Po padesáti letech končí v Evropě v regulace trhu s cukrem. Čeští výrobci jsou připraveni zaplavit bílým zlatem kontinent, i když to bude znamenat pokles cen a ziskovosti
Náměstí středočeské Dobrovice působilo v 90. letech eufemisticky řečeno zanedbaně. Jediným fungujícím provozem v oprýskaných domech byla nálevna, pro niž by i lidové označení „čtyřka“ znamenalo výrazné nadsazení kvality. Po dvaceti letech je místo k nepoznání. Fasády jsou opravené, park a náměstí lemuje hned několik kaváren. A i když jejich hosty v dopoledních hodinách stejně jako v někdejší putyce tvoří převážně chlapi v montérkách, město se evidentně pozvedlo.
Příčinou rozmachu není pouze blízkost mladoboleslavské Škody Auto, která do kraje přináší nadstandardně ohodnocená pracovní místa, ale bezesporu i místní cukrovar, největší výrobce sladké suroviny v Česku. Vedení společnosti Tereos TTD s francouzskými a německými vlastníky sídlí v reprezentativním zrekonstruovaném zámku. Firma zde a v dalších čtyřech továrnách zaměstnává na 520 lidí a loni zdvojnásobila zisk na 597 milionů korun. Z kdysi polorozpadlého přilehlého hospodářského dvora za 16. století vzniklo před pár lety z iniciativy firmy a města a z evropských peněz muzeum cukrovarnictví.
V Dobrovici tedy nic nenasvědčuje legendně o údajném úpadku kdysi věhlasného českého cukerného průmyslu, doprovázené obvyklým dodatkem, že za všechno může Evropská unie.
Úpadek po roce 1990 skutečně nastal, z 53 někdejších cukrovarů jich zbylo sedm. Velkou většinu z nich však neumořila Unie, ale divoký kapitalismus a privatizace 90. let. Se vstupem do EU naopak přišla regulace odvětví a období stability, kdy producenti měli díky stanoveným kvótám na produkci a export zajištěný relativní klid.
Návrat do devadesátých let?
Takzvané cukerné kvóty určující produkci a export v Evropě ale po padesáti letech, pro Česko po čtrnácti, s prvním říjnem končí. Na trh s cukrem se tak vrací liberalizace, jako tomu bylo v divokých devadesátkách. Oldřich Reinbergr, šéf Tereos TTD, je přesvědčen, že některé podniky přechod do nové éry nemusejí přežít. „Nemohu říct, zda půjde o cukrovary v Česku nebo vEvropě, ale některé společnosti se mohou dostat do existenčních potíží“ míní Reinbergr.
Zrušení cukerných kvót je spolu s koncem mléčných kvót před dvěma lety bezesporu jednou z největších změn evropského potravinářství v posledních deseti letech. A právě tehdejší dopad na mlékárenství slouží často jako příklad toho, co cukernému průmyslu hrozí. Chovatelé krav s vidinou vyšších prodejů po konci omezení citelně navýšili produkci.
T ím se však dostali do vlastní pasti.
Nadbytek srazil ceny hluboko pod náklady a produkce mléka se stala těžce ztrátovou činností. Aby se situace stabilizovala, Evropská unie nabídla zemědělcům peníze, pokud produkci omezí. Částečným výsledkem je naopak dnešní nedostatek a rekordní cena másla blížící se 60 korunám za kostku.
Cukrovarníci srovnání s mlékem neradi slyší. Co se přesně po prvním říjnu stane, si však netroufá nikdo říct. „To dnes není schopen nikdo odhadnout. Doufám, že nepřijde žádný negativní faktor kromě toho, že končí režim cukerných kvót“ řekl týdeníku Euro ministr zemědělství Marian Jurečka v narážce na to, že k poklesu cen mléka přispělo vedle zrušení kvót embargo na vývoz do Ruska, které ještě posílilo evropský přebytek.
Současná situace v cukrovarnictví se nicméně aspoň částečně podobá přípravám na konec mléčné regulace. Také cukrovarníci se chystají na citelné navýšení produkce. Tereos TTD investoval do výroby v posledních pěti letech téměř miliardu korun, se zemědělci se domluvil na vyšších pěstebních plochách řepy a počítá, že svou produkci navýší zhruba o pětinu. Za celý český cukrovarnický průmysl se očekává nárůst zhruba o o sm procent, země západní Evropy však počítají s navýšením produkce až o 25 procent.
Například německý cukerný gigant Sudzucker si v očekávání deregulace pořídil na 240 speciálně upravených železničních vagonů. Každý z nich přišel podle deníku Die Welt na zhruba 100 tisíc eur. Společnost si od cukrových vlaků slibuje rychlé propojení s evropskými přístavy, ze kterých plánuje bílým zlatem zaplavit prakticky celý svět. T ím se v podstatě nejspíš i uvolní prostor pro české cukrovarníky, kteří s koncem kvót chtějí naopak posílit na kontinentě a omezit kvůli tomu i vývozy mimo EU.
K tomu všemu zemědělci letos očekávají u řepy mimořádně vysoké výnosy - hned ze startu liberalizace tak přispěje i mimořádná sklizeň. Už loni se v Česku podle dat ministerstva zemědělství vyrobilo 620 tisíc tun cukru, nejvíce od vstupu do Unie. Během letošní kampaně by to podle prognóz mělo být ještě o zhruba o třicet tisíc tun více. Sedm stávajících cukrovarů tak vyrobí více cukru než pět desítek výroben v roce 1989.
Pole s řepou jsou rozlohou sice stále o polovinu menší než v době pádu komunistického režimu, díky efektivnějšímu zemědělství však dávají dvojnásobný výnos. A díky zvýšené poptávce ze strany cukrovarů přibylo v posledních letech i zemědělců pěstujících řepu. V minulé sezoně jejich počet vzrostl meziročně téměř o sto na 834.
Ke zvýšenému zájmu o pěstování řepy bezesporu přispěla i skutečnost, že stát prosadil zařazení cukrové řepy mezi takzvané citlivé komodity. To znamená, že pěstitelé dostávají vyšší dotace, než kdyby zůstali například u obilí, kuřice nebo řepky. Ročně si tak přijdou na 450 milionů korun navíc. „Mezi zemědělskou veřejností se o tom vedla docela diskuse. Mnoho zemědělců říkalo, že je to zbytečně moc, nicméně vnímám to jako stabilizační faktor, díky kterému se nám plocha cukrovky za poslední tři roky zvyšuje,“ říká ministr Jurečka.
Ceny se už propadly
To vše se už na cenách cukru začalo projevovat aty padají už v předstihu. „Vsoučasné době se cena bílého cukru obchodovaného na burze vLondýně dostala pod průměrnou velkoobchodní cenu cukru vEU. A nachází se na minimech z roku 2015. To je způsobeno tím, že se očekává konec kvót a následná zvýšená produkce cukru,“upozorňuje analytička společnosti Finlord Eva Mahdalová.
I Reinbergr proto počítá v následujících letech s výrazně nižší profltabilita.
„Samozřejmě čekáme velké újmy, co se týká ziskovosti. Na druhé straně by nás to nemělo existenčně ohrozit. Půjdeme dolů, ale TTD je konkurenceschopný a budeme bojovat.
Tématem spíš bude konkurence národních rozpočtů, zda třeba nebudou v některých evropských zemích skrytě podporováni zemědělci,“ obává se Reinbergr, že mezi jednotlivými státy začnou závody o to, kdo zemědělcům skrytě více nasype. Česko, pro které na rozdíl od Francie či Polska zemědělství není prioritním odvětvím ekonomiky, v tomto souboji obvykle prohrává.
Tereos TTD proto s pěstiteli řepy z opatrnosti uzavřel kontrakty jen na rok místo obvyklých tří let.
Otázkou zůstává, jaký dopad bude mít zlevnění cukru na spotřebitele. Průměrný Čech ročně spotřebuje 33,6 kilogramu cukru a při současné ceně tak za něj vydá necelých 700 korun. Podle analýzy Finlordu lze očekávat zlevnění zhruba o pět procent a na samotném cukru do kávy či čaje tak zákazníci pravděpodobně příliš neušetří.
Ovšem cukr je zcela klíčovou komoditou pro řadu dalších potravinářských odvětví. Pro výrobu alkoholických i nealkoholických nápojů, pekárny a cukrárny jde o důležitou nákladovou položku, ajejí citelné zlevnění by se tedy mohlo projevit i v řadě dalších položek spotřebního koše.
Výrobci se zatím netváří, že by plánovali snižovat ceny. Vesměs přitom odkazují na růst dalších nákladů, hlavně mezd, které zlevnění komodity srovnají. Například šéf největšího výrobce balených potravin Hamé Martin Štrupl očekává zlevnění samotného cukru o deset až dvacet procent, s promítnutím do konečných cen výrobků však příliš nepočítá.
„Naše náklady nijak výrazněji neklesnou, protože pravděpodobný pokles cen této komodity více než vyrovná neustálý růst cen dalších surovin, ať již jde o maso, ovoce, nebo mzdy,“ říká Martin Štrupl a podobně to vidí i nápojáři. „Zhlediska vývoje nákladů jsou vsoučasnosti pro nás klíčové změny týkající se platů zaměstnanců. Samotný cukr je v souvislosti s náklady jen jednou z komodit,“ přidává se šéf společnosti PepsiCo Josef Neumann.
Situaci bychom mohli opět srovnat s tím, co nastalo po ukončení regulace u mléka. I když výkupní ceny zemědělců byly už pod výrobními náklady, ceny mléka a mléčných výrobků v regálech řetězců se stále držely. Výrobci a řetězce tehdy často argumentovali právě zvyšujícími se náklady práce. Nakonec byl však propad výkupních cen tak citelný, že z nižších cen profitovali i spotřebitelé, byť ne v plné míře. Když mléčná krize pominula, prudké zdražení následovalo téměř okamžitě.
Zda trh s cukrem projde stejnou turbulencí, lze těžko předjímat. Pro evropský cukrovarnický průmysl každopádně nastává úplně nová éra, a má-li člověk věřit tuzemským výrobcům, nejistota volného trhu je jim milejší než bezpečí svázaných rukou. #
Kdo v Česku vaří cukr?
• Tereos TTD
Pod společnost, za kterou stojí francouzský a německý kapitál, spadají dva cukrovary v Dobrovici a Českém Meziříčí. Dále pak také lihovary v Kojetíně a Chrudimi a balicí centrum v Mělníce.
Moravskoslezské cukrovary
Druhého největšího výrobce cukru vlastní rakouský zemědělsko-potravinářský gigant Agrana. Cukr vyrábí v Opavě a Hrušovanech nad Jevišovkou.
• Litovelská cukrovarna
Cukrovary v českých rukou se koncentrují na Hané. Cukrovar v Litovli má několik českých vlastníků, z nichž žádný nemá větší než pětinový podíl.
• Cukrovar Vrbátky
Další český cukrovar má pět vlastníků, největší podíl drží předseda představenstva Zdeněk Kovařík.
• Hanácká potravinářská společnost
Cukrovar Prosenice v devadesátých letech na čtyři roky výrobu přerušil. Dnes jej stoprocentně vlastní Jiří Vajdík.
O autorovi| Jan Brož, broz@mf.cz
