Tenze v řeckých vodách trvají už dva týdny. Řekové trvají na svém stanovisku, že případná těžba v dotyčných oblastech by byla protiprávní, Turci mají opačný názor. Územní nároky Turků definuje smlouva z Lausanne z roku 1923. S jejím zněním je však nespokojený prezident Erdogan a před třemi lety proto během návštěvy v Řecku navrhl, aby se smlouva změnila. To si Řekové interpretovali jako útok na společné hranice a s návrhem rezolutně nesouhlasili.
Stejně tak pro Řeky jasně hovoří úmluva OSN o takzvaných Exkluzivních ekonomických zónách, tedy vodách, kde může daný stát provádět například právě těžbu. Ani podle této právní normy Turci nemají právo poblíž řeckých ostrovů prozkoumávat možnosti případné těžby. V případě sporů mezi Řeky a Turky však jde o mnohem víc než jen o samotnou těžbu. Pokud by Ankaře skutečně šlo jen o těžbu, jednodušší by bylo vznést žalobu do Haagu, případně zahájit arbitráž, která by rozhodla, zda má právo na aktivitu poblíž řeckých ostrovů.
V Egejském moři se odehrává spíše geopolitický bitva, do které je zapředeno vícero politických zájmů. Vše začalo již v roce 2006, kdy tehdejší člen vedení tureckého námořnictva Cem Gürdeniz definoval koncepci Mavi Vatan, dle které by Turecko mělo usilovat o námořní expanzi právě směrem do Egejského a Středozemního moře. V tehdejší době jeho návrh nebyl brán příliš vážně, ovšem za posledních 14 let se Turecko razantně proměnilo. Dnes koncepci Mavi Vatan vládní politici prosazují.
Současný prezident Recep Tayyip Erdogan využil neúspěšného puče v roce 2016 k tomu, aby eliminoval veškeré opoziční nepřátele, kteří byli v mnoha případech nuceni opustit zemi a začít své života znovu mimo Turecko. Tímto krokem se snažil Erdogan posilnit svou pozici. Avšak ekonomická situace země je v tomto proti němu. Minulý rok se v Turecku konaly komunální volby a navzdory očekáváním opozici dokázala zvítězit v Istanbulu – to se tureckému prezidentovi nelíbilo a tak nařídil volby opakovat. Znovu prohrál.
Erdogan tak přistupuje ke strategii, která není nepodobná té, kterou pravidelně využívá ruský prezident Vladimir Putin. V případě vnitrostátních problémů a klesající veřejné podpory projeví svou sílu tím, že začne více aktivně jednat v zahraniční politice. Minulý rok Erdogan navrhl „bezpečnostní zónu“ na východních hranicí se Sýrii. Podle něj zóna měla zabránit separatistickým tendencím Kurdům. Stejně tak se angažuje i v rozpadlé Libyi, kde podporuje jinou mocenskou skupinu než Francouzi, další spojenci z NATO. Nyní přichází na řadu Řecko.
Dalším dílem do složité skládačky je Německo. Turecko hrálo nejdůležitější roli při potlačení migrační krize v roce 2016. Ta zároveň zasáhla nejvíce ze všech zemí Německo, když Angela Merkelová otevřela hranice běžencům ze Sýrie. Avšak po měsících přívalu uprchlíků začala být situace neúnosná a rozdělila Evropu do několika táborů. Bylo potřeba jednat – a způsob se našel právě díky Turecku. To začalo výměnou za finanční obnos migrační trasu uzavírat a neumožňovalo uprchlíkům přechod přes své území. Pokud tak Evropa nechce riskovat novou migrační vlnu, na které vyrostly populistické antimigrační strany, musí usilovat o bezproblémové vztahy s Erdoganem.
To se však pro změnu nelíbí Řecku. Jeho politici by si představovali ráznější reakci od Evropské unie a zejména ze strany Němců. Avšak Berlín se jen snaží vyzvat obě strany k dialogu a Řekové se zatím dočkali jen mírné podpory. To Řeky frustruje, a tak během summitu evropských ministrů zahraničí Řekové blokovali společné prohlášení k situaci v Bělorusku – jako odvetu za odmítnutí tvrdého přístupu k Turecku ze strany dalších unijních členů.
Naopak další významný evropský hráč, Francie, se v přístupu značně liší. Prezident Macron vyslal do středozemního moře bojové lodě a prosazuje ráznější politiku vůči Turecku. Už právě jen kvůli zmíněným odlišným favoritům v Libyi.
I proto vyrazil německý ministr zahraničí Heiko
Maas na setkání s řeckým protějškem a později i s tím tureckým.
Berlín má ambice zprostředkovat rozhovory mezi Aténami a Ankarou, které by
vedly k smířlivému konci. Podle Maase totiž si svým jednáním obě země
zahrávají s ohněm. Tím, že obě země dostane zpět k jednacímu stolu,
chce Maas předejít katastrofě.
