Entrapas

Vývozními artikly Česka se staly malost a zakomplexovanost

Tehdy, v padesátém osmém roce, Bruselský pavilon. Dnes turecká toaleta, Litevci čůrající do Ruska nebo hákový kříž dálnic. Obojí vyvezeno českým státem do téhož Bruselu jako pýcha země. Dvojí pojetí reprezentace země na objednávku vlády. Tehdejší pavilon a umělci s ním spojení dali zrod nové vlně českého designu – stavba dodnes stojí nad Vltavou jako pevný bod české modernosti. I v totalitních dobách se největší duchové vzepjali a prosadili. Tentokrát však podfuk a zároveň klišé na úrovni vesnické hospody v pátek večer – pokřivené zrcadlo, kterým provincie nahlíží velký svět.

Klišé a stereotypy

Nebo jinak. Jedinečný pokus o novou estetiku pro Prahu. Avantgarda jedné z mála, velmi mála nových architektur hlavního města, knihovna, za kterou by se jezdilo ze všech koutů světa. Kdekdo se cítil oprávněn ji cupovat, trhat, zamítat, křikem a falešnými tvrzeními udolat. Přivazovat se řetězy. Kdežto tuto vulgární legrácku se teď naopak kdekdo snaží omlouvat. Prý to je vtip, umění, právo umělce, nadsázka. Můžeme se dočíst, že je prý „ve znamení typických symbolů té které země“. Jde prý o „výsměch evropským klišé“. Prý se „strefuje do stereotypů spojovaných se zeměmi evropské sedmadvacítky“. A to prý Evropa potřebuje. A my jí to teď ukážeme.
Jaká že klišé? Jaké že typické symboly? Myslí autor vážně, že Slováci jsou v Evropě vnímaní jako klobásy? Či Estonci, kteří se bolševismu vzpírali jako málokdo, jako země srpu a kladiva? Nebo Nizozemci jako země zaplavená minarety? Nebudu už zmiňovat Německo křížů a Bulharsko záchodů, obojí už bylo mnohokrát přemleto – překročily však všechny meze vkusu a především reality. Berlín mohl stěží proti kříži oficiálně protestovat, což však neznamená, že tam nebyli rozhořčeni.
Jde tu opravdu o nějakou sebereflexi národů Evropy? Nejsou to spíš stereotypy existující v hlavách, které na svět pokukují jen přes ochranný val české kotliny a boji se do něj zapojit? A jež si dodávají falešné kuráže oním švejkovským humorem malého človíčka (už nám to také Bulhaři vrátili), jemuž skutečný svět svou velikostí, otevřeností, kulturní promíšeností a mnohobarevností nahání úzkost? Klišé jednoduchá, zlá, zakomplexovaná, urážlivá, která svá vidění Evropy napájejí z pětiminutových klipů televizních zpráv?

Svědectví o nás

Entropa bude pravděpodobně pochopitelná jen pro české oko. Jeden Španěl a Dán mi nezávisle na sobe řekli, že pokud už vůbec měl autor potřebu někam umístit tureckou toaletu, proč nikoli spíš do Německa, které má skutečný turecký problém? Ale Bulharsko? Protože kdysi dávno, pradávno bylo pod Turky? Evropa je však dnes přece jen někde jinde. Víme, že v Evropě vnímáme Rakousko prizmatem jaderné energetiky jen my Češi? Evropská klišé na jeho adresu bývají jiná: valčík, Strauss, Klimt, secese nebo komplex národa, který se léta tvářil, že byl obětí nacismu a přitom jej pomáhal vytvářet, a jenž se bojí podívat sám sobě do očí. A ještě spousta jiného. Co za zlobu je zase ve zpodobení Slovenska jako salámu obtočeného maďarskými barvami? A co je to za pivní populismus v prezentaci Itálie jako fotbalového hřiště? Země několika tisíc let kultury, renesance, Benátek, papeže nebo střapců Mussoliniho vojáků, útoku na bosou Habeš a ještě mnoho dalšího. Rozhodně však nikoli toho, co prezentuje český oficiální projekt hlavnímu stanu Evropy. Čabajka jako symbol Maďarska je jen českou záležitostí. Jiní takto Maďary neznají. Podobně Švédsko. Napsat na ně „gripen“ může být srozumitelné jen divákovi české televize. Zbytek Evropy to však nechápe. Řecko jako spálená země? Kdo je takto vnímá? Nebo zpodobit Irsko, tygra Evropy, který nastartoval svoji ekonomiku na nejmodernějších technologiích, jako dudy a kůži zvířete? Proč je Lucembursko, bašta finančnictví, na prodej? Protože je malé?
Nevydává Entropa svědectví jen o našich malých stereotypech a domácích klišé? Neopomíjí naopak ta velká, skutečně evropská, která si přitom chtěla zřejmě vzít na paškál? A o nichž buď netuší, nebo jim nerozumí?

Oficiální objednávka

Proč se zabývat stereotypy jednoho výtvarníka? Protože v případě Entropy nejde o soukromé dílo umělce, který si pošle na soukromou výstavu, co se mu zlíbí, ale o oficiální objednávku, jíž se vláda rozhodla prezentovat světu stát, tedy nás všechny. Stejně jako v minulosti třeba Bruselským pavilonem a Laternou Magikou. Nemůže se tvářit, že jde o soukromou věc jednoho výtvarníka, protože se musela dohodnout s evropskými institucemi.
Nenechme se mýlit oficiálním napůl dementi na poslední chvíli, onou chytrou Horákyní – ani bosou, ani oblečenou. Projekt bohužel zapadá jako kousek puzzlu do sloganu, jak to Evropě osladíme – do označení Evropské ústavy za „shit“, jako paralely komunistické Rady vzájemné hospodářské pomoci, a dalších proevropských výroků, jež u nás bývají často slyšet.
Nebo i název Entropa. Proč si nikdo zatím nepoložil otázku, co hezkého jím chtěl autor říct? Musel přece figurovat ve všech fasciklech schvalovacích řízení, účetních dokumentech, fakturách. Četly jej desítky lidí odpovědných za naši image v Bruselu. Co může znamenat jiného než slovní hříčku Evropa jako entropie? (Zase jedna taková povedená – slazení pouze na jiný způsob.) Entropie, fyzikální pojem, je definovaná jako „míra neurčitosti náhodného procesu“. Má co do činění s negativními stavy, neuspořádaností, nevratností. A tohle je název akce, kterou se Evropanům oficiálně představuje český stát? V jedinečné chvíli, kdy se můžeme inteligentně a elegantně zviditelnit, a která už se asi nikdy nebude opakovat? Ostatní země na předsednické židli EU před námi se na ni léta připravovaly, aby ji využily k vylepšení svého obrazu.

Podstatná věc

Jako často i tentokrát se zaměňuje podstatné za druhotné. Média a politici se rozhořčují nad výtvarníkovou mystifikaci, kterou si vystřelil z úředních míst. Přičemž ponechávají stranou podstatné. To, že si kumštýř vytvořil 26 postav roztroušených údajně po celém kontinentu, vymyslel jejich životopisy a založil fiktivní webové stránky, je činem nonkonformního tvůrce. A od lidí, kteří nejsou úzkoprsí, si vyslouží úsměv a přátelské poklepání (doprovozené třeba symbolickou jednokorunovou pokutou). Vinit ho z toho, rozčilovat se na něho, nesvědčí o smyslu pro humor. Dobře si vystřelil. Je tím navíc pověstný. Proto byl asi najat. Proč se najednou pohoršovat?
Jinou věcí, a tím se dostáváme k podstatnému, je, co ona fiktivní šestadvacítka vytvořila a o čem musela vláda od začátku vědět. Čím se vládní místa rozhodla, že budou prezentovat český stát v cizině. Na co vystavila účet. Je přece nemyslitelné, že by na takovou věc dala jen tak volnou ruku a bianco šek jednotlivci.
Dějí se teď s českými dějinami, nebo spíš se způsobem, jakým zacházíme s vlastním osudem, divné věci. Vládnoucí špička nezakrytě kope do největší jistoty, která nás Čechy mohla na naší pouti dějinami potkat a jež se jmenuje Evropská unie. Co tím chce říct? Opravdu neví, že jedinou alternativou k oné unii je moskevský prostor? Že kope do evropské civilizace? Té, do níž jsme patřívali a která nás držela 40 let nad vodou? A která byla vždy pro Čechy opakem zakomplexovanosti, malosti a zloby?

Autor je vysoce postavený český státní úředník v Evropské unii, který si nepřeje být jmenován