Naposledy Náhorní Karabach, předtím Libye, Irák nebo Sýrie. Řeč je o angažmá turecké vlády v regionální konfliktech. Na Kavkazu jasně Erdoganova vláda podporuje Ázerbajdžán, jako jediná z mocností nevolá po ukončení konfliktu. V Sýrii a Iráku se zase pokusila zabránit expanzi Kurdů, kteří už větřili šanci na založení jejich vytouženého národního státu.
Erdogan tak provedl v posledních letech hned několik geopolitických kroků, které mu možná přinesly oblíbenost u tureckého voličstva, nicméně zároveň ho to dostává do určité formy izolace. Turecko přestává být spolehlivým partnerem pro země Evropské unie, aktuálně emoce vzbuzují turecké průzkumy východního Středomoří. Tamní vody si nárokují Řecko a Kypr, členské státy EU, Turecko tam však opakovaně provádí sondáž ložisek zemního plynu.
Dochází tak k paradoxní situaci: Turecko cíleně provokuje Řecko, svého spojence se Severoatlantické aliance. Evropská unie už jednou pohrozila Erdoganově režimu sankcemi, zatím to vypadá pouze jako nejkrajnější možnost, ke které se nechce nikdo uchýlit. Avšak vzhledem k opětovným průzkumům tureckých lodí se dá očekávat, že tenze budou pokračovat i nadále.
V minulosti se Turecko řídilo principem otce moderního sekulárního režimu Mustafy Kemaly Atatürka „mír doma, mír ve světě“. Také Erdogan původně razil přístup „žádné problémy se sousedními státy“, avšak ten definitivně opustil po pokusu o vojenský puč v roce 2016. „V poslední dekádě jsme svědky transformace turecké zahraniční politiky do vize, že Turecko by mělo svůj přístup otočit o několik stupňů ke strategické autonomii vůči jeho tradičním partnerům na západě,“ řekl pro web Euronews Sinán Ulgen, který momentálně působí v think tanku Carniege Europe.
Podle Alana Makovského, výzkumníka z Centra pro americký pokrok, říká, že Turecko se v současné době v diplomacii řídí dle ekonomických, diplomatických a někdy i teritoriálních zisků. „Většina regionálních a západních států je znepokojena agresí Turecka, ale Turkům to z velké části funguje,“ řekl Makovsky pro vlivný bruselský web Politico.
Dosud je Turecko kandidátskou zemí do Evropské unie, avšak stále častěji vyvstává otázka, jestli se Istanbul chce skutečně stát unijní zemí. Vzájemné vztahy mezi EU a Tureckem se za poslední roky značně zhoršily. Po vojenském puči před čtyřmi lety kritici, kteří byli pod záminkou potrestání povstání perzekuováni (akademici, novináři nebo učitelé), často našli domov právě v některé z evropských zemí.
Jediným současným pojítkem tak jsou ekonomické vztahy a zejména migrační dohoda, zavazující Turecko výměnou za finanční obnos k zastavení migrační trasy. Turecko čas od času provádí kroky porušující dohodu, nicméně dosud se počty migrantů ani zdaleka nedostaly na hodnoty z nejkrizovějšího roku 2015. „V současné době není Evropská unie schopná jakkoliv působit na turecké chování,“ řekl Euronews Luigi Scazzieri z Centra pro Evropskou reformu.
„Posun k více asertivní politice závisí i na spolupráci Erdoganovy strany s ultranacionalistickou MHP (Strana národního hnutí), která začala v roce 2015 a po neúspěšném puči o rok později ještě zesílila,“ myslí Scazzieri. „Později byla vláda motivována potřebou získat podporu a zastřít zhoršující se ekonomickou situaci v Turecku,“ dodává.
Expert naráží na fakt, že Erdogan se na svá válečná dobrodružství vydává zejména v době, kdy cítí, že jeho domácí problémy by mohly potenciálně ohrozit jeho politickou pozici. V minulém roce například ztratil istanbulskou radnici, o pár měsíců později Erdogan oznámil záměr vytvořit na území Sýrie několik desítek širokou „bezpečnostní zónu“. To v praktické rovině znamenalo vytlačení Kurdů z dobytých pozic, které by si později mohli nárokovat jako své území.
Agresivní zahraniční politika tak Turecko posunula na periferii aliancí. Podle Luigiho Scazzieriho zbývá pár posledních tureckých spojenců. „Není jich moc. Velmi blízký je Katar, Libyjská vláda a Azerbajdžán. Trochu méně blízký spojenec je Pákistán,“ dodal.
