Zatímco od Ameriky přes Evropu až po Indii běží druhá vlna koronavirové
pandemie a i těm dosud méně postiženým zemím ukazuje tu horší tvář, v Číně,
odkud nemoc přišla, je klid. Čínská lidová republika virus prakticky vymýtila a
ani na hranicích jej za žádnou cenu nepustí dovnitř. Bylo tomu tak již v
březnu, ale o to víc dnes, kdy covid-19 vážně zatěžuje evropské zdravotnické
systémy, je namístě otázka, zda přísný dozorčí systém čínského typu není pro
stále častější podobné hrozby 21. století vhodnější než demokratické systémy
západního světa, založené na hypertrofované svobodě jednotlivce.
Rozdílný je už samotný vnější obraz. Čína – přesně zorganizovaný, hladce fungující stroj, v němž je každý šroubek přesně seřízen. Pokud nefunguje, musí být opraven nebo vyměněn. Nic ale není jen tak. Jak ve své reportáži sugestivně popisuje pekingský zpravodaj německého časopisu Der Spiegel Georg Fahrion.
Po příletu do Číny stráví návštěvník čtrnáct dní karantény v přísně
střeženém a utěsněném hotelu, kde je pečlivě sledován na symptomy nemoci
covid-19. Pokud projde testy jako negativní, může úspěšně vstoupit na čínskou
půdu. Tam probíhají rozsáhlé plošné testy neustále. Je na ně nasazena armáda
zdravotního personálu, která je v permanentní pohotovosti.
Jakmile se někde objeví případ nákazy, následuje výsadek testovacích
jednotek, které pročistí prostor: zdravé nechají, nakažené odvezou do přísné a
pečlivě izolované karantény.
Stroj na moc
Po covidu-19 čínský režim ještě zpřísnil už tak rozsáhlou kontrolu
obyvatelstva, odměnou za ni je však možnost relativně volného pohybu a běžného
života bez strachu z nákazy. „Dodatečná nesvoboda, kterou do Číny přivedl
koronavirus, nám umožňuje více svobody. S tímto paradoxem se teprve budeme
muset vyrovnat,“ shrnuje v závěru své říjnové depeše z Číny Georg Fahrion.
Podobnou zprávu z čínského postcovidového světa přinesl už v srpnu Peter Hessler, když na stránkách populárního New Yorkeru popisoval, „Jak Čína kontrolovala koronavirus“. Hessler dlouhé roky vyučuje na Sečuánské univerzitě, kam se po karanténní přestávce vrací život. Po kampusu, vykresluje situaci Hessler, se místo průvodců-kustodů pohybují roboti, kteří vás na základě kontroly doporučení a osobní karty pošlou, kam nutně potřebujete a kam – to samozřejmě hlavně – patříte.
Heslo testovat, testovat, testovat je v Číně dovedeno k dokonalosti.
Systémem nepropadne nikdo, aniž by měl test a označení plus nebo minus. Zásadní
je ale ochota lidí vycházet systému kontroly vstříc, což zdaleka není tím, že
by za každým pohybem režimu lidé cítili strach z represí.
Sebekontrola patří k hlavním tmelům celého systému, který za cenu vyhraněné
disciplíny vytváří prostor k relativně svobodnému nadechnutí. A proč?
Aby se mohlo pracovat, aby se mohlo konzumovat, aby čínský stroj na peníze a
moc mohl naplno šlapat dál.
Zajatci programů
Západní demokracie zmítané nekonečnými diskusemi a otázkami, v nichž se
hledá rovnováha mezi osobní svobodou a potřebou ochránit slabé a společnost
jako celek, nabízejí v době covidové úplně jiný obraz. Fragmentární individualistické
společnosti se jeví jako velmi nepořádné, zpěčují se sebekontrole jako
nepřípustnému výrazu nesvobody.
Je to ale pouze vnější efekt, protože vnitřně tato sebekontrola probíhá
formou konzumních a kulturních programů, jak už dávno popsali myslitelé-kritici
jako Adorno nebo Flusser. Vilém Flusser, myslitel německý, ovšem českého původu
žijící nakonec v Brazílii, mluvil o naplňování programu různorodých aparátů, ať
už je to škola, systém bydlení, jídlo, nebo móda.
To všechno podle Flussera znemožňuje svobodu, protože to potvrzuje svazující
programy a aparáty jako takové. Svoboda je naopak věčně otevřená možnost
vymanit se z programu.
Demokracie se od systému čínské státní kontroly dnes liší pouze vnějškově, v tom, že lidé jako poslední výraz své „svobody“ odmítají vnější kontrolu svého pohybu, v základním cíli – co nejdříve zase konzumovat, pracovat, fungovat, využívat programy aparátu – by se s čínskou vládou většina lidí asi shodla. Sen o konvergenci všech systémů, sněný v šedesátých letech, se v globálním konzumérství dávno vrchovatě naplnil, jak ukazuje velká angažovanost neoliberálních ekonomů, kteří jen velmi neradi vidí, když se „kvůli pár mrtvým“ zastavují kola ekonomiky.
Vládne-li světu neosobní ekonomický duch, musejí jeho požadavkům ustoupit i
zastánci pofiderní svobody, kteří se ani na chvíli nechtějí odvážit jakékoli
oběti.
Proto také tak poměrně časté povzdychnutí nad tím, že v Číně se jim ten růst
HDP vytváří, když mohou rychle zkontrolovat lidi, ve jménu funkčního
ekonomického stroje je nechat pročistit a pak je zase nechat vyrábět a vyrábět.
Singerovy zamlčené předpoklady
Bývalého šéfa české centrální banky, ekonoma Miroslava Singera, to v
Lidových novinách vedlo k obecnější, řekněme systémové úvaze, která vychází z
věčného filozofického dilematu rozdílu mezi jednotlivcem a celkem, který se zdá
být v čínských podmínkách opačně naladěný. Celek tu je vším, zatímco v
západních společnostech se tomu zdá být naopak.
„Co když nástup dnešních informačních technologií znamená, že hierarchicky řízené
společenské systémy využívající vyšší míry centralizovaného rozhodování jsou
náhle v porovnání se společnostmi pracujícími více se spontánními
individuálními interakcemi jednotlivých částí svých systémů efektivnější,“ ptá
se Singer a pokračuje: „Co když se výhody liberální demokracie vůči
autokratičtěji uspořádaným společnostem zmenšují? Co když přichází období
favorizující více hierarchické společenské systémy, schopné rychleji prosazovat
řešení, která je posouvají dál? Pro mě osobně velmi nelehká úvaha.“
Singerovo přemítání je v českém poměrně rigidním prostředí dost výjimečné a inspirativní. Bývalý guvernér ČNB se ale do přemýšlení pustil s několika zamlčenými předpoklady a několika nepřesnostmi.
Singer vše měří „efektivitou“ či „konkurenceschopností“, tedy nakonec
„ekonomickým výkonem“ v tom nejklasičtějším pojetí hromadění nějakého
bohatství. Blíží se v tom pozicím čistého darwinismu, protože jen silnější
přežije a my bychom jako občané měli přemýšlet, jak velké omezení rozhodování a
diskuse by lidem kvůli tomuto boji o přežití vadilo. Zároveň se předpokládá
jakési čisté oddělení typových systémů – autokracie/ demokracie,
centralizace/decentralizace, masa/individuum. Jenže v takovém světě už dávno
nežijeme.
I západní lidé pobývající v Číně, jak bylo vidno z depeší Georga Fahriona a
Petera Hesslera, svědčí o hybridizaci těchto jen teoretických vybudovaných
rozdílů. Zbavovat se svobody, abych byl svobodnější, podléhat centrální
kontrole, abych mohl být vzápětí výkonnější ve spotřebě a budování blahobytu.
Přitlačit, abychom mohli uvolnit
Tekutý svět pozdní moderny znemožňuje udržet pevné hranice a rozdíly, skrze
něž se vládlo. Proto už také, jak před třiceti lety psal francouzský filozof
Gilles Deleuze, nežijeme v disciplinární společnosti, v níž se prostřednictvím
společenských institucí (rodina, kostel, škola, vojna, práce) pro budoucí
potřeby státu „vyrábějí“ lidské subjekty podle daných vzorů či mustrů jako v
továrně, nýbrž ve společnosti kontroly, kde není vymezeno nic.
Lidé nejsou individua, protože jsou v sobě rozpolceni, vytvářejí „dividua“,
schizofrenní manažery vlastního „já“, lidské platformy a projekty, které na
sobě pracují jako na podnikových zakázkách. „Z mas se staly vzory, data, trhy
nebo ‚banky‘,“ dodává Deleuze, který významně zpochybňuje Singerem proponovaný
rozdíl mezi autokratickým centralistou a demokratickým milovníkem dobrovolné
dohody o ceně na trhu. „Dobývání trhu se uskutečňuje získáním kontroly, a ne
již vytvořením disciplíny (tedy i ceny!), fixací toků ještě spíše než snížením nákladů,
transformací výrobku spíše než specializací výroby.
Korupce zde získává novou potenci. Oddělení prodeje se stalo středem anebo
‚duší‘ podniku. Říkají nám, že podniky mají duši – to je skutečně
nejhrůzostrašnější zpráva světa. Marketing je nyní nástrojem společenské
kontroly a vytváří nestoudný rod našich pánů.“
Čínské autoritářství, učí mimo jiné čtení Deleuze a dalších analytiků
vznikající společnosti kontroly, se od demokraticky rámovaného volného trhu již
tak podstatně neliší, protože ho čínská moc dávno pružně zahrnula do svého
světa. Využívá marketingovou konzumní kontrolu stejně účinně jako rezidua
násilí pomalu mizejícího disciplinárního světa uzavřených prostředí, tedy všech
těch báječných strojů na výrobu správných lidí.
Někdy přitlačit, abychom mohli zase uvolnit, přesně jak popisují fascinovaní obyvatelé západního světa déle pobývající v Číně.
Hybridní systém, který vytvářejí čínští komunisté, tedy tvořivá kombinace
klasického rigidního disciplinárního světa a pružné marketingové proměnlivosti
společnosti kontroly, spoléhající na modelování velkých datových souborů a
uzlových informací o každém prvku toku, stojí na tom, že chce využívat výhody
obou zdánlivých systémových protikladů. Přičemž je čtenáři asi už jasné, že
podobně jako v Singerově úvaze je rámcem všeho efektivita růstu a
konkurenceschopnost.
Západní společnosti mají prakticky jen dvě možnosti: pustit se do závodů,
přizpůsobit se čínskému pragmatickému modelu, zdokonalit společnost kontroly
tak, aby jim tu a tam, jako v časech pandemie, mohla zcela bezcitně a bez debat
pomoci silová moc disciplinárního řádu. A že je tu ještě jiná možnost? Jistěže
je, vždy existují nějaké jiné možnosti. V tomto případě to znamená opustit
logiku výkonu, efektivity a konkurenčního dobývání, která uvolňuje od
disciplíny i kontroly.
Než zkratovitě až pudově odmítneme tu druhou možnost, podívejme se chvíli do
pečlivě kontrolované Číny, abychom věděli, do čeho skutečně jdeme. Anebo ještě
lépe. Přečtěte si, jak vykresluje krásný nový svět výkonu podle kontrolního
programu Gilles Deleuze:
„Není třeba sciencefiction pro pochopení mechanismu kontroly, který udává v
každém okamžiku pozici nějakého prvku v otevřeném prostředí – zvířete v
rezervaci, člověka v podniku (elektronický obojek). Félix Guattari si představoval
město, kde by každý mohl opustit svůj byt, svoji ulici nebo čtvrť jen pomocí
své (dividuální) elektronické karty, která by odstranila tu či onu bariéru:
stejně dobře by však karta mohla být v určitý den nebo mezi určitými hodinami
odmítnuta: to, co vyměřuje, není bariéra, ale počítač, který každému určuje
dovolenou nebo zakázanou pozici a vykonává univerzální modulaci.“
