Čína obsadí v polovině 21. století východní Sibiř. A dojde voda
Jak bude vypadat svět v roce 2050? Bude bezpečný? Experti Střediska bezpečnostní politiky pražské Karlovy univerzity se pokusili nalézt odpověď ve studii Bezpečnost v roce 2020 s výhledem do roku 2050. Zde jsou některé jejich předpovědi: V Bělorusku padne totalitní režim. Čína obsadí Tchaj-wan. Teroristé zaútočí na atomové elektrárny v Německu a Francii a ještě před rokem 2020 použijí jadernou bombu. Zvýší se výskyt živelních pohrom a extrémních výkyvů počasí. Kolem roku 2035 vypukne drastická ropná krize. Některé africké státy se zcela vylidní, vypukne válka o pitnou vodu. Evropská unie začne čipovat zločince a teroristy. Světová ekonomika zkolabuje v důsledku energetické krize. Čína obsadí východní Sibiř a vyvolá konflikt s Ruskem.
Do roku 2010: Hon na teroristy.
Hlavní bezpečnostní hrozbou bude i nadále terorismus. Teroristé se budou zaměřovat zejména na kyberprostor, komunikační sítě a energetickou infrastrukturu. Ukáže se, že vojenská intervence v Afghánistánu a Iráku uspěla a omezila teroristům manévrovací prostor. I když v obou zemích jsou vojenské a teroristické akce přívrženců minulých režimů stále ještě časté, na druhé straně je očividné, že obsazení tohoto prostoru znamenalo pro terorismus obrovskou morální i materiální ztrátu. Bezpečnostní opatření po celém světě ztěžují šance teroristů, kterým zbývají již jen stále obtížněji cvičená a rekrutovaná sebevražedná komanda. Jejich rozptýlení již nebude výhodou a potřeba finančních zdrojů a útočných prostředků povede k centralizaci. Zvýší se možnost jejich odhalení. Menší počet útoků ale bude kompenzován rozsahem a krutostí.
Krátce před rokem 2010 padne - za použití zbraní - totalitní režim v Bělorusku.
Žádná velká válka není na obzoru není, spíše budou pokračovat lokální konflikty jako dosud. Novou intenzitu napětí je ale možné očekávat v obřích městech Jižní Ameriky a jižní Asie. Dojde k územním konfliktům ve východní Asii a k pokusům Číňanů o infiltraci oblastí východní Sibiře. Jižní evropské země budou čelit zvyšující se migraci z Afriky…
Dominantní úlohu v mezinárodních vztazích budou hrát USA. Jejich ekonomický, ale především technologický a vojenský náskok na mezinárodním poli je natolik veliký, že umožní Spojeným státům být vojensky první mocností, i když podíl na ekonomickém výkonu v globálním měřítku se bude i nadále snižovat.
Čína se stane nedotknutelným regionálním aktérem, jehož dramaticky rostoucí vojenské schopnosti mu umožní aktivně zasahovat v celoasijském měřítku, vyřešit definitivně poměr k Tchaj-wanu (který násilně obsadí) a aktivně působit při ochraně čínských menšin v okolních zemích. Úrovně srovnatelné s USA však zřejmě v tomto století nedosáhne.
Rusko zůstane významnou regionální velmocí, avšak přes hospodářskou konsolidaci a vzestup vojenských schopností již nedosáhne váhy bývalého SSSR.
V Evropské unii až do roku 2010 žádný podstatný vývoj neproběhne. Uskuteční se další dvě kola ratifikačního procesu - vždy nově upravené - „ústavy EU“. Vyjádří se všechny státy, poprvé budou proti přijetí čtyři z nich, podruhé jen jeden… V té době ještě EU určitě supervelmocenského postavení nedosáhne.
2010 až 2020: EU vrátí úder.
Evropě ani do roku 2020 nehrozí větší nebezpečí ani ve formě lokálních válek. Reálné jsou sociální konflikty a eskalace násilí ve „slabých státech“ a militantnost „historických nacionálních územních požadavků“.
Znatelně se ale zvýší tempo rozvoje terorismu, což se projeví na intenzitě a počtu útoků. Ročně na území EU dojde ke čtyřem až pěti útokům typu Londýn 2005 a zhruba stejný počet útoků se podaří překazit. Cílem útoků se stanou i jaderné elektrárny v Německu a Francii.
Odezvou na dva mohutné teroristické ataky z přelomu let 2010 a 2011 bude další verze ústavy s ustanoveními, které otevřou radikálně nové možnosti koordinovaného a účinného postupu proti terorismu. Ústava bude v antiteroristické euforii jednomyslně ratifikována. V reakci na teroristický útok v jednom ze států EU pak provede NATO blokádu a částečnou invazi do jednoho z islámských států, základny strůjců útoku.
Na konci 20. let teroristé poprvé použijí jadernou bombu. To bude ovšem znamenat pokles podpory a polarizaci veřejného mínění a diferenciaci islámského světa. Do globální protiteroristické aliance se zapojí nezúčastněné a váhající země i islámské státy.
Vidina islámského chalifátu a vítězství v tomto „souboji civilizací“ se vytratí. Euroatlantický svět dík svým bezpečnostním opatřením neutralizuje a zlikviduje pátou kolonu islámských buněk ve svém prostoru, což znamená koncem 20. let definitivní vítězství globální aliance nad terorismem.
Dojde k lokálnímu jadernému konfliktu s možností eskalace mezi Pákistánem a Indií. Podobný lokální ozbrojený konflikt s možností eskalace je možné očekávat v souvislosti s anexí Tchaj-wanu Čínou.
Ještě více se zdramatizuje situace v megapolích o desítkách milionů obyvatel, které budou ve druhém desetiletí dále růst především v jihovýchodní a jižní Asii, Jižní Americe a nově též v Africe. Vlády těchto států nebudou mít k dispozici dostatečné prostředky na zvládání organizovaného násilí, sociálního a ekonomického rozvratu.
Výrazným zdrojem ohrožení se stane stav životního prostředí. Degradace některých ekosystémů dostoupí neúnosné míry, způsobí obrovské migrační vlny, budou se šířit pouště, ledovce tát nevídaným tempem, klima se bude znatelně měnit i v Evropě. Zároveň se ještě zvýší výskyt živelních pohrom a extrémních výkyvů počasí.
USA začnou ztrácet své výlučné postavení světového vůdce a jedinečnou pozici jediné globální mocnosti. Budou muset soutěžit a soupeřit s Čínou. Ta však nebude politicky schopna spoluurčovat světový vývoj, navíc se bude muset dvakrát podřídit silnému tlaku ostatních velmocí, jehož výsledkem bude nakonec naprosté osamostatnění Tchaj-wanu a Tibetu.
2030 až 2050: Další ropná krize.
Ještě před rokem 2025 vyvrcholí nejistota s vývojem vojenského jaderného programu Íránu. Ukáže se, že z Íránu „uniká“ štěpný materiál na Arabský poloostrov do rukou teroristických organizací.
Kolem roku 2035 propukne ropná krize drastičtějších rozměrů než v 70. letech minulého století. Po zhruba pětileté konsolidaci se však k využívání ropných produktů jako energetického zdroje vrátí jen asi čtyřicet procent původních uživatelů. Ropu jako surovinu či energetický zdroj přestane využívat nečekaně obrovské množství subjektů, asi dvacet až čtyřicet procent.
V oblasti subsaharské Afriky propuknou vnitřní ozbrojené konflikty, které povedou až k úplnému vylidnění některých států. Dojde k likvidaci místních ekosystémů a obrovským hladomorům, které se budou šířit i do dalších oblastí Afriky. Obrovskou část kontinentu zachvátí válka o pitnou vodu.
Evropské síly rychlé reakce budou po roce 2025 neustále rotovat v nasazení v oblasti Středozemního moře, hlavně kvůli zklidnění bouřlivé situace vyvolané migrací. Po roce 2030 budou v západních zemích monitorováni pomocí čipu všichni potenciálně nebezpeční lidé. EU se pokusí očipovat všechny své obyvatele podezřelé ze spojení s terorismem i veškeré lidi s jakoukoli kriminální minulostí a návštěvníky z rizikových zemí. Kdo čip odmítne, nebude vpuštěn.
Kolem roku 2035 může dojít ke krátké válce mezi EU a blokem islámských zemí, do níž se USA po počátečním váhání zapojí na straně EU. Po ukončení intenzivních bojů nastane období dlouhé nestability a regionálních napětí v zemích na pomezí EU a islámského bloku, tedy ve východním Středomoří, kolem Černého moře a na Kavkaze. Lze očekávat i jiné drastické scénáře. Například že světová ekonomika zkolabuje v důsledku energetické krize. Nebo že Čína vyvolá lokální konflikt s Ruskem a obsadí část východní Sibiře.
V polovině 21. století budou na světě tři supervelmoci: Čína, Evropa a Spojené státy. Možný je ale i scénář, že USA a Evropa se stanou jedněmi z mnoha regionálních mocností, i když s určujícím vlivem na světové dění. Může vzniknout i Islámská konfederace, Rusko se rozdělí na několik samostatných států, subsaharská Afrika přejde na systém kmenových vlád.
Obavy bude vzbuzovat Čína. Ze symbiózy systému totalitní vlády komunistické hierarchie a volného podnikání nižších a středních vrstev, v té době již značně bohatých a dravých, vyroste silný autokratický stát nezatížený „balastem“ neakceschopných demokratických institucí a plně soustředěný na všestranný rozmach státu. Čína přitom nikdy nesnížila počet svých ozbrojených sil, které naopak moderně vyzbrojuje a cvičí. Tchaj-wan by mohl být záminkou a úvodem čínského vstupu na světové kolbiště a testem americké ochoty se za Tchaj-wan postavit.
Vývoj Ruska rozhodujícím způsobem ovlivní, zda se mu podaří zabránit dalším desintegračním tendencím, především na území východně od Uralu, a zda stabilizuje poměry na svých jižních hranicích. Pokud naváže spolupráci s Čínou, mohou společně vytvořit novou globální supervelmoc.
