Minulý týden odhlasoval Senát amerického Kongresu, že
prezident Spojených států smí vydírat zahraniční spojence za účelem vlastního
politického zisku. Není to sice pěkné, řekli někteří republikánští senátoři,
ale na odvolání z funkce to není. Ústavní žalobu za odvolání prezidenta Trumpa,
již iniciovala Sněmovna reprezentantů ovládaná opozičními demokraty, tak podle
očekávání republikánský Senát zamítl.
Před jedenadvaceti lety dopadla velmi podobně ústavní žaloba
proti Billu Clintonovi. Tehdy ji do Senátu prosadili opoziční republikáni, ale
neměli v komoře dost hlasů na její schválení. Tehdejší Senát byl rozdělen
doslova fifty fifty: obě strany měly rovnou polovinu senátorů (takže v mnoha
hlasováních zbylo rozhodnutí na viceprezidentovi Alu Goreovi).
Impeachment je politika
Ačkoli je tedy výsledek obdobný, impeachment z konce
dvacátého století se od toho současného ve dvou podstatných rysech lišil.
Clinton se dostal do trablů kvůli tomu, že pod přísahou zatloukal, kam všude se
dostal či nedostal jeho penis. To není frivolita, nýbrž legální fakt: Senát de
facto odhlasoval, že pokud vám dáma prokáže úsluhu ústy, ona s vámi sex má,
kdežto vy s ní nikoli.
Taková pozice má tři roviny. Právně vzato je všechno o. k.,
protože právně vzato je o. k. skoro všechno, když dokážete zaplatit ty správné
právníky. Věcně vzato je to naopak daleko za hranicí absurdity, jak potvrdí
každý, kdo měl s řečeným úkonem tu čest ať již z kterékoli strany.
Ani právní výklad, ani zdravý rozum však při senátním
hlasování nebyly podstatné. Co naopak rozhodlo, byla skutečnost, že voliči se
nedomnívali, že by přítomnost prezidentského penisu tam či onde, jakož i
Clintonovy následné lži na to téma byly dostatečným důvodem k jeho odvolání z
funkce (tehdy ještě nebyla tolik v módě misandrie). Naopak po celou dobu
procesu Clintonova obliba stoupala. To věděli i senátoři a zařídili se podle
toho.
Trumpův impeachment je nastaven trochu jinak, ačkoli i jeho Senát žaloby zprostil poté, co jeho popularita stoupla (v předvečer senátního hlasování dosáhla 49 procent, tedy nejvyšší hodnoty od jeho nástupu k moci v lednu 2017). Rozdíl mezi oběma procesy je přesto významný.
Demokratické primárky v Iowě: kandidáti cílí na muslimy, poprvé se volilo v mešitách
Když se ve Sněmovně reprezentantů rozhodovalo o obou
článcích žaloby proti Trumpovi, byli pro téměř všichni demokrati. V jednom
případě byli proti dva, v druhém tři; navíc uchazečka o prezidentskou
kandidaturu Demokratické strany Tulsi Gabbardová hlasovala „přítomna",
jeden kongresman byl vážně nemocen a další měl z disciplinárních důvodů
zakázáno hlasovat. Republikáni hlasovali jako jeden muž proti.
Před 21 lety měli kongresmani před sebou čtyři články
impeachmentu; proti „vlastnímu“ prezidentovi hlasovalo třikrát po pěti
demokratech, jen jednou zbyl jediný. Z řad republikánů hlasovalo proti uvalení
žaloby v jednotlivých článcích pět, dvanáct, sedmadvacet a jedenaosmdesát
kongresmanů.
V Senátu je tomu právě tak. O Clintonovi hlasovali senátoři
jednou po přísně stranické linii, ale podruhé bylo proti odvolání pět
republikánů. Letos? Šéf republikánského senátního klubu Mitch McConnell ani
nepředstíral, že by on a jeho lidé byli nestrannými soudci, jak to po nich
požaduje přísaha. „Žádný nestranný soudce" odsekl novinářům na příslušnou
otázku. „Impeachment je politické rozhodnutí".
Strach z regionalismu
Už ze zběžného pohledu je tak jasné, co se v prvních dvaceti
letech třetího tisíciletí na špičce amerického politického života stalo. Tehdy
jako dnes bylo rozhodující, co si myslí voliči senátorů, kteří o prezidentově
osudu hlasovali; málokterý politik chce dát vlastní kariéru všanc kvůli
principu. Rozdělení podle partajních linií je však podstatně neúprosnější, než
jaké bylo v době Clintonově (jež, mimochodem, sama sebe považovala za nezdravě
vypjatou). Onen zběžný pohled však neříká, proč se to stalo.
Odpověď by měla nahánět hrůzu všem přesvědčeným republikánům
i demokratům, jakož i všem příčetným Američanům (zbývá Trump, jenž není ani
jedno). Proces polarizace má dva spojence nad jiné mocné: demografický vývoj a
volební systém Spojených států. Jak píše novinář Ezra Klein — jinak zakladatel
serveru vox.com — v letošním bestselleru Proč jsme polarizovaní?: „Nejde o to,
že by americký politický proces byl narušený. Problém je v tom, že funguje
přesně tak, jak má."
Když otcové zakladatelé vymýšleli v rámci ústavy Spojených
států volební systém do jejich federálních orgánů (a mocného prezidenta
především), ležela jim na srdci obzvlášť jedna starost; říkali jí triumf
regionalismu. Obávali se, aby kandidát nemohl vítězství na svou stranu získat
masivní popularitou na jednom konci země, jež by mu umožnila vykašlat se na
voliče na zbytku území. Správně očekávali, že takový systém by rychle vedl k
rozpadu země. Boss ze slunné a hustě obydlené Kalifornie by snadno pustil k
ledu — doslova — pár voličů z Aljašky; mohl by například bezohledně prosazovat
zájmy výrobců slunečníků na úkor obchodníků s medvědími kožešinami. Neštěstí by
na sebe nenechalo dlouho čekat.
Proto vznikla Electoral College, česky zhruba sbor volitelů, kde má každý stát americké unie tolik zástupců, kolik čítá počet jeho kongresmanů plus senátorů (tedy kongresmani + 2). To dává relativní výhodu řídce osídleným státům na úkor těch, které své obyvatele počítají v milionech či desítkách milionů.
Nikdo ho nemá rád, útočí Clintonová na Sanderse. Kandidát na prezidenta USA se obrnil mlčením
Tato pojistka začíná působit ve chvíli, kdy nastane velká
nerovnováha mezi zájmy obyvatel velkých a malých států; podle křesťanské etiky
chrání slabšího. To je vše dobře známo. Problém nastává ve chvíli, kterou otcové
zakladatelé nemohli předvídat: totiž stav, který de facto konzervuje moc v
rukou jediného politického subjektu.
Kdo je tu slabý?
Ke vzniku takové situace se Američané rychle blíží. Postačí,
když současný trend stěhování obyvatel do městských aglomerací bude pokračovat
pouhých dvacet let. V roce 2040, píše Klein, bude v patnácti nejlidnatějších
státech USA žít — a volit — sedmdesát procent Američanů. Z definice je tak bude
zastupovat pouze třicet senátorů, zatímco zbývajících sedmdesát senátorů bude
naopak zastupovat pouhých třicet procent obyvatel USA.
Smůla je v tom, že mezi obyvateli měst a venkova
(zjednodušeně řečeno) vede coby neustále se prohlubující propast velký kulturní
a politický předěl. Relativně bohatí, zhusta ateističtí, vzdělaní a etnicky
vydatně smíšení lidé z velkých měst, rozuměj voliči Demokratické strany,
nacházejí stále méně společné řeči s chudšími, etnicky homogenními a nábožensky
založenými lidmi bez univerzitního diplomu, kteří tvoří většinu obyvatel méně
lidnatých států.
Esej: O umění referenda
Zároveň tvoří i většinu voličstva Republikánské strany. Výsledek
je perverzní. Úmysl tvůrců volebního systému ochránit slabé před silnými došel
naplnění do té míry, že není jasné, kdo je silný a kdo slabý. V kulturní válce
mezi oběma tábory — a není sporu o tom, že takové dramatické označení pnutí
mezi oběma skupinami Američanů nenadsazuje — mají v terénu stále více převahu
liberálové či levice, za něž zhruba mluví Demokratická strana. Na scéně
politické však mají praktický mocenský monopol konzervativní republikáni.
Kleinův paradox, tedy nežádoucí účinek správně fungujícího
systému, nachází podporu v číslech. Pro kandidáta Demokratické strany hlasovala
většina voličů ve čtyřech z pěti posledních prezidentských voleb, ale do Bílého
domu se dostal jen dvakrát Barack Obama, zatímco George W. Bush (2000) a Donald
Trump (2016) sice skončili v lidovém hlasování poraženi, ale ve sboru volitelů
měli navrch.
Kanáry a tie-breaky
Je to stejné, jako když hrajete nešťastné tenisové utkání.
První dva sety nepovolíte soupeři ani fiftýn a v dalších třech vyhrajete své
podání vždy čistou hrou. Při soupeřově podání pak pokaždé doženete skóre téměř
ke shodě, ale v rozhodujících momentech má navrch on. Tři tie-breaky pak dají
zápas soupeři, ačkoli daleko více úspěšných míčů zahrajete vy. Teoreticky
můžete zápas ztratit, i když vyhrajete 189 míčů a prohrajete pouhých 111.
To je samozřejmě k naštvání, ačkoli ve hře budou především
nešťastná shoda okolností a vaše špatné nervy. Kdybyste však zjistili, že si
váš soupeř takový výsledek nějakým způsobem — navíc ne zvlášť férovým — předobjednal,
byli byste celí říční a dštili byste kolem sebe doběla rozžhavený vztek. Jinými
slovy, vypadali byste docela jako Hillary Clintonová, jíž před necelými čtyřmi
lety Trump utekl z několika mečbolů.
Clintonová získala téměř o tři miliony hlasů a o 2,1
procenta více než Trump. Její náskok však pocházel z lidnatých států, jako jsou
Kalifornie a New York, kde dala Trumpovi kanára; když však došlo na tie-breaky,
měl navrch Trump, což rozhodlo. Sedmdesát procent svých volitelů získal
vítězstvím nižším rozdílem než 1,5 procenta, což je historický rekord.
Inu, stane se, řeknete si; měla si Clintonová dát větší
pozor a soustředit se více na státy s očekávaným těsným výsledkem. Budete mít
částečně pravdu, protože třeba v Michiganu a Ohiu se objevovala během kampaně
méně, než se čekalo; ale značná část tohoto výsledku je daná právě výše
popsanou výhodou, již méně lidnatým státům dává ústava.
Problém je v tom, že ona výhoda se bude nadále prohlubovat.
Podle letošní studie University of Texas se do Bílého domu dostane
republikánský kandidát v 65 procentech případů, v nichž dostane méně hlasů než
jeho demokratický oponent.
Budeme-li se držet tenisové metafory, ať už bude kandidátem
Demokratické strany Pete Buttigieg, Bernie Sanders, Michael Bloomberg, nebo
Ježíš Kristus, bude už při počátečním servisu prohrávat 1:0 na sety.
Přičtěme k tomu fakt, že výhoda při obsazování prezidentské
funkce se promítá do obsazení soudů, včetně Nejvyššího soudu, kde už dnes mají
konzervativci jasnou převahu. K tomu je zde již popsaná situace v Senátu (jenž
bude mít možnost pěkně komplikovat život i demokratickému prezidentovi,
například při jmenování kabinetu). Republikánská strana tak má ze čtyř složek
moci pevně pod kontrolou federální justici a polovinu legislativy, plus velkou
výhodu při obsazování exekutivy. Jen při volbě druhé poloviny legislativy,
Sněmovny reprezentantů, dává systém výhodu demokratům.
Nadvakrát rozdělená země
Takový stav má přímý dopad na zmíněnou polarizaci.
Republikánským politikům totiž stačí soustředit se na tvrdé jádro svých voličů;
to samo jim plus minus zaručuje převahu v Senátu a dává velkou naději na úspěch
při volbě prezidenta. Nic tedy republikánský establishment nenutí hledět směrem
k politickému středu.
Demokraté jsou na tom hůře, protože razantní úkrok doleva
jim maximálně zvětší náskok tam, kde už tak či onak vítězí. I proto jsou
demokraté rozpolceni v podpoře kandidátů umírněných (Buttigieg, Bloomberg),
agresivně progresivních (Warrenová, Biden), či dokonce marxistických (Sanders).
Naopak republikáni se semkli okolo Trumpa, ačkoli mnoho z nich si při tom zprvu
zacpávalo nos.
Spojené státy jsou tak zemí politicky rozdělenou hned dvojím
způsobem. Oba tábory tlačí na pilu, protože se oba cítí existenčně ohroženy.
Konzervativní voliči se právem obávají, že budou zanedlouho muset (s trochou
nadsázky) jezdit na bicyklu namísto auta, jíst umělé maso namísto pravého a žít
s člověkem, jenž bude měnit pohlaví podle nálady.
Demokrati ve Washingtonu se zase stejně právem obávají, že budou kvůli systémovým nevýhodám po generace politicky irelevantní. Snaha systém změnit by však mohla uspět jen při spolupráci s republikány. Ti o ničem takovém pochopitelně nechtějí ani slyšet. Jak z toho tedy ven? Smutná pravda je, že nikdo neví.
Přečtěte si profily kandidátů Demokratické strany:
Joe Biden: favorit a pokračovatel Obamy
Bernie Sanders: věčně druhý?
Elizabeth Warrenová: zastánkyně minorit a falešná indiánka
Michael Bloomberg: další miliardář v Bílém domě?
Pete Buttigieg: mluvčí mileniálů, který dokáže oslovit dárce
Tulsi Gabbardová: kontroverzní liberálka a veteránka z války v Iráku
Amy Klobucharová: pragmatička se slovinskými kořeny
