Politickou cenu za škody na životním prostředí nikdo platit nechce
V rámci potírání nepřítele jménem globální oteplování jsme schopni provádět naprosto iracionální věci, i když často z velmi racionálních pohnutek. Když na počátku roku chtěla Evropská komise (EK) zavést limit emisí nových vozů na 120 g CO2 na ujetý kilometr, automobilky včetně Škody Auto protestovaly a byly označeny za environmentální prasata.
Přitom šlo o vysoké ekonomické škody s naprosto minimálním vlivem na kvalitu životního prostředí. Půl roku po smetení návrhu přichází Škoda Auto s Fabií Greenline, jejíž emise jdou pod původní limit. Bez nátlaku, zato s dostatečným časem na vývoj. Vůz se bude prodávat za téměř stejnou cenu jako jeho neekologický vzor. Vzniklá společenská debata také ukázala, že lidé na environmentální otázky slyší.
Jenže slyší jen to, co jim někdo řekne. Ve sporu s EK šlo o úsporu jedenácti milionů tun CO2 ročně. Komise už ale nedodala, že na pohled vysoké číslo je srovnatelné s ročními emisemi jediné uhelné elektrárny. V Česku je takových bezmála dvacet, v celé Evropě jsou jich stovky. A rázem je řeč o miliardách tun CO2 vypouštěných do atmosféry. A kdo jen naznačí, že jaderné elektrárny mají emise nulové, riskuje přibití na vrata. Mluví se o větrných zdrojích. Málokdo však doplňuje, že každému větrníku musí stát za zadkem náhradní fosilní zdroj.
Ano, lidé na environmentální otázky slyší, ale většinu neúplných informací dostávají přes média od reprezentantů tak protichůdných názorů, jako například od Václava Klause a Ala Gora. První říká, že zachováním současného statu quo ohrozíme za padesát let pouze několik milionů lidí, tedy mizivé procento populace. Než draze bránit těmto důsledkům, je prý lépe investovat do „něčeho úplně jiného a udělat budoucí generace bohatšími“. Je otázka, jestli tuto myšlenku ocení potomci dnešních obyvatelů tichomořských ostrovů, toho času už žijící na vorech, nostalgicky kotvících nad zeměmi předků. Měsíční účet za elektřinu druhého by zase dokázal pohodlně financovat rok života sociálně slabé rodiny z Mostecka.
Velké akce jako je Gorův propagandistický film potom tak docela nefungují, ty malé zase mnohdy nezapadají do volebního cyklu. Když průměrný globální oteplenec zhlédne Gorovo dílo, ví přesně, kdo je jeho nepřítel, kam má jít mávat transparentem a koho pomlouvat na internetové diskuzi. Ale pokud se opravdu začne problém řešit, politik se dostane do úzkých. Například vozy starší patnácti let v Česku najedou jen pár procent kilometrů, ovšem odpovídají za osmdesát procent všech automobilových emisí. Stačilo by k povinnému ručení přidat poplatek odstupňovaný podle emisí. Kdo chce, ať si trabanta ponechá, ale musí počítat s tím, že se bude finančně podílet na škodách, které vozítko provozem páchá. Jenže i někteří „environmentalisté“ jezdí ve starých škodovkách a zkuste jim na ně sáhnout. Rázem je po zápalu i po hlasech.
Kdo kdy byl v zimě na malebném českém venkově, příště si s sebou vezme plynovou masku. Vesničané v kotlích pálí úplně všechno včetně plastů a gumy. Od roku 2009 sice začnou fungovat ekologické daně, ale těžko se zbavit otázky, nakolik budou politici a jimi řízení úředníci ochotni tlačit na jejich vymáhání. Přitom každá obec, u níž je nějaký statek, by teoreticky mohla postavit malý efektivní biomasový zdroj tepla, třeba na slámu, která má mimochodem větší výhřevnost než hnědé uhlí. Bohužel na to nejspíš nesežene prostředky, protože neexistuje ucelená dotační politika. A dále, proč vlastně topit, když to už dnes není nutné? Zkuste googlovat heslo „dům s deštníkem“. Toto řešení je sice poněkud hardcore, ovšem s trochou fantazie architekta by se dalo uvést do podoby. Zkrátka problém kvality životního prostředí chce řešit i odspodu. Nejen diskusemi na světových fórech.
