Ani cent navíc na pomoc Jihu – hlásí titulek populárního nizozemského
týdeníku Elsevier Weekblad, na němž jsou vyobrazeny dvě části Evropy. Na Severu
se tvrdě pracuje, zatímco Jih reprezentují dvě relaxující postavy: Ital s
mohutným knírem u espresa a vína, s rozloženou oblíbenou deskovou hrou
backgammon a rukama za hlavou; pod ním slečna v plavkách a slunečních brýlích,
intenzivně surfující na mobilu.
Skoro jako by to kreslil exprezident Václav Klaus, který svého času parodoval finanční pomoc krachujícímu Řecku tím, že řecká ekonomika je jen černá díra, do níž nemá cenu cokoliv házet, protože lidé v této zemi moc nepracují, leží pod olivovníky a popíjejí ouzo.
Nizozemsko patří k takzvané „spořivé čtyřce“ (Dánsko, Švédsko, Rakousko,
Nizozemsko), která se staví na odpor proti jakémukoliv společnému zadlužování
Evropské unie, jež trochu překvapivě ve snaze zmírnit hospodářský dopad
koronakrize navrhuje jindy mimořádně spořivá německá kancléřka Angela Merkelová
a s ní francouzský prezident Emmanuel Macron. Evropská komise tento plán
rozvinula do širší představy balíku 750 miliard eur, v němž by půl bilionu eur
(původní návrh „Merkron“), vypůjčených na finančních trzích, byly dotace a 250
miliard úvěry především nejvíce postiženým ekonomikám.
Dluhová unie zadními vrátky
Obecně se má za to, že chystaný balík je poslední možností, jak zachránit
před krachem Itálii, která měla velké fiskální problémy již před koronakrizí
(táhnou se ale prakticky od vzniku eurozóny) a jejíž krach by ohrozil stabilitu
eura. To byl také zřejmě důvod, proč celý plán zaštítila kancléřka Merkelová,
která dlouhodobě odmítá vydávání společných evropských obligací a ještě před
pár týdny, jak píše německý tisk, tvrdila při telekonferenci italskému
premiérovi, že nic takového pro Itálii Německo dělat nebude.
Nizozemsko ani velmi aktivní Rakousko samozřejmě nemluví o tom, že bohatý Sever nechce živit chudší Jih, jakkoli lze tento resentiment v mediální rozpravě slyšet stále častěji po celé Evropě, obě země ale nechtějí solidarizovat s nejvíce postiženým Španělskem a Itálií tím, že se za ně samy zadluží. „Náš postoj je jednoznačný: žádná dluhová unie zadními vrátky,“ řekl v rozhovoru pro Der Spiegel rakouský kancléř Sebastian Kurz. „Byl jsem roky ministrem zahraničí, ministrem pro evropské záležitosti a teď jsem kancléřem, znám dobře postoje členských zemí a vím, že v Evropě existují země, které by chtěly zahrnutí všech dluhů do jednoho společného, ale s tím my nesouhlasíme,“ dodal Kurz.
Rakouský kancléř neodmítá solidární přístup, koneckonců Rakousko je roky
čistým plátcem do společné pokladny EU, ale za poskytnutou pomoc by měly podle
Kurze více ručit samy postižené země.
Líbil by se mu opačný poměr struktury rekonstrukčního balíku, tedy 500 miliard úvěru a 250 miliard dotací. Rakouský kancléř se chce bavit o míře solidarity, nikoli o tom, že teď je nutné pomoci těm, kteří virem nejvíce utrpěli. Míra solidarity, tedy míra spoluodpovědnosti jednoho za druhé, to je to, oč tu teď běží a co také podle řady kritiků nakonec Unii zničí.
Zpátky k Schumanovi
Je to jistě náhoda, že se Evropská unie otřesená pandemií koronaviru
dohaduje o míře vnitrounijní solidarity při pomoci nejvíce postiženým zemím
právě v době kulatého 70. výročí slavné řeči Roberta Schumana (pronesena byla
9. května 1950), v níž tehdejší francouzský ministr zahraničí navrhl vznik
Evropského společenství uhlí a oceli, které se později stalo základem dnešní
Evropské unie.
Náhoda je ale objektivní, říkávali surrealisté, a tak lze přijmout jako symbolické to, že nám tu osud nahrává důležitou souvislost, kterou je třeba připomenout. Často se totiž v různých debatách mluví o návratu k základům evropských společenství, která byla od počátku především ekonomickou ideou. Návrat k Schumanovi a připomenutí jeho řeči ale nabízí složitější obrázek.
Rámcem tehdejšího Schumanova vystoupení bylo vytvoření mírového prostředí,
čemuž pět let po válce každý velmi dobře rozuměl, na rozdíl od dneška, kdy je
mírová koexistence v Evropě považovaná za samozřejmost a téměř za falešný a
vyděračský proevropský argument.
„Sjednocená Evropa vytvořena nebyla, zažili jsme válku,“ shrnul svůj pohled
francouzský ministr. To nejdůležitější ale vyslovil na jiném místě: „Evropa se
nevytvoří najednou nebo podle jednoho plánu. Uskuteční se naplňováním
konkrétních cílů, vytvářejíc nejprve skutečnou solidaritu.“ Solidarita je tedy
východiskem k čemukoli dalšímu, bez ní nemá cenu uvažovat o ničem dalším, o čem
už před sedmdesáti lety hovořil Schuman jako o „Evropské federaci“. Evropa si
musí vyjasnit především to, zda chce dál skutečnou solidaritu ještě vytvářet a
co přesně to znamená.
Problémem dnes není to, jak velké pravomoci bude mít Evropská komise nebo kolik peněz bude v rozpočtu, protože to všechno jsou jen okrajové záležitosti.
Vždyť rozpočet, který sestavuje komise na základě dohody s členskými zeměmi,
a to nikoli diktátem, jak se lze někdy dočíst, a který schvalují přímo volení
zástupci zemí v Evropském parlamentu, tvoří jen něco přes jedno procento
ekonomického výkonu Evropské unie. A i kdybychom k němu přičetli plánovaný
rekonstrukční balík, půjde maximálně o dvě procenta unijního hrubého domácího
produktu!
Jinými slovy: EU dále hospodářsky kormidlují jednotlivé národní státy (česká
vláda kupříkladu obhospodařuje skoro 40 procent celkového bohatství vytvořeného
v ČR), jsou to tedy ony, kdo rozhodují o budoucí prosperitě Evropy, nikoli
Unie, která jim může ve společném úsilí buď pomoci, nebo stát v cestě.
Nakaženi kosmopolitismem
Solidarita Severu a Jihu, bohatších s chudými, je bijícím srdcem evropské
politiky. Spor o její míru je samozřejmě věčný, ale vždy se vrací s jinou
silou. Koronakrize jej dostala na úplně novou a dlouho neprožitou rovinu.
Poprvé po desítkách let zažila Unie fyzické oddělení států od sebe, takže i v
zemích, jejichž obyvatelstvo se dávno cítí být globální či evropské, se vrátily
silné pocity národnostně-etnické.
Jak si ve třetím ze svých pěti paradoxů spojených s covidem-19, které leží v základě jeho nejnovější knihy Už je zítra? Aneb jak pandemie mění Evropu, všímá bulharský politický filozof Ivan Krastev, „strach z viru v počátečních fázích pandemie inspiroval stav národní jednoty, který mnohé společnosti nezažily dlouhé roky“. Ten také jako mocná emocionální vzpomínka zůstává po odeznění pandemie a posiluje odstředivé tendence v Evropské unii.
Zapadá to do dlouhodobější proměny nálady celého světa, který v reakci na
finanční krizi z roku 2008 a 2009 začal více naslouchat těm, kteří si krizi
vyložili jako krach globalizace a snaží se vybudovat lokální národní pevnosti,
jež lépe odolají volatilitě světového trhu. Jeden z největších paradoxů
pandemie nemoci covid-19 spočívá v napětí mezi kosmopolitní otevřeností a
uzavřeností do národního státu. „Tím, jak jsme zavřeli hranice mezi členskými
státy EU a lidi v jejich bytech, jsme se stali kosmopolitnějšími než kdykoliv
předtím,“ píše ve své knize Krastev.
„Covid-19 nakazil celý svět kosmopolitismem, přičemž v jednotlivých státech
vyvolal odpor proti globalizaci,“ pokračuje v popisu paradoxu. Jsme si všichni
velmi dobře vědomi toho, že nemoc typu covid-19 zasahuje celý svět bez rozdílu,
hranice nehranice, a že tudíž nejsilnější zbraní proti němu by byl koordinovaný
postup. V záchvatech pudu sebezáchovy se přesto chováme tak, že si s ní
poradíme sami, každý zvlášť. Místo aby zásah globální hrozby vedl k přemýšlení
o tom, jak se jí pro příště ve světě společně postavit, vymýšlí se v Evropě
jednotlivé lokální strategie, které lze jen velmi těžko pospojovat.
I relativní neúspěch Evropské unie v boji proti koronaviru, který se stal záminkou pro zpochybňování její současné podoby i existence, vyplývá z této chybné úvahy.
Evropská unie se ve zdravotnických a epidemiologických otázkách nepřipravovala
společně na možnou pandemii nejenom proto, že s něčím takovým podobně jako
ostatní země světa vůbec nepočítala, ale především proto, že si členské státy v
této jinak globální agendě vymínily přísně lokální jedinečnou pravomoc.
Otázkou tedy je, kdo v tomto případě selhával. Zda lokální vlády, které se
nechtěly v zájmu celku vzdát své pravomoci manažersky řídit epidemii, nebo
Evropská unie, jež neměla proti covidu-19 v ruce prakticky nic, kromě peněz,
které teď chce velkoryse sypat do poškozeného hospodářského systému, protože v
době krize se nakonec všechny debaty scvrknou na otázku peněz.
Ochrana před sebou samým
Má-li ale Evropská unie přežít jako smysluplný politický projekt, musí
nabídnout i něco víc než vcelku slušně naplněnou kasu, z níž si každý chce
utrhnout co nejvíc, jak už dávno činí především nové a chudší členské země.
Solidarita, o níž mluvil Schuman, je ideou širší než hospodářskou. Je především
kulturní ochranou prostoru společného života, ochranou před nebezpečím, které
přichází z vnějšku, ale hlavně před tím, které se rodí uvnitř hranic společné
Evropy.
Vzájemné propojení je ochranou před sebou navzájem, ale i před sebou samými.
Před arogancí velkých i před komplexy méněcennosti těch malých. Přesně takto to
před sedmdesáti lety sice ministr Schuman neřekl, německou velkopanskost, které
se po válce báli všichni a které se bojí někteří nacionalisticky motivovaní
Češi ještě dnes, však na mušce určitě měl.
Nakonec připomínka vypjaté atmosféry doby po válce, kdy vznikala evropská
společenství jakožto nástroj obrany před sebevražednými tendencemi evropských
národů, není tak úplně od věci ani dnes. Během koronakrize, která pomalu v
Evropě doznívá, si přece politici velmi oblíbili válečnou rétoriku.
Dokonce i český premiér Andrej Babiš a jeho ministři, kopírujíce proslovy
bojovného francouzského prezidenta, mluvili o tom, že jsme ve válce – ve válce
proti viru. Není vyloučeno, že propukla ze stejných důvodů, o nichž před
sedmdesáti lety hovořil Robert Schuman. Nebyla sjednocená Evropa, zažili jsme
válku. Motivy k většímu propojení jsou stejně silné jako odstředivé národní
tendence. Teď jen, jak je spojit a přitom se neroztrhnout.
