I kvůli selhání ministra Romana Prymuly odemykáme esej z aktuálního vydání týdeníku Euro
Přestože je nám výbuch černobylské jaderné elektrárny časově vzdálen už více
než 34 let, práce běloruské autorky Světlany Alexijevičové nabývá stále více na
aktuálnosti a naléhavosti. Třeba i proto, jak v knize Modlitba za Černobyl přes
vzpomínky a rozhovory s obyčejnými lidmi popisuje drolení Sovětského svazu.
Velkou roli v tomto zásadním historickém zlomu sehrálo i rozčilení
obyčejných Bělorusů, které pramenilo ze ztráty důvěry v „mírové využití atomu“
a především v politickou reprezentaci. V prvních dnech a týdnech po výbuchu,
kdy nad proděravělým čtvrtým černobylským blokem stoupal do vzduchu
radioaktivní mrak, slyšeli od svých lídrů, ať dál na trzích kupují maso a mléko
z venkova, ať se dál procházejí venku a ať se ženy nebojí o své muže, protože
jsou do černobylské oblasti povoláváni jen proto, aby pomohli hasit lesní
požáry daleko od elektrárny. A že se za pár týdnů vrátí.
Mezitím ti samí komunističtí vůdci dostávali příděly neškodných potravin z jiných zemí, produktů běloruského zemědělství se ani netkli, svým rodinám zakazovali vycházet ven a sháněli jód pro své nejbližší.
A právě ta chvíle, kdy se provalilo, že mocní dávali řadovými občanům
záměrně špatné rady a vymýšleli pravidla, která sami porušovali, znamenala
konec jakékoli důvěry ve stát a s velkou pravděpodobností uspíšila rozpad
Sovětského svazu.
Byť v České republice naštěstí žádná jaderná elektrárna nevybuchla, i my se
v posledních měsících a týdnech dostáváme do situace, kdy státníci ztrácejí
elementární důvěru svých občanů. A to i v řadách důchodců, kteří vždy bývají
tou nejposlušnější skupinou.
Vidět to bylo třeba předminulý týden, kdy premiér Andrej Babiš lidi vyzval,
ať o víkendu zůstanou doma, ať se šíření koronaviru zpomalí, nákupní centra
ovšem zahltily tisícovky lidí.
Káže vodu, pije víno
Problém ale není nutné hledat u (mladých) českých občanů a opozice, jak se
ve svých veřejných vystoupeních snaží tvrdit někteří koaliční politici. Hlavní
potíží, která komplikuje jakékoli rozumné epidemiologické kroky proti šíření
viru, je bláznivé chování vládnoucích činitelů. Tedy přesněji jejich překotné
rozhodování, změny čerstvě zaváděných pravidel, nejednotný hlas a – co je
zřejmě nejdůležitější – obcházení pravidel. Těžko od plebsu vyžadovat kázeň,
když samotná reprezentace porušuje nařízení záhy poté, co je zavede, neboli
káže vodu, pije víno.
Naprostou jedničkou v této strategii všemocných je Andrej Babiš. Právě
premiér je vzorovým příkladem toho, jak se nechovat na veřejnosti. Jeho výstupy
z poslední doby se dají, bohužel, odbýt hláškou z komedie Jáchyme, hoď ho do
stroje: „Jen ať si pindá, na to my jsme zvyklí.“ A s tímto přístupem se proti
atakům čínské chřipky bojovat skutečně nedá.
Babiš sice nikdy nebyl charismatickým politikem, za nímž by davy vkročily i do rozbouřené řeky, ovšem plytkost a nelogičnost jeho slov vždy dokázal přebít draze placený a velký marketingový tým. Ten se však kvůli několikaměsíční krizi dostal za hranu svých možností a četná Babišova veřejná vystoupení obyvatelům České republiky dobře ukazují, kým premiér ve skutečnosti je.
Zatímco na začátku července apeloval na Čechy, aby prázdniny trávili doma –
„já říkám, utrácejme peníze doma, jeďme na dovolenou v Česku,“ –, jeho manželka
po pár dnech vyrazila do Chorvatska a on sám pak zamířil na Krétu. (Nutno
dodat, že Babiš nebyl jediným, na Jadranu si léto užívala například i dřívější
epidemiologická superstar Rastislav Maďar a do Chorvatska nakonec zamířily i
tisícovky Čechů.)
Od té chvíle se Babišovy přešlapy začaly množit. Ač byl ještě na jaře
schopný zavřít do karantény školku s jedním dítětem s teplotou, v létě najednou
bylo vše dovoleno. Zavirované OKD – navrch patřící státní firmě Prisko – nikdo
neřešil, natož aby je uzavřel.
A když by měl Babiš jako každý jiný smrtelník zamířit do domácí karantény
poté, co několik desítek minut jednal s nemocnou hygieničkou, český premiér byl
najednou proti uhranutí chráněn respirátorem. „Já chci jen dodat, že nosím
respirátor dvojku, téměř všude. A měl jsem ho i na tom jednání. V místnosti
bylo větráno a jsou tam vysoké stropy. Takže od rána normálně pracuju, program
se nijak nemění,“ ukázal 2. září všem občanům, jak se to má v Česku s
dodržováním pravidel.
Eroze důvěry
To všechno jsou natolik rozporuplné a nepochopitelné zkraty, že si jich Češi nemohli nevšimnout. A projevilo se to nejen ve výsledcích krajských a senátních voleb, ale lze to vidět i každý den na ulicích. Obyvatelé na rozdíl od jara nyní nemají tolik vůle řídit se vládními opatřeními a jakkoli s establishmentem spolupracovat.
Vláda, včetně Babiše a jeho vicepremiéra v červeném svetru Jana Hamáčka,
zkrátka prohospodařila důvěru lidí. Její varování tak působí jako prázdná
slova. A nezmění to ani stále ostřejší slovník a výtky, kterými kabinet naopak
ještě víc lidí popuzuje.
Kdyby se přitom marketingoví poradci ministerského předsedy na přelomu jara a léta nesoustředili jen na ulítlou chválu toho, jak dobře Česko první atak čínské chřipky zvládlo a že jsme „best in covid“, na začátku července si mohli všimnout přínosné studie Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD).
Ta zkoumala informování o koronaviru a jeho dopady v členských zemích. Mimo
jiné zjistila, že „scestnou a proměnlivou komunikací dochází k erozi důvěry a
stává se kontraproduktivní; vlády a instituce mohou nedostatečnou komunikací a
zadržováním informací způsobit větší škody a zesílit efekt dezinformací“. Ač je
to nemilé, to jsou přesně ony věci, jež můžeme vidět v chování Andreje Babiše
připomínajícího při krizové komunikaci hyperaktivního chlapečka na písku, jemuž
zrovna pod zadkem ujela jeho plastová tatrovka.
Česká vláda se jednoduše řídí naprosto opačnými pravidly. Jako by nevěděla,
že na druhé straně obrazovky je více než deset milionů lidí, kteří potřebují
srozumitelné a uvěřitelné vůdce, díky nimž získají optimismus, že současná
situace je zvládnutelná, když všichni budou respektovat daná – a možná i tvrdá
– opatření. Ostatně i dobrá nálada je potřebná k rychlému překonání jakékoli
nemoci, respektive krize.
Proč ale nyní poslouchat premiéra, jak apeluje, aby lidé o víkendu zůstali doma a pokusili se pracovat v režimu home office, když to byl právě on, kdo v létě odjel k moři, přestože národ nabádal k využití tuzemských hotelů, penzionů a kempů?
Místo ukazování fotek mladých lidí, kteří i po osmé večerní zůstávají na
chodníku kolem hospod, by Andrej Babiš a jeho PR tým mohli vyrazit – teď už oficiálně
– přímo mezi ně a zeptat se, proč vládní opatření nedodržují. Tímhle bonzáctvím
totiž jen dál podkopávají důvěru v úřady a nařízení.
Kdyby to radši vzal někdo jinej
A důvěru demolují především rozdílná a překotná vyhlášení. V tom se česká
vláda topí už od jara. Mikromanažer Babiš nedokáže ani po deseti měsících dát
rozhodnutím jasnou formu, a než člověk pochopí, co vlastně kabinet nařizuje,
musí si informace několikrát ověřit. Protože z premiérových slov není nikdo
moudrý.
Bolestné jsou i několikadenní rozestupy mezi fází „čísla jsou špatná, musí
přijít tvrdší opatření“ a „něco bude platit od dnešní půlnoci, něco od
zítřejšího večera“.
Česká vláda by si zkrátka měla rychle uvědomit, jak rychle a poměrně
nepostřehnutelně pozbyla důvěru občanů v boji s neviditelným nepřítelem. Aby ji
získala zpět, už nestačí jen navléct rudý svetr a svolat krizový štáb, jak se
stalo letos na jaře. A nestačí ani odvolat ministra zdravotnictví a povolat
vojáka s úzkou vazbou na Pražský hrad, který několik měsíců na svou hvězdnou
chvíli čekal zaparkovaný ve vládní trafice.
Nejrychlejším řešením by zřejmě mohl být odchod Babiše z čela vlády. Jenže
kvůli personální krizi svého hnutí nemá zkorodované žezlo komu předat.
Ministerský předseda se zkrátka dostal do situace Františka Koudelky, hlavního
hrdiny zmiňované veselohry Jáchyme, hoď ho do stroje: „Když myslíte, teda. Do
počtu jako myslíte teda? Tak, jestli jako myslíte, že v zájmu celku snad. Tak
já bych to teda do počtu, kdyby to radši vzal někdo jinej.“
Kdyby aspoň Babiš nechal komunikaci na odbornících, jak už několikrát slíbil.
Ani to ale nehrozí. Čínská chřipka nás proto sráží i kvůli němu.
