Když se před rokem stala Věra Jourová místopředsedkyní Evropské komise, v
níž se stará o hodnoty Evropské unie a udržování a kultivaci právního státu,
vyvolalo to v českých zemích vlnu smíchu. Z jedné strany proto, že žena, kterou
do komise opět nominoval premiér Andrej Babiš, se bude muset stále častěji
zaobírat střety zájmů českého premiéra, což je samo o sobě velmi pikantní.
Smích se však šířil také z lavic některých europoslanců ANO, ale i ODS, kteří v
agendě dohledu na úroveň demokracie a právního státu vidí ideologické metody ne
nepodobné době sovětské nadvlády nad východními satelity.
Proč tolik ironického hluku kolem tak samozřejmé věci, jako je dodržování
společných hodnot v jednom velkém politickém společenství, které se právě na
určitých hodnotách a demokratických pravidlech zakládá?
Bývala to samozřejmost
Smlouvy o evropském společenství mluví jasně. Součástí jejich úvodních
paragrafů je hodnotové vymezení společného unijního prostoru. Členské státy se
sice nedohodly na vzniku ústavy (ta před patnácti lety skončila odmítnutím ve
francouzském referendu, proti bylo 55 procent hlasujících Francouzů), šlo o
příliš ambiciózní federalistický koncept, který nakonec narazil na staré
nacionalismy členských zemí, jasný hodnotový rámec Unie ale pronikl do úvodních
paragrafů platné Lisabonské smlouvy, s nimiž kromě možných odkazů na
křesťanství nebyl prakticky žádný ideový problém.
Mimo jiné se tu v článku 2 píše: „Unie je založena na hodnotách úcty k lidské důstojnosti, svobody, demokracie, rovnosti, právního státu a dodržování lidských práv, včetně práv příslušníků menšin. Tyto hodnoty jsou společné členským státům ve společnosti vyznačující se pluralismem, nepřípustností diskriminace, tolerancí, spravedlností, solidaritou a rovností žen a mužů.“
Věty, které byly před deseti lety považovány za všeobecně samozřejmé a
nezpochybnitelné, se dnes při střetu s realitou jeví jako problematické v mnoha
ohledech. Nemusíme se hned odkazovat na systematické budování „iliberální
demokracie“ v Maďarsku, kterou premiér Viktor Orbán vytváří v přímém rozporu s
citovanými úvodními větami smlouvy z Lisabonu, kde jsou demokracie a důraz na
liberální hodnoty smluvně spojeny. Stačí sledovat diskusi o migraci, která de
iure i de facto naráží na zmiňované limity diskriminace a solidarity podobně
jako deklarovaná práva sexuálních a jiných menšin.
Evropa se otřásá v hodnotových základech, proto je přirozené, že se výkonné
orgány Unie zaměřují na to, aby nedošlo k úplnému vykolejení společného
hodnotového směřování, na němž se členské státy shodly a dobrovolně je přijaly.
Společný prostor podnikání, volný pohyb osob, kapitálu a služeb předpokládá
společný politický étos, který se však vlivem nové nacionalizace začíná drolit.
Víc než mechanika
Demokracie je pro řadu současných politiků zejména ve střední Evropě jen matematickým mechanismem volby, díky němuž se konstruuje mocenská většina. Přitom stejně důležitou součástí tohoto pojmu je demokratická kultura, o níž tak často mluvil první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Jeho slavná věta „demokracii máme, teď už jen ty demokraty“, zachycuje napětí mezi demokracií jako institucionálním a mocenským politickým mechanismem a demokracií jakožto specifickou kulturou starosti o společnou věc, kterou je „res publica“, organizované politické společenství, tedy společný stát.
Toto napětí je tvůrčí, umožňuje demokratickým systémům vyvíjet se,
překonávat sama sebe, kultivovat se. Demokracie, naznačoval Masaryk, to není
nějaká mocenská mechanika, nýbrž mnohem více životní organika související s
uznalým vztahem k druhým, což je zejména v dnešní stále populističtější Evropě
potřeba neustále připomínat.
Masaryk také věřil, že tento sebevztah demokratů se vytvoří během otevřené
debaty, která, jak doufal, bude a priori směřovat k humanistickým sociálním
cílům, což měl být také československý vklad světu – vzorová humanisticky
založená demokracie, jakási splátka západní civilizaci za umožnění existence
samostatného státu. Ani Masaryk neměl dost nástrojů, ale například v otázce
menšin ani dost odvahy k tomu, aby demokratickou kultivaci mohl politicky
vymáhat. Ukázalo se, že nestačí mluvit o nepsané demokratické dohodě
politických aktérů, ale že demokratický rámec existence se také musí aktivně
bránit, čehož československé politické společenství nebylo před druhou světovou
válkou bohužel schopno, a pod tlakem vnitřních i vnějších okolností se proto
velmi snadno rozpadlo.
Evropská unie má systém obrany vlastních hodnot a přirozeného napětí mezi mechanikou institucí a organikou občanského života zakotvený v sedmém článku Lisabonské smlouvy. Podle něj se země, které nenaplňují společné hodnoty zachycené ve druhém článku smlouvy nebo je přímo porušují, mohou dočkat sankcí v podobě pozastavení některých členských práv. Unie tento článek v minulosti aktivovala například proti Rakousku, což bylo ještě před schválením Lisabonské smlouvy, v době, kdy do rakouské vlády vstoupili pravicově populističtí Svobodní Jörga Haidera.
K aktivaci článku 7 se Unie odhodlala i vůči Polsku, které politicky
„normalizuje“ soudní i mediální prostředí a aktivně vystupuje proti právům
sexuálních menšin a potratové legislativě, a také proti Maďarsku, jež
prokazatelně diskriminuje romské a jiné menšiny a vytváří jednobarevnou
orbánovskou většinu nejen v parlamentu, ale i v médiích či ve vzdělávacích
institucích, což mimochodem kritizuje i první hodnoticí zpráva eurokomisařky
Jourové.
Dost bylo veta
Až doposud šlo o formální symbolický akt, výtky diplomatického rázu. Představitelé unijních institucí dávali přednost vyjednávání před konkrétnějším politickým nátlakem a všechno se táhlo a rozmělňovalo. To by se teď mělo radikálně změnit. V trialogu Evropské komise se zástupci Evropské rady a Evropského parlamentu vznikl návrh, který má umožnit zavést finanční sankce vůči zemím, které porušují jmenovaný článek 2 Lisabonské smlouvy. Přesněji řečeno: Unie si vymiňuje právo chránit své finanční zájmy před zeměmi, které nechtějí dodržovat společná pravidla právního státu, demokracie a tolerance vůči sociálním a jiným menšinám.
A v zájmu Unie, došel k závěru unijní trialog, není dávat společné evropské
peníze někomu, kdo přehlíží smluvně stvrzený hodnotový rámec. Logika je to
prostá: Chce-li být někdo v klubu, musí tento klub ctít i v sobě, ve svém
vlastním jednání, nejen vnějškově pro forma.
Maďarsko a Polsko se dosud proti případným finančním sankcím bránily výhrůžkou veta. Podobně se chovají i dnes, jenže návrh trialogu budoucí možnost veta zapovídá. Dohoda totiž počítá s tím, že finanční řízení pro porušení společných hodnot bude muset být podpořeno toliko kvalifikovanou většinou zástupců členských vlád.
V Evropské radě by tak mělo stačit 15 z 27 hlasů, reprezentujících 65
procent obyvatel Evropské unie, a to už je pro praktickou politiku velmi
reálné. Poslední šance celou proceduru vetovat je právě teď. Zdá se tedy, že
pokud se Maďarsko a Polsko zaseknou, nebude v silách Unie jejich názor v této
věci změnit a žádná vazba mezi dodržováním společných hodnot EU čerpáním
unijních peněz nevznikne.
I to je, jak to v Unii bývá, velmi relativní. Trialog totiž předkládá svůj
návrh na možnou ochranu finančních zájmů EU vůči zemím, které nedodržují
„hodnotový“ článek 2 Lisabonské smlouvy, jako součást nově vyjednaného
víceletého finančního rámce.
Spolu s případným vetem by spadl pod stůl i celý rozpočet Evropské unie na
roky 2021 až 2027. Evropská unie by musela přejít na rozpočtové provizorium,
které dobře známe z České republiky. Funguje to podobně. Finanční provoz Unie
by se řídil podle minulého rozpočtu, nedošlo by tedy na nově dohodnuté dotace a
další peníze, s nimiž členské státy včetně Maďarska a Polska počítají ve svých
národních rozpočtech.
Je otázkou, co je pro národní konzervativce v Polsku a Maďarsku a v jiných
zemích důležitější: zda zaručená možnost více méně beztrestně vystupovat mimo
hodnotový rámec Unie a vytvářet a reformovat politický systém podle své
libovůle, nebo společné evropské peníze, z nichž ekonomiky těchto zemí do velké
míry stále ještě žijí.
Rozjívené děti
Pro Česko to není nijak vzdálený či odtažitý problém. Své vyjednané peníze
chce i kabinet Andreje Babiše, před volbami je potřebuje jako důkaz své dobré
politiky.
Rozpočtové provizorium není preferovaná česká cesta. Premiér Babiš se ale celou dobu staví do pozice přítele Viktora Orbána, který ho jistě bude chtít využít jako univerzálního spojence v jednáních, bude těžké říct mu tentokrát ne. Předseda české vlády by svým souhlasem s návrhem trialogu, kterého se účastnila i ČR, dále otevřel prostor pro kritiku postupů své vlastní vlády, ať už se týká tvrdohlavě odmítaného střetu zájmů premiéra, nebo stupňujícího se nátlaku na média veřejné služby, který postupně vedl k názorové normalizaci a neutralizaci Českého rozhlasu, což je proces, který nyní prostřednictvím nových členů Rady ČT aktivně začíná i v České televizi, jak ukazuje například rychlé odvolání dozorčí komise rady. Ať už se ale Česko postaví kamkoli, jisté je, že tlak na upevnění demokratických institucí po celé Unii dále poroste.
Evropa má před očima varovný i poučný příklad Trumpovy Ameriky. Donaldu
Trumpovi se během čtyřletého prezidentského působení podařilo mocensky obsadit
velkou část státní správy, části soudů a řadu vlivných státních agentur. Trump
tak naplňoval svůj slib, vycházející ze záměrně šířené konspirační teorie, že
takzvaný „deep state“, tedy síť ideologicky a mocensky spřízněných demokratů,
ovládá a dusí Ameriku, a proto je potřeba ho totálně rozbít. Politický, soudní
a mediální systém spolu s voliči ale nakonec nedovolil, aby prezident prosadil
svou libovůli všude, kde chtěl.
Proslulý americký systém demokratických brzd a protivah, checks and
balances, se ukázal i tentokrát dostatečně robustní, aby ustál rozkladné
působení muže, který, jak ve své nové knize Zaslíbená země (A promised Land)
píše bývalý americký prezident Barack Obama, „nemá v ničem prakticky žádné
limity či omezení“.
Evropské brzdy a protiváhy byly zatím více méně jenom na papíře a v zájmu
udržení možná až příliš falešného politického klidu (kdo by toho nezneužíval…?)
se uplatňovaly jen výjimečně. Obava z toho, že i Evropskou unii by mohl čekat nástup
nějaké varianty trumpismu, je ale už natolik reálná, že se i umírněné postoje
mění směrem k ráznější akci.
Trialog má ve věci obrany unijních demokratických hodnot jasno, viditelnější
brzdy a protiváhy jsou podle něj právě teď už namístě. A že se na to v této
věci zase jde přes peníze? Rozjívené unijní děti, které se tváří jako suveréni,
přestože své modernizační sny tak rády živí ze zdrojů EU, zřejmě na nic jiného
než na peníze neslyší. Kdyby jim tolik šlo o autonomii vlastního výkladu
demokratického uspořádání společnosti, jak tvrdí, dávno by už do budoucna jely
mimo Unii a čistě za své.
