobřeží (dnešní Ghana), kde vyhledal pomoc. Obě nemoci nakonec překonal. V Akkře si pak od místních misionářů koupil první fotoaparát, se kterým začal zaznamenávat přírodu.
Pobýval v Kumasi, Akvapinu či Addahu. Roku 1885 se ještě jednou pokusil dostat do Timbuktu, po 322 kilometrech plavby po řece Gambii ale opět onemocněl malárií a musel se znovu vrátit. Během svého pobytu v západní Africe nasbíral velké množství přírodnin, asi 15 tisíc kusů hmyzu, 1 200 ptáků, 600 savců a zhruba 800 kusů jiných předmětů. Velkou část z této sbírky zakoupil britský guvernér a nechal ji vystavit v Dublinu. Zbytek věnoval Vráz zcela zdarma Národnímu muzeu v Praze.
Smolná plavba po rovníku
Ze západní Afriky se vydal roku 1888 na Kanárské ostrovy, aby se doléčil z prodělané malárie. Tam se setkal s polským knížetem Adamem Woronieckým i s přítelem Jaroslavem Brázdou, kterého znal už z Maroka. Všichni tři se brzy dohodli, že se vypraví do Venezuely, odkud chtěl Vráz procestovat po vodních tocích celou Jižní Ameriku. V červenci 1889 se tedy na parníku Olinde Rodriguez vydali na cestu a po zastávkách na karibských ostrovech se nakonec úspěšně dostali až k venezuelským břehům.
Kníže Woroniecký, který cestu financoval, ovšem už po třech dnech od vylodění zemřel na žlutou zimnici a dvěma českým cestovatelům nezbylo než si obstarat peníze jinde. Začali proto opět sbírat různé přírodniny, které posílali do Evropy. Zaměřili se přitom hlavně na orchideje a brzy přišli i s další novinkou. Od indiánů se naučili zpracovávat mízu balatového stromu, která měla podobné vlastnosti jako kaučuk a dala se využít v elektrotechnice či telegrafii.
Obchod s balatou se slibně rozvíjel, roku
1892 se proto mohl Vráz konečně vydat na odloženou výpravu. Cestu zahájil ve městě Bolívaru na řece Orinoko a později pokračoval po jejích přítocích. Po celou dobu fotografoval a sbíral materiály, které přepravoval na dvou lodích Praga a Tucuso. Druhá loď ale po několika měsících ztroskotala, takže Vráz o téměř polovinu věcí přišel. Výpravě navíc došly peníze, protože Brázdu mezitím někdo přepadl a okradl o všechen zisk z balaty. Nouze donutila českého cestovatele v Manaosu prodat loď i fotoaparát a zbytek plavby proti proudu Amazonky absolvovat na říčním parníku. Přes Iquitos se dostal až k dolnímu toku řeky Huallagy, odtud se vydal s několika indiány do hor. Překročil Kordillery a v listopadu 1893 došel až do Pacasmaya na tichomořském pobřeží, kde svou cestu ukončil. Zážitky z ní později shrnul ve své nejznámější knize Napříč rovníkovou Amerikou.
Mírumilovní zabijáci
Na chilském parníku Maipo odplul Vráz do Panamy a odtud se po krátké zastávce ve Venezuele dostal roku 1894 do Evropy. V polovině července téhož roku pak konečně přijel i do Prahy a přivezl s sebou nejen množství sbírek a fotografií, ale také 44 ptáků a různých savců, navštívil Vojtu Náprstka a uspořádal také řadu přednášek, se kterými objížděl i další česká a moravská města. V době konání Národopisné výstavy v létě 1895 se pak seznámil i se svou budoucí ženou Čechoameričankou Vlastou Geringerovou.
Už v listopadu 1895 se znovu vydal na cesty. Přes Severní Ameriku se dostal do Japonska a odtud roku 1896 zamířil až na Borneo, kde se vypravil k Dajákům – obávaným lovcům lebek. Ti sice vypadali na první pohled hrozivě a krvelačně, ve skutečnosti byli ale mírumilovní. Hlavy zabitých nepřátel byly jejich nejcennějším majetkem. Bez trofeje lebky nemohl například dajácký mládenec žádat o ruku nevěsty. Vrázovi zde ale žádné nebezpečí nehrozilo. Jak sám později vzpomínal, nikdy si nebyl jistější svým životem než u lovců lebek.
Za boxery do Číny
Z Bornea se přesunul na Novou Guineu. Nizozemská koloniální správa mu ale nedovolila cestovat do téměř neznámé jižní části ostrova, a tak se usídlil na severu a 12. prosince 1896 se s domorodou družinou vydal na odvážnou cestu do vnitrozemí hornatého Arfackého poloostrova. Jedno zdejší pohoří pojmenoval po Bedřichu Smetanovi. Tento název se ale neujal.
Z Nové Guineje se následně přesunul do Siamu (dnešního Thajska). Pobýval především v Bangkoku, odkud podnikal výlety do okolí. Byl zde spíš v roli turisty, nicméně na základě různých zážitků sepsal roku 1901 úspěšnou knihu V Siamu, zemi bílého slona.
Počátkem června 1897 se zastavil v Praze, ale jen na 14 dní. Poté odjel do Spojených států, kde se v Chicagu konečně oženil se snoubenkou Vlastou, se kterou měl později dvě děti – dceru Vlastu a syna Viktora. Svatební cesta novomanželů vedla do Mexika, kde oba mimo jiné vystoupali na známou sopku Popocatepetl.
Vráz pokračoval v přednášení, při kterém navštívil několik evropských měst. Roku 1900 se ale doslechl o takzvaném „boxerském povstání“ v Číně, které v něm vzbudilo velký zájem o celou zemi. V lednu 1901, krátce po skončení nepokojů, připlul do města Tiencinu, ze kterého vlakem odjel do Pekingu. Zde se jako jeden z prvních Evropanů procházel po Zakázaném městě a pořídil i jeho fotografie. Po třech měsících se pak vydal do Mandžuska a odtud do Koreje, kde byl hostem samotného korejského prince.
Mezi dvěma kontinenty
Zpět do Evropy cestoval z Vladivostoku přes Sibiř a Moskvu. V Praze se ale tentokrát ani nezastavil a jel rovnou do Chicaga. V letech 1903 až 1904 objížděl hlavní města Jižní Ameriky, ve kterých fotografoval a pořádal přednášky. Začal Brazílií, pokračoval do Paraguaye, Argentiny, Chile, Peru, Ekvádoru, Kostariky, Panamy a na Kubu. Roku 1904 navštívil podruhé Mexiko a společně s americkým archeologem Edwardem H. Thompsonem se zúčastnil i vykopávek v mayském městě Chichén Itzá.
V následujícím roce zajel do Čech a přednášel tu o Latinské Americe, brzy se ale zase vrátil do Chicaga. I jeho rodina neustále cestovala mezi Evropou a Spojenými státy. Roku 1907 se stěhovali do Čech, o tři roky později zase zpátky za oceán. Tentokrát se ovšem Vráz vracel s pověřením Národní rady, aby založil její americkou větev. Měla to být velká organizace, která by spojovala všechny Čechoameričany. Vráz pořádal turné po městech a oblastech osídlených Čechy, přednášel o staré vlasti a svůj výklad doplňoval stovkami diapozitivů, které si přivezl. V lednu 1911 byla Národní rada s kulturním, školským, tělovýchovným i podpůrným posláním ve Spojených státech skutečně založena a Vráz byl jednomyslně zvolen jejím předsedou.
Postupně se naplno zapojil do společenského života Čechoameričanů, dokonce spolupracoval i na předvolební kampani prezidenta Woodrowa Wilsona. Osobně se zasloužil o jeho zvolení, což mělo přímý vliv na pozdější Wilsonův postoj ke vzniku samostatného Československa. Právě v této době ale začal mít Vráz potíže se srdcem a na jeho levé ruce se objevily známky rakoviny, kterou zastavila až amputace roku 1920.
Trpký konec
Natrvalo se s ženou a dcerou vrátil do Prahy v srpnu 1921. O rok později za nimi z Chicaga přijel i syn Viktor, který byl zpočátku z nové vlasti rozčarován. Vráz se tím trápil. Chtěl chlapce poslat zpět do Ameriky, nejdřív ho ale vzal na své přednáškové turné. Při něm teprve začal syn poznávat krásy české vlasti a postupně rostla i jeho láska k Čechům.
Enrique Stanko Vráz se ale vděčnosti za tuto osvětu ani předchozí zásluhy nedočkal. České prostředí nedokázalo ocenit jeho cestovatelské úspěchy ani podíl na vzniku Československa. Peníze měl pouze z přednášek a literárních seminářů, proto žil v trvalém nedostatku. Bydlel v dělnické čtvrti v Praze-Holešovicích a brzy ho začaly pronásledovat i různé nemoci. Trpěl těžkými depresemi, které nedokázal překonat, a roku 1932 ve svých 72 letech zemřel.
