V prvním dějství opery Johna Adamse Nixon v Číně, která měla premiéru v roce
1987, přeruší americký prezident Richard Nixon slavnostní banket uspořádaný na
počest americké návštěvy Mao Ce-tungem a zvolá: „Poslouchejte všichni, řeknu
jen jednu věc: Stavěl jsem se proti Číně, a to byla chyba.“ Slova z árie opery
o průlomové návštěvě amerického prezidenta, který v roce 1972 po třiadvaceti
letech navazoval diplomatické kontakty s komunistickou Čínou, oficiálně
obnovené o sedm let později, zvláštním způsobem rezonují i dnes, kdy jsou pro
změnu americko-čínské vztahy na bodě mrazu.
Současný americký prezident Donald Trump se proti Číně tentokrát nestaví
kvůli ideologickým důvodům, nekritizuje komunistickou vládu, jako to dělal
Nixon, než ho Henry Kissinger přesvědčil o tom, že z hlediska reálné politiky
bude lépe Čínu uznat a obchodně a politicky využít. Trump má ke kritice ryze
praktické důvody.
Čína mu vadí jako ekonomický soupeř, který se příliš nebezpečně tlačí na
místo první ekonomické velmoci světa, dosud po celá desetiletí obsazené
Spojenými státy. Proto také už několik let vede s Čínou systematickou obchodní
válku, již teď ještě umocnila koronavirová krize, která zasáhla Ameriku tak,
jak nikdo nečekal, a Čína se stala viníkem, na nějž Trump teď ukazuje prstem,
kudy chodí.
Chceme biliony
„Tohle je horší než Pearl Harbor. Tohle je horší než World Trade Center.
Nikdy tu nebyl takovýto útok. Čína to mohla zastavit. Mělo se to zastavit hned
u zdroje a nezastavilo,“ stěžoval si americký prezident na nedávné tiskové
konferenci. Na jiné zase mluvil o tom, že covid-19 je „čínská chřipka“
pocházející z čínských laboratoří.
Únik z wu-chanské zkumavky potvrdily Trumpovi americké tajné služby, ale i
Five Eyes (Pět očí), aliance rozvědek USA, Kanady, Austrálie, Nového Zélandu a
Británie. Amerika bude po Číně žádat odškodnění za koronavirus v řádu bilionů
dolarů, vyhrožuje Bílý dům, Trump dal pokyn k tomu, aby USA zavedly další cla
na čínské zboží v řádu stovek miliard dolarů, přestože ještě ke konci minulého
roku se zdálo, že obě strany se dohodly na zmírnění obchodního napětí.
Koronavirus rozjel další kolo sporů, které mohou vyústit v delší a mnohem
hlubší americko-čínský konfl ikt, o čemž svědčí intenzivní propaganda na obou
stranách.
Bílý dům dál rozšiřuje svou teorii o čínské chřipce vypuštěné z wu-chanské
laboratoře, aby se vyvinil z toho, že v průběhu koronavirové krize nepostupoval
zrovna promyšleně a přesvědčivě. A daří se to. Už dvě třetiny Američanů
považují v průzkumech Čínu za největší ohrožení Ameriky.
Čína ve vládních médiích kontruje kampaní proti Mikeovi Pompeovi. Americký
ministr zahraničí se stal obrazem nepřítele, který lže o skutečném původu
nemoci a poškozuje tak dobré jméno Číny ve světě. K tomu se přimíchaly jiné
spiklenecké teorie, podle nichž je naopak původcem nemoci Amerika, která se
snažila celou věc zakrýt tím, že zpočátku mluvila o obyčejné každoroční vlně
chřipek.
Kapitoly závislosti
Světová média se už několik týdnů baví tím, že obvolávají odborníky na Čínu
a ptají se, kam tohle všechno může zajít. Odpovědi se různí. Někteří
předpovídají dlouhodobé nepřátelství ve stylu studené války, které by dokonce
mohlo vyvrcholit ozbrojeným konfliktem, jiní soudí, že až se vystřílí munice
kvůli viru, zvítězí racionální obchodní úvaha a míra vzájemné ekonomické
provázanosti. Vždyť vzájemný obchod obou zemí přesahuje půl bilionu dolarů
(loni to bylo 541 miliard dolarů), čínské investice v Americe sice loni o pět
miliard klesly, ale pořád se pohybují na úrovni čtyř desítek miliard dolarů.
Americké firmy mají v Číně rozsáhlé výrobní programy, ať už jde o moderní
technologie, včetně produkce displejů a baterií, nebo o výrobce automobilů.
General Motors, do krize v roce 2008 jeden z velkých symbolů americké
hospodářské síly, dnes prodává v Číně více aut než na domácím trhu. A to
nemluvíme o amerických dluhopisech v hodnotě 1,18 bilionu dolarů (5,6 procenta
amerického zahraničního dluhu), které Čína drží. To je zcela samostatná
kapitola závislosti.
Výměna se Spojenými státy je důležitá i pro Čínu, zejména strategicky. Americké
univerzity jsou zaplaveny čínskými studenty, kteří tu získávají to nejlepší
vzdělání na světě, což platí i pro děti nejvyšších čínských politiků. I dcera
čínského prezidenta Si Ťin-pchinga studovala v USA, konkrétně na Harvardu,
ovšem pod jiným jménem. Podle oficiálních statistik je na amerických
univerzitách dnes 370 tisíc čínských studentů, což je o 40 tisíc více než před
pěti lety. 120 tisíc z nich platí privátní školné, které je pro Číňany v USA
třikrát větší než v Británii.
Americké zdroje uvádějí, že čínští studenti přispívají federální ekonomice
více než 20 miliardami dolarů ročně a tvoří třetinu všech zahraničních studentů
v USA. Nejvíce čínských studentů – bezmála pět tisíc – vykazuje Michigan State
University. Omezování studijních pobytů a jejich povolování, k nimž podle
čínského tisku v posledním roce dochází ze strany amerických úřadů, tedy
nepoškodí jen Číňany. Americké univerzity by přišly nejen o zajímavou
intelektuální konkurenci, ale hlavně o velké peníze.
Svět podle wrestlera
Rozumové ekonomické argumenty pro udržení amerického obchodu s Čínou by se
daly rozvíjet dál, jenže o ně v současném sporu skoro vůbec nejde. Konflikt
mezi USA a Čínou je především mocenský a je do velké míry produktem byznysového
založení současného amerického prezidenta. Donald Trump, jak potvrzují všechny
knihy, které o něm a o jeho prezidentství vyšly, ať už jsou to publikace
kritické, či přejícné, je typ soutěživého byznysmena. Potřebuje vyhrát, a to
nejenom být označen za vítěze, ale skutečně zvítězit.
Trumpova politika „America First“ (Amerika na prvním místě) vychází z
přesvědčení, že i mezinárodní politika a obchod jsou byznysové arény, v nichž
se hraje na vítěze a na poražené. Vyhrát může vždy jenom jeden, naučil se Trump
na wrestlingu, žádné „win-win“ řešení, které se snaží najít diplomaté, aby se
vyhnuli obchodním válkám, podle Trumpa neexistuje. Tento rys Trumpova
charakteru je největší psychologickou konkurenční výhodou současného
prezidenta, protože naplňuje představu o tradiční Americe, kde jedni vyhrávají
a druzí prohrávají, protože tak to v životě chodí.
Trump tuto vyhraněnou kompetitivnost přenesl i do nejvyšší mocenské
politiky. Chce vždy vyhrát a souvislosti této výhry, tedy i negativní dopady
všech těch Pyrrhových vítězství, která v politice často přicházejí, ho
nezajímají. Počítá se jenom vítěz. Platí to i o jeho boji proti koronaviru.
Trump si nepřipustí, že během pandemie nebyl zrovna přesvědčivým lídrem, a
tak okamžitě přejde do protiútoku: prezident toto „své velké nevítězství“, jak
by řekl klasik českého negativismu, obrátí naruby a otočí pozornost na Čínu,
která kamuflováním informací a pozdním hlášením na Světovou zdravotnickou
organizaci (WHO) zapříčinila katastrofu planetárního dopadu.
Boj s Čínou, který má byznysové pozadí už od roku 2016, teď vede Trump jako
pomstu za to, že je on jako predestinovaný vítěz všeho kvůli Číňanům nyní
vláčen médii jako poražený. Marnivost a ješitnost, která se zobrazí v mediální
velikosti a četnosti prezentace, jsou i ve světové politice často důležitější motivace
než reálný úspěch či změna k lepšímu. Důsledky bohužel mohou být katastrofální,
jakkoli je namístě minimální optimismus v tom, že nasazovat zbraně se v tomto
případě opravdu nikomu chtít nebude.
Money first
Musíme ale přijmout fakt, že situace se za posledních třicet let radikálně
změnila. Po pádu berlínské zdi a rozpadu sovětského impéria zůstala na světové
mapě jediná velmoc – Spojené státy. Jakkoli se to pozdější putinovské Rusko
snažilo změnit, nepodařilo se mu tento obraz překreslit. Na scéně se ale
zjevila nová velmoc, Čína, která svým „státně-tržním socialistickým
kapitalismem“ vytvořila Americe mimořádně silnou konkurenci. Souboj velmocí
tedy po třiceti letech pokračuje v nové podobě a s novým obsazením a skutečně
může být hlavní geopolitickou konstantou prvního pololetí jedenadvacátého
století, jak předpovídají někteří političtí myslitelé.
A to mimo jiné proto, že ani z listopadových voleb v Americe nevzejde
prezident, který by na udržování napětí s Čínou něco podstatného měnil. Trump
chce být jako vždy vítěz a Joe Biden už také z průzkumů voličských nálad
vycítil, že největší figurou nepřítele, kterému se USA musejí na mezinárodním
kolbišti dnes postavit, je právě Čína.
Má to i hlubší kulturní důvody. Mnoho Američanů se už na vlastní kůži setkalo
s odlišnou mentalitou čínských investorů, která v zájmu zvyšování zisku a ve
prospěch velké Číny předčí i americké zvyklosti. Instruktivně je to zachyceno v
dokumentárním filmu Americká továrna, v němž filmaři sledují proměnu staré
prázdné fabriky General Motors v Ohiu, již oživuje čínská firma Fuyao.
Bezohlednost k zaměstnancům a drancování jejich fyzických možností sice
překračuje americké standardy a blíží se spíše oddanému nevolnictví, přesto
většina zaměstnanců nakonec uhne před stávkou, a to jenom proto, aby si udrželi
vůbec nějakou práci v regionu, který nabídkami neoplývá.
America first se mění v money first, na národnosti a míře ponížení nezáleží.
I to, slibuje a sliboval už v minulých volbách, chce Donald Trump svou
politickou a obchodní válkou proti Číně změnit, v čemž má v mnoha oblastech i
podporu odborů.
Hra o trůn největší velmoci mezi USA a Čínou ovlivňuje negativně celý svět.
Už před koronakrizí zpomalila růst evropské ekonomiky, ani její politické
vystupňování v době pandemie světu rozhodně nepomůže. Ale nakonec se – tvrdí
zasvěcení zkušení analytici – nemusí vyplatit ani těm, kteří tu „čínskou
chřipku“ už nemohou nechat jen tak.
Trump při své touze po vítězství jistě ani pod tlakem ekonomické krize nikdy nevysloví na začátku citovaný Nixonův part z Adamsovy opery, „stavěl jsem se proti Číně, byla to chyba“. Ne, nový opus „Trump v Číně“ nikdy nevznikne. Ale z ekonomického napětí nebude dobře nikomu. Jak řekl deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung Matt Ferchen z berlínského výzkumného institutu čínských studií Merics, jehož výstupy v diskusi o americkočínském konfliktu jako relevantní a prozíravé s oblibou citují i Financial Times: „Pandemie přilila olej do ohně už tak napjatých vztahů plných nedůvěry. Je pravděpodobné, že tato krize ekonomiky i globální pozice obou zemí nakonec oslabí.“
