Každý, kdo někdy navštívil kázání v kostele, si stačil povšimnout, že základní chápání dobra a zla je v církvi úžasně prosté. Bůh nám daroval svobodu. Ovšem člověk si s ní nevěděl rady, podlehl svodům ďábla a přivodil si strašné utrpení. Bůh je ovšem milostiv, na člověka nezanevřel a zahrnuje jej nadále svou přízní. Utrpení má naopak kořeny v lidském konání. Dosaďte si za svobodu volný trh, Boha zase již delší dobu úspěšně supluje národní stát. Rovnice je hotová.
Rolí Antikrista je v tomto narativu pověřena globalizace. Ta dříve nacházela užití i jako eufemismus pro ekonomický směr, jejž svět od 80. let postupně převzal od Margaret Thatcherové, která si jej zase vypůjčila od Friedricha Hayeka: neoliberalismus. Thatcherismus (jiný název téhož) měl, ač jsme na to už zapomněli, od počátku poměrně dost nepřátel; nové je dnes to, že se k nim připojil i politický mainstream v USA a Británii. Kdyby měla baronka Thatcherová v 90. letech možnost nahlédnout do budoucnosti a přečíst si Manifest Konzervativní strany z letošního jara, nejspíše by zesinala. Obsahuje skoro vše, co už na konci 70. let odkázala na smetiště dějin.
Dokument vyvolává dojem, že jej sepsal nějaký anarchista. Zavrhuje „agresivní olupování britských podniků cizími kupci“, „perverzní cenovou politiku“ privatizovaných železnic, „vykořisťovatelský trh“ s energiemi, nemovitostmi a telekomunikačními službami a nespravedlivé odměny manažerů v korporacích. „Nevěříme v nespoutaný trh, odmítáme kult sobeckého individualismu,“ píší autoři, „chceme posílit práva pracujících a vytvořit hospodářství pro každého, nejen pro pár vyvolených.“ Konzervativci navrhují cenovou kontrolu, výstavbu obecních bytů a průmyslovou politiku, jíž neoliberálové skoro půlstoletí posměšně přezdívali „vybírání vítězů“.
Juncker: Nejdřív dohodněme podmínky brexitu, teprve pak budoucí vztahy
Manifest byl pochopitelně předvolební agitka, jež stejně nezafungovala, konzervativci ztratili 17 křesel. Labouristé, kteří chtějí rovnou znárodňovat a jejichž stínový ministr financí John McDonnell v loňském vydání Who’s Who mezi svými zálibami uvedl „svržení kapitalismu“ a mezi vzory Marxe, Trockého i Lenina, naopak dalších 34 křesel získali. Konzervativci nikde nenapsali, že „baronka se mýlila“, ani není jisté, že se manifestem chtějí doopravdy řídit. Ale i kdyby šlo o pouhé rétorické cvičení, střelili se alespoň do nártu.
Je prostě nádherná
Připojili se k mocnému celosvětovému proudu, který spolu s vaničkou chce… vlastně, kdo potřebuje nějakou vaničku?
Neoliberalismus není synonymem pro volný trh či globalizaci, v ty věří i klasický liberál. Neoliberál se od něj liší tím, že trh je pro něj nejen „neviditelnou rukou“, ale přímo „kolektivní myslí“. Nejchytřejší entitou na světě, jež zjevuje pravdy, řídí veškeré lidské konání, konvertuje všechny hodnoty na objektivní data (cenu v dolarech), je pojítkem se zákony přírody a činí z ekonomie podobně exaktní vědu, jako je fyzika nebo biologie.
Jejím úkolem je zkoumat trh jako jakýsi zázrak evoluce a všechny nekonvertibilní veličiny odmítnout jako osobní preference, folklor či rovnou pověry. Státní politika nemá podle neoliberálů za úkol nic jiného než trh opečovávat a nechat jej pracovat co nejefektněji, což víceméně znamená dělat toho co nejméně a samu sebe zredukovat na cosi jako ostrahu objektu. Byla to právě tahle radikální rétorika, která Hayeka po druhé světové válce odsunula na druhou kolej a uvolnila cestu jeho soupeři Johnu Maynardu Keynesovi, aby vtiskl světu svou představu průmyslu řízeného osvícenými národohospodáři. Což je měkčí forma meziválečné filozofi e „ožebrač klidně souseda, jen když ti to pomůže“.
Britské vlády postupně vyšroubovaly veřejné výdaje až na polovinu HDP, když Margaret Thatcherová v roce 1975 navštívila stárnoucího a zahořklého profesora původem z Vídně („Kolem mě samí orientálci a nikdo doopravdy inteligentní,“ stěžoval si v dopise z Cambridge) se zprávou, že jeho „Velkou myšlenku“ hodlá učinit středobodem programu konzervativců. „Je prostě nádherná,“ odpověděl Hayek jejím poradcům, kteří se jej ptali na dojem ze setkání.
Ilona Švihlíková: Pracující chudoba německé strany před volbami nepálí
V následujícím roce Británie jako první země na světě žádala Mezinárodní měnový fond o půjčku na konsolidaci rozpočtu.
O tři roky později Thatcherová zamířila na Downing Street a Keynes do odpadkového koše.
Marxistický filozof Perry Anderson v roce 2000 označil neoliberalismus za „nejúspěšnější ideologii v dějinách“, faktem však je, že v čisté podobě jej nikdy nikdo neaplikoval. Thatcherová ani Ronald Reagan nepovýšili trh nad křesťanské hodnoty rodiny a společenství, oportunistický Tony Blair si ještě v polovině 90. let nebyl jist, zda jej nezavrhne úplně. Nakonec převážila vrcholící konjunktura a námluvy s londýnskou City, takže New Labour vešla do dějin jako strana, která sakumprásk převzala thatcherovský model. Labouristé ovšem po celou dobu investovali zisky z privatizace do sociálních programů.
Hurá na pytláky
Británie tak byla kontinuálně od 80. let sociální laboratoří Evropy. Na prahu milénia tam málokdo pochyboval o tom, že volný trh jednou provždy zvítězil nad plánovaným hospodářstvím. Jenže v roce 2003 se stalo něco zvláštního – mzdový medián začal stagnovat. Aby mohli Britové pokračovat v nákupech, brali si půjčky ve velkém a zadlužení domácností přesáhlo dvojnásobek HDP. V září 2008 padla banka Lehman Brothers a světový hospodářský systém málem zašel na selhání imunity – stav, kdy tělo zaútočí samo proti sobě.
V následujících letech vyšla plejáda bestsellerů, které zúčtovaly s neoliberalismem (nazvané Proč si rovnostářské společnosti vedou vždy lépe, 23 věcí, které vám o kapitalismu neřekli, Pár vyvolených aneb Typicky britská oligarchie), s dvouletým zpožděním za Amerikou odstartovalo hnutí Occupy London a britská společnost se dala do horečného hledání viníků krize. Postupně je nalezla ve zkorumpovaných elitách (šest ministrů odstoupilo, sedm poslanců skončilo za mřížemi), nemorálních vůdcích (vysoce odměňovaní thatcheristé Blair či Mandelson na systému spíše „pytlačili“, než aby lpěli na dodržování pravidel), imigrantech, v domácích „příživnících“ a nakonec v Bruselu.
Byly to falešné stopy, ale způsobily, že veřejné mínění se namísto příklonu k labouristům Eda Milibanda obrátilo doprava. Skromné zisky z obnoveného hospodářského růstu putovaly výlučně do kapes horních vrstev, mzdový medián v Británii se dodnes (s výjimkou Londýna) nevrátil na úroveň roku 2007. Tekutý hněv veřejnosti nejprve našel uplatnění v brexitu, bylo však stále jasnější, že příště už se vylije proti samotnému kapitalismu. Přitom podobně tristní situace v Irsku, jež dokonce hledalo spásu u MMF, po celou dobu ukazovala na pravého viníka. Veřejnost ale vidět nechtěla.
A teď dobývejme rentu
Uším dnešních posluchačů to zní jako kázání o dobrotivosti Boží, avšak globální ekonomika má za sebou ohromující úspěchy. Počet demokratických zemí se od počátku 90. let zdvojnásobil, podíl obyvatel zeměkoule žijících v chudobě klesl ze 40 procent na deset, deregulace klíčových odvětví věnovala šesti miliardám lidí mobilní telefon s připojením na internet a letenka dnes často stojí méně než kalhoty.
Irsko už není nejchudší zemí EU, ale skoro nejbohatší. Potíž je jen v tom, že nepopiratelný pokrok nikdo nepřičítá globalizaci, nýbrž jakémusi historickému samospádu.
Jestli se Friedrich Hayek (a všichni jeho vyznavači včetně Václava Klause) v něčem naopak dokonale zmýlili, pak to byl předpoklad, že volný trh sám o sobě je nejlepší pojistkou demokracie a hrází proti všem totalitám. Za čtvrtstoletí vytáhl 700 milionů Číňanů z extrémní chudoby, když zvýšil podíl Číny na světovém exportu ze dvou na dvacet procent, avšak komunisté po větší část této doby spíše utahovali šrouby. A autoimunitní reakce volného trhu nyní hrozí vtáhnout do politiky přesně ty elementy, proti nimž ji měl bránit.
Svou krutou efektivitou a matoucími výsledky globalizace zatemňuje zrak. Irsko je dokonalý příklad. V roce 2015 zaznamenalo rekordní hospodářský růst ve výši 26 procent. Jenže běžný Ir si polepšil jen o pár eur, většinu růstu vygenerovala tzv. daňová inverze. V anglosaském světě se tak říká účetní akrobacii, při níž malá firma z daňového ráje spolkne amerického obra, který se tak doma vyhne placení daní. Přímé zahraniční investice plynoucí do Irska už dávno neznamenají, že vyrostla nová továrna či vznikla další hi-tech firma. Nejzběsilejší příklady neplechy, již v globální ekonomice působí úprk kapitálu, přitom nabízí jiná část Evropy.
Byly to „horké peníze“, které financovaly řecký a italský dluh (či spíše splátky dlouhodobých půjček), než jejich přísun znenadání vyschl a vyvolal krizi eurozóny. Pokud horký kapitál neumí produktivně využít ani člen EU, jak to má dokázat nějaká jihoamerická ekonomika?
Kapitálové toky nemohou za sociální nerovnost, ale ani ta nemá jednoznačného původce. Studie ukazují, že uvnitř korporací samotných – alespoň v USA – nerovnost nestoupá, zvětšuje se ovšem propast mezi jednotlivými firmami. Internetoví a telekomunikační obři platí zaměstnancům mnohonásobek toho co tradičnější odvětví – spolu s manažery Googlu si však polepší i zaměstnanci včetně údržbářů. Bobtnající lídři trhu se pak věnují hlavně „dobývání renty“ (lobbují za své zájmy) a polykají startupy, což zpomaluje vznik konkurence a snižuje mobilitu pracovní síly. Nejistí zaměstnanci přestávají fluktuovat a raději neprovokují přehnanými požadavky.
Skoro by se chtělo říci, že kdysi tak dynamická Amerika se po letech začíná „japanizovat“ a přenáší svou strnulost na evropský kontinent.
„Lokalizace“ sebere polovinu výplaty
V příští dekádě či dvou se k neoliberalismu velmi pravděpodobně téměř nikdo nepřihlásí. Naopak po vzoru britské laboratoře se i kontinentální pravice bude předhánět ve slibech, jak konečně zdaní, či dokonce rozbije monopoly, umravní „vítěze“ a „poraženým“ bude kompenzovat ztráty.
Globalizace sice roztočila světovou ekonomiku do vysokých obrátek, pár milionů lidí z výroby však při experimentu přišlo o práci a národní vlády toho pro ně zatím moc neudělaly (výdaje na rekvalifikaci činí v OECD v průměru jen 0,6 procenta HDP).
Právě tito lidé by měli ovšem velmi zpozornět, až jim někdo začne nabízet řešení v podobě obchodních bariér a zavřených hranic. Skokový růst cen, jenž by následoval, by totiž (podle jedné studie) snížil koupěschopnost obyvatel v průměru o čtvrtinu, u dolních deseti procent by však poklesla na méně než 40 procent současného stavu.
Otázkou je, jak k nim tuto informaci dopravit. Ekonomické týdeníky nečtou a na sociálních sítích si navzájem sdílejí pohádky. Globalizace zefektivnila tok informací tak dokonale, že se v něm ty podstatné skoro ztratí.
Čtěte také:
Vymýcení chudoby, nebo výroba spotřebitelů? Musk chce příjem pro každého
