Nevěř nikomu nad třicet, zněl bojový slogan společenské revoluce šedesátých let. Jak už to s revolucemi chodí, i tahle časem ztloustla, navlékla si kravatu a začala hrát golf – ale její poselství tvrdošíjně drží. Jen se zbavilo diskriminace podle věku, takže dnešní normou je nevěřit pokud možno nikomu nic.
Kdybyste chtěli dvěma slovy vyjádřit zeitgeist posledního necelého desetiletí, jež uběhlo od počátku globální finanční krize, těžko byste našli přiléhavější výraz než „krize důvěry“. Přišli jsme – my, příslušníci západní civilizace – během těch několika let o mnohou iluzi. Prvotřídní vzdělání a astronomický plat nezaručují, že se budete chovat moudře, ba ani racionálně, jak nám proti své vůli dokázali prvoligoví finančníci.
Vztahy mezi bílými a černými, křesťany a muslimy, mezi muži a ženami, konzervativci a liberály se ruku v ruce s technologickým pokrokem nezlepšují, nýbrž zhoršují. Nejbohatší lidé světa systematicky okrádají všechny ostatní na daních. Sociální média slouží efektivněji ke zdůraznění toho, v čem se lišíme, než toho, co sdílíme. Prezidentem se v Americe i Česku může stát troglodyt. Rozmělnění toku informací nemá za následek lepší informovanost o věcech veřejných, nýbrž funguje právě opačně.
Paralelně s tím sledujeme triumfální tažení ateismu. Ústup křesťanské víry je v Evropě proces dávno známý, avšak pozvolný. Nové je to, že v posledních letech akceleruje nevídaným tempem i v Americe. Plná čtvrtina tamních dospělých byla loni ochotná o sobě prohlásit, že nevyznává žádné náboženství (sami autoři průzkumu z Pew Research Center upozorňují, že ve věcech víry není na výpovědi Američanů o sobě samých zrovna spoleh). Mezi lidmi do 30 let je bezvěrců 36 procent. Oba údaje jsou o slušný kus vyšší než v roce 2012 (21, resp. 32 procent nevěřících), o roce 2002 nemluvě (16, resp. 27 procent).
Hříchy minulé i současné
V jistém smyslu je to pochopitelné. Katolická církev v Evropě (a analogicky množství protestantských církví v Americe) byla po řadu staletí hlavním mocenským hráčem dějin této civilizace, pročež s sebou nese příslušné hříchy. Když se proslavíte útrpným právem; když tvrdíte, že kapybara a bobr jsou ryby, jen abyste se mohli v pátek dobře najíst; když Galilea s jeho heliocentrismem omilostníte až v roce 1992 – pak se nikdo nemůže divit, že si na vás lidé na ulici ukazují a poklepávají si na čelo.
Kromě minulosti je tu i současnost: například v Evropě platí snadno prokazatelné pravidlo o nepřímé úměrnosti intenzity náboženského zápalu a výše HDP na hlavu. Vírou vlažnější protestanti si vedou ekonomicky lépe než horlivější katolíci (s výjimkou Alp), kteří zase předčí pravoslavné. Čas od času dojde k výjimce, jako je třeba současná polská vláda, která se se otevřené hlásí ke křesťanství a zároveň používá věroučné argumenty k prosazení vlastních radikálních politických cílů; jak víme, ani to nedělá náboženskému přesvědčení nijak dobrou reklamu. O Petru Hájkovi ani nemluvě; podržtaška Václava Klause, jak známo, nepochází z opice (a to je určitě pravda, neboť evoluce nezná nic jako zpětný chod).
Přečtěte si esej Luboše Hegera:
Esej: Malé dějiny populismu
Právě tak vypadá i veřejná debata na toto téma. Papež se z definice těší jistému respektu, ale faktický vliv Vatikánu, je-li jaký, je patrný především ve třetím světě. V diskusi intelektuálních špiček dnešního Západu nenajdete jediný seriózní prokřesťanský argument; namísto toho nasloucháme – právem – vědeckým supermozkům, jimiž disponují třeba Stephen Hawking nebo Craig Venter. Kromě toho nás fascinují Mark Zuckerberg a Steve Jobs a jejich schopnost vydělat hromadu peněz. To souvisí s úpadkem křesťanství nepřímo, ale pevně – ukazuje to na tendenci Západu odměňovat stále štědřeji práci, jež nese výsledky hmatatelné, exaktně prokazatelné a pokud možno co nejrychleji výdělečné.
Tak či onak, osvícenský ideál odmítnutí náboženského dogmatu hraje v západním světonázorovém mainstreamu jednoznačně prim. Mladí mužové nosí hrdě na tričku nápisy jako „science will fly you to the moon; religion will fly you to skyscrapers“ na důkaz vlastní osvícenosti. Poetický výrok Alberta Einsteina o tom, že věda bez víry je chromá a víra bez vědy slepá, tak zůstává nevyslyšen.
Víra a důvěra
Jsme tedy svědky dvou jevů. Prvním z nich je krize vzájemné důvěry mezi lidmi; druhým je razantní odklon od křesťanské víry. Tento text má ambici předložit dva argumenty: zaprvé že krize vzájemné důvěry je skutečná a vážně komplikuje veškeré fungování jakéhokoli společenství (i ekonomicky vzato). Zadruhé že odklon od křesťanské víry a tato krize důvěry existují v nápadné korelaci.
Proč je důvěry zapotřebí, by nemělo být třeba dlouze dokládat. Vezměte si, že si chcete v trafice koupit týdeník Euro (nemáteli jej předplacený). Vytáhnete z kapsy ozdobný, ale jinak bezcenný zelený papírek. Trafikant jej moc nezkoumá, neověřuje si, jestli na něm fakt stojí jednička a dvě nuly a jestli je na něm podepsaný guvernér centrální banky (případně, jestli takový podpis má nějaký význam). Prostě ví, že je to stovka, protože jsme se všichni dohodli, že tomu tak je; dá vám časopis a něco zpátky a jdete si po svých.
Takové jednání je triumfem principu vzájemné důvěry. Bankovky máme v Evropě skoro pět set let (ačkoli v Číně byly zhruba o tisíc let dřív) a mezitím jsme si zvykli, že pro spoustu věcí je vzájemná důvěra nutnou podmínkou. Nejen jakákoli komerční operace, nýbrž téměř jakýkoli úkon – od představy, že se tuna rozjetého železa zastaví kvůli červenému světlu na semaforu, abyste mohli přejít ulici, až po moji naději, že za tento text dostanu od zaměstnavatele zaplaceno – vyžaduje větší či menší dávku důvěry v jednání okolí.
Přečtěte si, proč fake news vítězí:
Proč Fake News vítězí? Evoluce neodměňuje chytré, ale mazané
Jak napsal na začátku března do New York Times Thomas Friedman: „Žijeme ve věku, kdy ti nejlepší z vůdců budují důvěru mezi sebou vzájemně a zároveň mezi sebou a svými lidmi, protože důvěra je to, co jim umožňuje konat rychleji a experimentovat více. Ve věku, kdy udělat z Ameriky skvělou zemi vyžaduje vykonání velkých, obtížných věcí – a velké, obtížné věci lze dělat jen společně.“
Bez právníka ani ťuk
Naneštěstí se množí důkazy, že takové důvěry ubývá. „Ani malá firma dnes neudělá dobré obchodní rozhodnutí bez právníka,“ řekl mi nedávno s evidentním uspokojením partner jedné ze špičkových českých advokátních kanceláří specializovaných na obchodní právo. Znamená to, že rizika – v podobě tak či onak nepřátelských aktivit ostatních lidí – přibylo nad míru zvládnutelnou běžným, nespecializovaným rozumem. To je ekvivalent situace, kdy nemůžete vyjít na ulici bez bodyguarda.
Statistiky to potvrzují. Přiřkneme-li cenám v USA (odkud máme nejlepší relevantní data) v lednu roku 2001 hodnotu 100 procent, pak v roce 2013 byly spotřebitelské ceny na 131 procentech, kdežto ceny právních služeb jsou na 160 procentech. Ve srovnání s průměrem všeho ostatního, co si Američané kupují, tedy právníci zdražují dvakrát rychleji (přestože jejich počet procentuálně neustále stoupá).
Podle publikace The National Review spolkne veškerá právnická činnost zhruba osm až deset procent amerického HDP. „Naznačuje to, že nepředvídatelný a obtížně zvladatelný systém občanského práva znamená pro Spojené státy konkurenční nevýhodu ve srovnání s ostatními zeměmi západního světa,“ píše konzervativní právnický think tank ALEC čili American Legislative Exchange Council.
Přečtěte si o třech mužích, jejichž hlasu Trump naslouchá nejčastěji:
Kdo řídí Trumpa aneb Tři šedé eminence v pozadí nového pána Bílého domu
Další takovou disciplínou je pojištění. Stojí Američany rovněž přes deset procent HDP a má rostoucí tendenci – z 10,8 procenta HDP v roce 2008 bylo v roce 2015 už 11,3 procenta. Dohromady s právníky to čítá nějakých 20 procent; a to už je pořádná daň, i když se tak nejmenuje.
Nejpádnějším důkazem krize důvěry však budiž nedůvěra v instituce, a to zdaleka nejen státní. Kdyby člověk strávil poslední rok na pustém ostrově, velmi by se dnes při návratu divil, že americké prezidentské volby pomohlo rozhodnout něco, čemu se říká fake news. Zjednodušeně řečeno lidé uvěřili mnoha nesmyslům, protože přestali důvěřovat instituci sdělovacích prostředků.
Mnohost zdrojů informací – tolik opěvovaná diverzita – neústí v souboj idejí a následnou lepší orientaci čtenářstva ve složitostech řekněme financování zdravotnictví. Naopak; nastalý chaos dává vzniknout jakési obdobě kissingerovské „morální ekvivalence“ čehokoli, co je napsáno. Při absenci autority pak lze jen stěží rozeznat relativně poctivé zpravodajství Washington Postu od nesmyslů, jež pouští do éteru Breitbart.com. Není-li čím měřit serióznost, je k Trumpovi v Bílém domě už jen krůček. A teď si jen na vteřinku představte, že by totéž platilo o vydávání bankovek. Vítejte v Zimbabwe.
Neuspokojivé dogma
Jak však to celé souvisí s masovým úprkem z kostela? Spojnice jsou hned dvě, jedna lehce metafyzická, druhá ryze praktická. Ta první je jednoduchá: křesťanská víra dává člověku jakous takous odpověď na mučivou otázku po podstatě jeho existence. Taková otázka dolehne na skoro každého bez rozdílu vyznání – mughalský císař Šihábuddín Šáhdžahán nechá zesnulé manželce postavit Tádž Mahal a Hérostratos naopak podpálí chrám v tureckém Efezu, kdežto portugalský fotbalista Cristiano Ronaldo postaví muzeum sám sobě. O každém z nich si můžeme myslet, co chceme, ale podstata jejich snahy je stejná: smířit svoji pozemskou existenci s jejím postavením vůči věčnosti, řečeno s Kierkegaardem.
Křesťanská odpověď na onu otázku je z definice intelektuálně neuspokojivá: pracuj věrně a poctivě pro systém, o kterém ti můžu říct jenom tolik, že ho nikdy nepochopíš. Ale je to tvoje jediná šance, že tvůj život bude dávat nějaký smysl.
Shodou okolností náplň oné práce, jejíchž výsledků nikdy nedohlédneme, spočívá v jednání, které z nás činí důvěryhodnější (pro ekonomy: efektivnější) partnery v jakékoli interakci. A podle výše uvedeného se zdá, že jsme za zhruba 2500 let od vzniku Desatera nijak nepokročili ani stran této práce, ani v hledání smyslu vlastní existence. Vezmeme-li k tomu v potaz onen velmi hrubý výpočet, podle něhož nás krize důvěry stojí nejméně 20 procent veškeré aktivity, intelektuální převaha ateismu najednou nevypadá tak samozřejmě.
Voltairovy příbory
Když Voltaire říká své milence Margueritě: hlavně neříkej služebnictvu, že žádný Bůh není, nebo rozkradou příbory, činí tak s pohrdáním vůči služebnictvu i víře. Snad by si raději zaplatil instalaci bezpečnostních kamer a detektorů na stříbro; koupil by si příslušné pojištění a najal bezpečnostní službu a právnický tým, aby si to obhájil, plus kreativního účetního, aby mu to celé pomohl odečíst z daní. Nejspíš by pak zjistil, že zbytečně vydal spoustu energie na vytvoření systému zhruba stejně nespolehlivého, jako byl ten, jejž po osvícensku sebejistě opustil.
Čtěte další články Daniela Deyla:
Pád nebezpečného amerického provokatéra může ještě přichystat překvapení
Junckerovo eurotřesení. Unie bude na summitu řešit, jak dál
A konečně je tu ona praktická spojnice víry a důvěry. Je jí prajednoduchý fakt, že křesťanská symbolika, slovník a kulturní vliv vůbec nám vytvářejí společný civilizační rámec. Jeho opuštění s sebou může nést rizika, se kterými nikdo nepočítal. Týž výzkum Pew Research Center, jenž zjistil ochlazení Američanů ve víře, odhalil i další věc. Voliči Donalda Trumpa v primárkách byli o polovinu vlažnější křesťané, než je republikánský průměr. „Když lidé konzervativního ražení opustí víru, neznamená to, že jsou tolerantnější než jejich předchůdci,“ píše k tomu politolog Peter Beinart v měsíčníku The Atlantic, „namísto morálky a náboženství se upnou k rase a národu.“
Totéž platí na druhé straně spektra: mezi stoupenci radikálního černošského hnutí Black Lives Matter jsou věřící zastoupeni o plné dvě třetiny menším poměrem, než kolik jich je v celkové černošské populaci. Hledat věřící mezi feministy, příznivci hnutí LGBT a dalšími je prakticky zbytečné. „Sekularizace politickému konfliktu nijak neulevila. V 60. a 70. letech snili komentátoři o tom, že kulturní války o náboženskou morálku přejdou. Stalo se – a čím více je to pravda, tím je skutečnost horší,“ píše Beinart.
Zdá se tedy, že západní civilizaci nastala nečekaná potíž. Její příslušníci masově odvrhli intelektuálně nevyhovující dogma jen proto, aby dokázali vidět nepřítele v každém, kdo není stejný jako oni (ať už ve smyslu etnickém jako konzervativci, nebo ideologickém jako liberálové). Odkud tihle lidé berou svoji intelektuální převahu, Bůh suď.
