Je 13. června 2013 a já stojím coby tehdejší reportér deníku MF Dnes v ulici
U Prašné brány před sídlem společnosti Rittig & Partners. Mí kolegové v
tutéž dobu hlídkují před Úřadem vlády, u Rittigovy vily na pražských
Vinohradech, na pražském magistrátu a na dalších místech. Nakonec se rozhodnu
jít dovnitř, procházím kolem vrátnice po točitých schodech nahoru do třetího
patra. Je vidět, jak za dveřmi vyplněnými mléčným sklem úřadují policejní
těžkooděnci.
Jejich siluety odnášejí šanony a různé krabice. Tak konečně došlo na ty
slibované „velké ryby“, říkám si v duchu. Už chci vzít za kliku, abych se drze
podíval dovnitř, co se tam přesně děje. Ale v tu chvíli dveře zamkne jeden z
policistů zevnitř. Vtom už za mnou běží zezdola vrátný s tím, že tam nemám co dělat.
Děje se něco, co jsem do té doby nezažil.
Vlastně v tu chvíli ani nevím, jaké to bude mít důsledky. Ale podle všeho, co se po celém Česku děje, tuším, že jde o velkou věc. Koluje mi v hlavě spousta možných scénářů, ale ten skutečný, který bude v následujících týdnech a měsících následovat, odhadnout nedokážu ani s vynaložením té největší fantazie. V tu chvíli jej má zřejmě jediný člověk v zemi. Andrej Babiš. Pouhé dva týdny po této razii Babiš píše na Twitter větu: „Zítra asi něco koupím.“ A Česko se mění.
Mění se zažité pořádky, stranický systém, politická etika, politický
marketing, klíčové zákony, účetní závěrky Agrofertu a v neposlední řadě skoro
všechna velká česká média. S odstupem času lze s jistotou říct, že šlo o
největší změnu v této zemi od listopadu 1989.
Pohádková částka
Je nepochybné, že policejní zásahy proti tehdejším kmotrům Rittigovi a
Janouškovi, proti ředitelce kabinetu předsedy vlády Janě Nagyové a následný pád
Nečasovy vlády v červnu 2013 významně akcelerovaly vstup Andreje Babiše do
politiky. Do té doby mělo jeho hnutí ANO založené v roce 2011 (a mimochodem
inspirované úspěchem Věcí veřejných rok předtím) zanedbatelné preference.
A je také nepochybné, že Babišovi ke vstupu do Poslanecké sněmovny a
Strakovy akademie pomohl nákup mediálního domu Mafra, který vydával v té době
nejvlivnější noviny v zemi MF Dnes, v nichž jsem pracoval.
Babiš nabídl za Mafru podle informací z trhu zhruba tři miliardy korun. To byla už tehdy za vydavatelství poničené krizí tak pohádková částka, že zástupci Rheinisch-Bergische Verlagsgesellschaft okamžitě ze svého paláce na pražském Andělu zmizeli a brzy po nich nezbyly skoro žádné stopy.
Dnes se tržní hodnota Mafry pravděpodobně pohybuje na zlomku částky, za
kterou ji Babiš před sedmi lety koupil. A hlavní roli v ní už rozhodně nehraje
deník MF Dnes, jehož prodaný náklad se za tu dobu snížil téměř na polovinu, což
je procentuálně jeden z největších propadů na trhu českého periodického tisku.
Babišovi to přesto nevadí – jeho svěřenský fond si Mafru drží v portfoliu i
nadále. Ačkoli se to člověku z byznysu může zdát pošetilé, Babiš koupí Mafry
neprodělal, nebo aspoň ne tolik. Mafra totiž hrála v rozjezdu i během celé jeho
politické kariéry obrovskou roli.
Zaprvé Babiš obsah svých titulů ovlivňoval, což se prokázalo v odposleších
kauzy novináře MF Dnes Marka Přibila, který s Babišem „ladil noty“ při
publikaci kompromitujících textů na politické protivníky. Ukázalo se to ale i
ze svědectví řady novinářů, kteří fungování Mafry pod Babišovým vlastnictvím
zažili. A pamatují si například na Babišovy přímé telefonáty do redakce s
„doporučením“, čemu se věnovat a čemu rozhodně ne.
„Pan Novotný, o čo vám ide? Prestaňtě pronásledovat naše lidi. Prajem vám hodně zdraví,“ řekl mi tehdejší ministr financí v posledním telefonátu, který se mnou ještě jako se svým zaměstnancem vedl. Babiš takto reagoval na mé texty o bývalých spolupracovnících Státní bezpečnosti, kteří začali houfně vstupovat do hnutí ANO.
Z deníku Dnes postupně odešli prakticky všichni tehdejší novináři a s nimi i
kvalitní práce, která se tam roky pěstovala. A kterou pomohli do Česka
implantovat němečtí vlastníci s jejich zažitým způsobem řízení médií i etickými
normami.
Zadruhé Babiš na koupi Mafry vydělal tím, co v ní zlikvidoval. V MF Dnes
jeho nově dosazení manažeři nechali rozprášit proslulé investigativní oddělení,
kterého se bál každý, kdo měl do té doby nějakou funkci a zároveň černé
svědomí. Tím se Babiš uchránil od toho, co potkalo třeba jeho tehdejší vzor
Víta Bártu, jehož politickou kariéru ukončily především texty Jaroslava Kmenty.
A zároveň bez vlivné kritiky mocných z této země jako mávnutím kouzelné
hůlky zmizela pesimistická blbá nálada a začalo svítit oslepující slunce. To
Babišovi výrazně pomohlo vyhrát volby v roce 2017. Jak je vidět, ty tři miliardy
za to stály.
Průkopník Bakala
Babiš sice odstartoval obrovskou revoluci v českých médiích, ale nebyl
prvním miliardářem či politikem, který si v Česku média pořídil. Uhlobaron
Zdeněk Bakala, který tak šikovně „vyveksloval“ někdejší OKD byty na Ostravsku,
koupil vydavatelství Economia už v roce 2008 od německého ekonomického
vydavatelství Handelsblatt za zhruba dvě miliardy korun. Týdeník Respekt, který
do vlastnictví Economie, a tedy Bakaly, dodnes patří, se pak rozhodl o svém
majiteli nepsat, což v dalších letech přehodnotil a o Bakalovi psát zase začal.
Z toho je zřejmé, že pro české novináře bylo dlouho nejasné, jak se postavit ke svým vlastníkům, kteří do velké míry ovlivňují politiku i ekonomiku této země. Nelze se jim divit. V české žurnalistice s tím nikdy nebyly žádné velké zkušenosti a čtenáři mohli redaktory snadno podezřívat, že jsou vůči svým zaměstnavatelům buď zbytečně mírní, nebo naopak přehnaně ostří.
Jenže nic takového se nedá exaktně změřit, protože každý čtenář to vnímá
subjektivně. Když jsme ale u Respektu, tento titul měl s politiky možná
největší zkušenosti ze všech. Jeho šéfredaktory byli v 90. letech pozdější
ministři Jan Ruml a Vladimír Mlynář a v době svého působení v Senátu ho dokonce
vlastnil Karel Schwarzenberg. To bylo vše ještě dávno před příchodem „velkých
kluků“ do českých médií.
Tuto vlnu teď symbolicky završuje „sám největší“, Petr Kellner. V těchto
dnech leží na stole úředníků Evropské komise kupní smlouva mezi skupinou PPF a
americkými akcionáři společnosti CME, která vlastní televize v celé střední a
východní Evropě včetně českého klenotu TV Nova. O transakci za 48 miliard korun
by měl Brusel rozhodnout do 6. října.
Pokud se tak stane, Kellner se vrátí hlavním vchodem do barrandovského sídla
Novy, odkud v roce 2004 (po prodeji majoritního podílu), respektive v roce 2011
(po prodeji minoritního podílu) odešel zadními vrátky. Už teď panují významné
pochybnosti, jak jeho návrat ovlivní celé české mediální prostředí. Kellner,
jak známo, má velmi blízké vztahy s bývalým prezidentem Václavem Klausem,
kterému platí provoz jeho institutu na pražské Hanspaulce a jehož syn se chystá
se svou stranou proniknout příští rok do Poslanecké sněmovny a případně i do
vlády.
Zároveň Kellnerovi lidé už prokázali, že ovlivňování veřejného mínění pro ně není nic cizího. Loni v prosinci novináři z Aktuálně.cz odhalili, že společnost Home Credit vlastněná Kellnerem si v Česku platila kampaň na podporu komunistické Číny, odkud pochází velká část byznysu firmy. Nelze předpokládat, že by o tak zásadní snaze formovat mínění českých voličů PPF a Petr Kellner nevěděli.
Otazníky zůstávají i nad působením dalšího z top desítky nejbohatších Čechů
v médiích, Daniela Křetínského, který v posledních letech po celé Evropě
významně investuje do těžby uhlí. Jeho česká média včetně Reflexu či Info.cz
pravidelně zesměšňují klimatickou změnu a snahu o její korigování. Veřejně ale
ovlivňování obsahu nikdo zevnitř Czech Media Center nepotvrdil. Na rozdíl od
situace ve francouzských médiích, kam Křetínský v posledních letech vstoupil.
Tam Křetínský své představy o obsahu jím ovládaných médií dokonce zveřejnil.
Francouzský novinář Jérôme Lefilliâtre, který letos publikoval o Křetínském
knihu s názvem Mister K, v ní popisuje svůj rozhovor s „českým nájezdníkem“.
„Byl bych rád, kdyby Marianne bylo trochu více objektivní vůči Emmanuelu
Macronovi,“ řekl Křetínský Lefilliâtrovi.
Dva dny předtím vyšel Macron na obálce zpravodajského magazínu Marianne
vlastněného Křetínského společností Czech Media Invest s titulkem „A co když je
to on, ten problém?“. Takové vzkazy nejsou pro francouzské novináře zrovna
povzbuzující.
Novináři z dalšího francouzského listu Le Monde, do něhož Křetínský také
vstoupil, si ale na svém novém českém spoluvlastníkovi jako kolektiv loni
vymohli dohodu o nezávislosti redakce. Nic podobného si novináři v Křetínského
médiích v Česku nevydupali. I to bohužel ukazuje na nižší sebevědomí českého
novinářského stavu, který je pak snadnou kořistí pro své zaměstnavatele z řad
předních domácích kapitalistů.
Jaderný boom
Je tedy zřejmé, že mnozí čeští miliardáři už své „atomové kufříky“ v podobě
investic do českých médií otevřeli a někteří z nich i zmáčkli červené tlačítko.
Termín „atomový kufřík“ přitom jako první otevřeně použil spolumajitel Penty Marek Dospiva, když před pěti lety kupoval od Verlagsgruppe Passau vydavatelství Vltava Labe Press vydávající regionální Deníky. Tento „jaderný boom“ v českých médiích má jeden jediný výsledek, a to mizející svobodu tisku. Ještě v roce 2014 byla Česká republika v hodnocení svobody tisku mezinárodní organizace Reportéři bez hranic třináctá ze 180 zemí světa.
Loni už klesla na čtyřicáté místo, hned za Burkinu Faso a Botswanu, dokonce
i několik příček za Slovensko, kde se novináři musejí obávat o život. Platí
přitom jednoduchá rovnice: čím méně budou novináři svobodní, tím méně bude
svobodná i celá společnost. Proto je tak důležité toto téma veřejně rozebírat.
V českých médiích se ale o něm tak často, jak by se v současné situaci
slušelo, nedočtete. Čeští novináři se mu spíše vyhýbají. V Česku není zvykem
psát o konkurenci, navíc v situaci, kdy i vaše médium vlastní osoba, která může
mít při jeho řízení střet zájmů. Možná se ptáte, jak je na tom se svým
vlastníkem týdeník Euro.
Aktuálně ho ovládá jediný akcionář Pavel Boušek, s nímž nikdo z redakce není
v kontaktu a ani není žádný důvod o něm psát či nepsat. V minulosti ovládal
týdeník Euro ze svého londýnského exilu František Savov. Mít vlastníka v
zahraničí, který nemá vliv na zásadní politické ani ekonomické směřování této
země a těžko se mu zpovzdálí zasahuje do obsahu svých médií, se ukázalo v rámci
současné mapy českého mediálního vlastnictví jako ta lepší varianta.
Pokud vše dobře dopadne, Euro získá v budoucnu nového vlastníka, možná i z
řad některých českých miliardářů, o nichž byla řeč. Jak moc budou ve
skutečnosti respektovat redakční svobodu, se teprve ukáže.
