Evropská unie zaznamenala obrovské úspěchy, které si přivlastnily národní vlády, a selhání házejí na Brusel.
Historie má smysl pro humor, takže oslavy 60. výročí vzniku Římských smluv (zárodek společného trhu a Evropské komise) se časově kryjí s oficiálním zahájením brexitu. Až budou historici za sto let zmiňovat rok 2017 ve vývoji Evropy, nevyhnou se slovním spojením jako „prudký obrat“, v horším případě „počátek rozpadu“.
S vyjmenováním příčin budou mít ale potíže nikoli nepodobné těm, jaké máme my s vysvětlením, proč vlastně před sto lety náhle skončila Belle Époque. Bude to další variace na téma: mnoho Evropanů bylo nespokojených, nevěděli přesně, co si přejí, ale rozhodli se nedat pokoj, dokud to nedostanou.
Evropská tentononc
„Co je Evropa?“ položil si Winston Churchill v květnu 1947 řečnickou otázku. A odpověděl si na ni: „Hromada smetí, sklad kostí, živná půda moru a nenávisti.“První evropské dohody vznikaly z různých pohnutek (udržet na uzdě démony v Německu, posílit hráz proti komunismu), od počátku ale záměrně nepočítaly s něčím, jako je veřejné nadšení. Vždyť co jiného bylo v předešlých dekádách živnou půdou nenávisti, po jejímž řádění byly v 50. letech stále ještě patrné „hromady smetí a kostí“?
Do genetické výbavy Evropského společenství bylo proto vloženo heslo „být nenápadný“. Charles de Gaulle evropskému projektu přezdíval tentononc a Édouard Balladur říkal: Evropská unie neznamená nic. Vtom je její krása. Žádat od projektu více legitimity bylo jako žádat legitimitu pro dopravu a zemědělství čili první dvě společné politiky zmíněných Římskými smlouvami. Jedinou legitimitou EU měl být od počátku mír na kontinentu a hospodářský výkon; postupně se k nim přidala váha na mezinárodní scéně.
Přečtěte si o probíhajícím summitu EU:
Evropa bude jednotná a bezpečná, slíbili lídři EU v Římě
Sobotka: Evropa má šanci, nesmí ji promarnit
Esej: Pohřeb v Římě
Ve všech třech parametrech byla EU spektakulárně úspěšná. Zakládající členové do konce tisíciletí dohnali hospodářskou úroveň USA a na orbitu s sebou vytáhli agrární země typu Irsko a Španělsko. Unie zajistila nejdelší období míru od 19. století (mimo jiné opět sjednotila Československo) a dnes je vlastně poslední silou, která udržuje mír na Balkáně. Díky své váze v podstatě diktuje podmínky smluv jako TTIP nebo klimatické dohody, což nahání patřičnou hrůzu novému prezidentovi USA.
Jestli se dnes EU podlamuje v kolenou, není to kvůli hloubce integrace svého jádra, nedostatku demokratických mechanismů, imigrantům (s těmi si jádro poradit umí), dokonce ani kvůli samotnému projektu společné měny. Až budou jednou dějepisci hledat prvotní symptomy nemoci, která EU roztrhla na několik kusů, budou muset jmenovat začlenění jižní Evropy do eurozóny (což bylo zhruba tak rozumné jako rozdat zlaté kreditky dětem) a úplné otevření pracovního trhu východoevropským nováčkům - ti vyvolali dávicí efekt, který loni ve Spojeném království nastartoval brexit.
PR karambol
Evropská unie je „strukturálně odsouzená k tomu, aby vyvolávala apatii“, tvrdí Anand Menon z King's College. Tato charakteristika se ovšem vztahuje na její lepší časy - dokud technokraté pod vedením Delorse a Santera rozšiřovali Římské dohody na Amsterdamskou a posléze Maastrichtskou smlouvu, takřka bez zájmu veřejnosti. S krizí eura na konci minulé dekády se naopak dostavil silný zájem a Evropa náhle „přestala být nudná“.
A ukázalo se, že přes svou hyperaktivitu svádí v oblasti PR předem prohraný boj. Mír jako výdobytek už EU nikdo nepřizná; každý jej dávno považuje za hotovou věc.
Hospodářský výkon si zase ochotně připíší k dobru národní vlády. Zbývají všechna možná selhání, jež národní vlády paušálně házejí na bruselskou byrokracii.
Šedesát let od Říma: po počátečním úspěchu v Evropě následoval přehnaný optimismus
Ta se skoro nebrání a neumí prodat ani své hmatatelné úspěchy. Investiční ofenziva Evropské komise (zvaná též Junckerův plán) spuštěná před dvěma lety poskytla úvěry 290 tisícům firem a vytvořila 100 tisíc pracovních míst. Vděk však nezní ani od příjemců pomoci. Stavitelé traumatického centra v Birminghamu označují půjčku od Evropské investiční banky za „úvěr za tržní ceny“, továrna na olivový olej na Krétě se o půjčce raději nezmiňuje, aby nebyla od konkurentů označována za „zrádce“. Co na tom, že EIB se řídí principem „doplňkovosti“, tj. její financování nesmí nahrazovat domácí zdroje?
Díky různým programům jako Kreativní Evropa, Galileo, Koperník, Erasmus je dnes Unie přítomná skoro na každém náměstí, i tak má však Brusel nadále pověst vzdáleného a neprůhledného centra. Když experti národních vlád ve výborech při Evropské komisi vytvoří a schválí nějakou nepopulární regulaci, jejich ministři si před veřejností myjí ruce vysvětlením, že to „nařídil Brusel“. Zbytek PR katastrofy dokonává Evropský parlament, který voliči často chápou jako příležitost k vhození protestního hlasu proti domácí vládě, takže třetina jeho osazenstva je dnes euroskeptická. Zrůdná logika událostí velí, aby národní vlády daly od Unie ruce pryč přesně v okamžiku, kdy bude potřebovat podporu nejvíce.
Centrifuga zrychluje
Je to ale především logika východních provincií, jejichž veřejnost v lidovém hlasování klidně odmítne i deset přikázání, když se v textu alespoň jednou objeví slovo imigrant. Berlín ani Paříž původní zápal kupodivu neztrácejí a geopolitická váha Německa, pro jehož celou elitu je projekt stále svatý jako kdysi říše římská, s každým dalším exitem jen poroste. Vývoj už skoro dekádu spěje k oddělení integrovaného jádra od periferií, které chápáním státní suverenity ustrnuly v polovině 20. století. Krásná epocha se chýlí ke konci, centrifuga nabírá obrátky.
