Každá turistická oblast v arabském světě má své vyhlášené hotely. Na cestovatelských serverech i v nabídkách cestovních kanceláří si je bez problémů můžete srovnat od těch nejlépe hodnocených. Stejně fungují i seznamy těch „nejvyhlášenějších“ věznic na Blízkém východě a v severní Africe. Jen se neoperuje s kvalitou snídaní nebo čistotou pokojů ani barvou písku na pláži.
Jeden takový sestavila nezávislá novinářská platforma Raseef22. Chcete nechat někoho zmizet? Pošlete ho do věznice Tora v Egyptě, brutalitou a masovými popravami proslula irácká al-Kádhimíja, syrští opozičníci zase roky nenávratně mizeli ve vězení Tadmur a bahrajnský Džau hostí podle tamního centra pro lidská práva nejvíc politických vězňů na jednoho obyvatele na celém světě.
Na seznam si teď nově můžeme připsat další tajnou syrskou věznici Sadnáju. Amnesty International (AI) zveřejnila minulý týden zprávu, z níž vyplývá, že v ní Asadův režim povraždil od září 2011 do prosince 2015 na 13 tisíc lidí, převážně civilistů z řad opozice. Organizace požádala syrskou vládu zkraje letošního roku o vyjádření, žádného se jim (kupodivu) nedostalo.
Z popisů zacházení s vězni, poprav, mučení a utrpení, osobních zkušeností zadržených, a dokonce i bývalých zaměstnanců skutečně mrazí. Jenže faktem je, že v arabském světě to není nic výjimečného a téměř každá tamější země má (nejedno) notoricky známé vězení s „jednosměrným provozem“.
IS utrpěl obrovské ztráty, přesto vydělává 80 milionů dolarů měsíčně. Čtěte:
Esej: Ropa a víra Islámského státu
Brutální zacházení s vězni a absolutní svévoli státního aparátu známe asi ze všech nedemokratických režimů. Bohaté zkušenosti s tím koneckonců mají z dob komunismu i Češi. Ale když pominete severokorejské lágry, neprovozuje státní aparát v současnosti asi nikde jinde na světě taková zvěrstva. Mnohdy navíc zcela arbitrárně. V kriminálech tak skončila i spousta uznávaných spisovatelů a intelektuálů, kteří odseděli pěkných pár měsíců či let v chládku (anebo v pořádném vedru, to když stojí plechové vězení uprostřed pouště). A ti si děsivé zážitky pochopitelně nenechali pro sebe. Na cigaretových papírcích o nich podávali svědectví už z kriminálu. A po propuštění, tedy ti, kdo se ho dožili, publikovali memoáry, případně fiktivní vyprávění inspirované vlastními zkušenostmi. Vznikl tak specifický žánr vězeňské literatury, kategorie „pro otrlé“.
Zavři svého komunistu
Cely politických vězňů plnili po národních revolucích a následných vojenských převratech v bouřlivých 50. a 60. letech 20. století především marxisté, komunisté a demokraté brojící proti diktátorským režimům a imperialismu. V této době si odseděl pět let jeden z nejvýraznějších současných egyptských spisovatelů, dnes již osmdesátiletý Sun'alláh Ibráhím, kterého zatkli pro jeho levicové smýšlení, ale věznění ho rozhodně nenapravilo. Z levicového aktivisty se ve vězení stal levicový, politicky angažovaný spisovatel.
„Rozhodl jsem se tam fungovat jako radar systému, chtěl jsem si vše zapamatovat, číst, zkoumat vztahy a poslouchat ostatní,“ vzpomíná v pamětech nazvaných Oázové dny. Na první poznámky mu posloužily cigaretové papírky, protože papír měli vězni zakázaný. Neznamená to, že by v následujících desetiletích měla opozice klid.
Věznice navíc neplnili jen nepřátelé režimu, ocitali se tam, jak už to tak bývá, i lidé, kteří se režimu bez vlastního přičinění znelíbili, případně na ně padl stín podezření z protistátní činnosti. Své o tom ví i známý irácký architekt Rif'at al-Chádirdží, který skončil v roce 1978 v bagdádském vězení, aniž měl tušení proč. O zvůli státního aparátu sepsali s manželkou paměti Zeď mezi dvěma temnotami. „Cela číslo 26 nebyla víc než metr sedmdesát široká a na délku měřila sotva dva metry. V těsném prostoru jste vysloveně cítili, jak vás drtí hutný vzduch, který neměl kudy cirkulovat, protože pod ani nad železnými dveřmi nezela ani škvírka. Vzduch dovnitř pronikal jen malým kukátkem, kterým nás kontrolovali dozorci, bylo ho akorát dost na to, aby vězeň zůstal naživu do dalšího výslechu… Ráno nás v cele bylo pět.“
Přečtěte si esej o dějinách populismu:
Malé dějiny populismu
Za mřížemi nakonec strávil dvacet měsíců, aniž by se podezření státního aparátu potvrdilo. „Na mučení je nejtěžší to, že zůstáváte přes veškerou bolest naživu, smrt totiž v takovou chvíli představuje jediný způsob, jakým může oběť svého trýznitele porazit,“ přemítá irácký básník Fádil al-Azzáwí v pamětech, které aktuálně připravuje k vydání. „Filozofie mučení, které všichni nadšeně praktikovali během desítek let irácké diktatury, později za americké okupace i poté, co získali ve vládě většinu vrátní temnoty, jež se pyšní posláním údajně přímo od Boha, spočívá obvykle v přesvědčení, že je nutné oběť rozložit na prvočinitele. Teprve pak zní může vzniknout osoba hodná života pod prapory trýznitelů, které vlají vysoko nad troskami jejich hypotetických rájů plných nahých hurisek a nesmrtelného mládí,“ píše dále.
Pokud jde o věznění opozičních či kritických hlasů, nediskriminují režimy ženské pohlaví. Krátký čas si tak v 80. letech pobyla za mřížemi například i prominentní egyptská feministka, psychiatrička a spisovatelka, pětaosmdesátiletá Nawál as-Sa'adáwí, celoživotní bojovnice za ženskou rovnoprávnost a hlasitá odpůrkyně v Egyptě překvapivě stále běžné ženské obřízky.
Hleď si svého
Marxisté a komunisté dnes už nikoho příliš nevzrušují a třeba zmiňovaný Sun'alláh Ibráhím se momentálně těší takové úctě, že může otevřeně dát najevo, že on se zmanipulovaných voleb nezúčastní, protože to nemá žádný smysl, případně odmítnout státní cenu, aniž by to znamenalo ztrátu svobody. Politické cely nyní plní hlavně fundamentalisté, ale i kritici politických poměrů, kteří požadují demokracii, odpovědnost vládnoucích režimů a dodržování základních lidských práv a svobod.
Své o tom, jak dopadnete, pokud se pokusíte postavit režimu, ví i Wá'il Ghoním, někdejší šéf marketingu Googlu pro Blízký východ, absolvent Harvardu a zakladatel skupiny Kulluná Chálid Sa'íd (Všichni jsme Chálid Sa'íd), jež stála u zrodu egyptské revoluce, která přispěla ke svržení „nesmrtelného“ režimu Husního Mubáraka.
Osmadvacetiletého Egypťana Sa'ída v červnu 2010 bez zjevného důvodu ubila k smrti policejní hlídka přímo na alexandrijské ulici (údajně jim odmítl vydat USB disk, který měl u sebe - žádný se však nikdy nenašel). Tento akt zvůle na rozdíl od mnoha jiných nezůstal zapomenutý. Rodina zveřejnila jeho posmrtnou fotografii, která díky internetu oblétla svět. Zaznamenal ji právě i Wá'il Ghoním, který založil facebookovou skupinu. Na ní nejprve vyzval Egypťany k tichým protestům a poté k „oslavě 25. ledna, dne egyptské policie“. Sám k tomu řekl: „Pár cvaknutí na klávesnici, jedno kliknutí myší a událost byla přejmenována na ,25. leden: Revoluce proti mučení, chudobě, korupci a nezaměstnanosti'.“
Co zmůže Donald Trump? Čtěte:
Esej: Jak veliká má být vlastně Amerika?
Tahrírské události, v něž Ghonímem svolané protestní shromáždění přerostlo, už všichni znají. O tři dny později, když začaly demonstrace nabírat na síle, zmizel Wá'il Ghoním v útrobách policejní stanice, aniž by kdokoli tušil, kde je a co se s ním děje. Následujících dvanáct dní strávil spoutaný s páskou na očích v miniaturní cele. „Přikázal mi (policejní důstojník), abych si svlékl kalhoty, a začal mi vyhrožovat znásilněním: Vítej u státní bezpečnosti, zku***synu, tady tě naučíme, jak se máš chovat a že si máš hledět svého,“ popisuje Ghoním své zatčení v autobiografické knize Revolution 2.0. Bití, výhrůžky, další bití. Ghoním ale patří k těm šťastným, kteří nakonec mohli (po svých) odejít.
Revoluce ovšem nepřinesla nic z toho, v co Ghoním a všichni, kdo vyšli do ulic, doufali. Egypt má do demokracie respektující základní lidská práva stále velmi daleko. Jako jasný důkaz může posloužit zmizení reportéra katarské televize al-Džazíra Mahmúda Husajna, kterého zatkla egyptská tajná služba během jeho návštěvy rodiny 20. prosince a od té doby o něm nikdo nic neví. Podle al-Džazíry egyptský režim rozezlil připravovaný dokument Vojáci, v němž Husajn mimo jiné poukazuje na výslechové metody. Veškeré apely na jeho propuštění zatím vyznívají do ztracena.
Osazenstvo arabských věznic se postupně obměnilo, ale know-how očividně zůstává stejné. Ostatně není ani důvod něco zásadně měnit, protože o nějaké demokratizaci či uvolnění poměrů v oblasti nemůže být ani řeč. Na většině míst se bezpečnostní situace dramaticky zhoršila a všude jinde státní aparát minimálně přitvrdil represe.
Díky, nebo spíš kvůli tomu zůstává Blízký východ oblíbenou destinací nejen pro turisty z demokratických zemí, ale i pro západní zpravodajské služby. Poptávka po vyhlášených tamních dozorcích je tak velká, že by cynik mohl usoudit, že když něco, hodilo by se spíš rozšířit kapacity.
„Když potřebujete někoho pořádně vyslechnout, pošlete ho do Jordánska,“ popsal v rozhovoru pro britský deník The Guardian před šesti lety bývalý agent CIA Robert Baer, „když ho chcete mučit, vezměte ho do Sýrie. No a když je nutné, aby nadobro zmizel, poputuje do Egypta.“ Nabídka jako z katalogu cestovky. Možná i to dítě vám přibalí zdarma.
Jitka Jeníková, autorka je arabistka
